Jaké rozlišujeme režimy tření mezi skluznicí a sněhem?

Mýty a omyly při strukturování, aneb jak správně používat manuální struktury

 

Část I. – režimy tření

 

Abychom mohli problematice strukturování skluznic běžeckých lyží lépe porozumět, musíme si uvědomit několik základních skutečností, a sice:

 

      I.         Strukturování, bez ohledu na to, zda se provádí technikou broušení s odběrem materiálu, nebo tlačení s přetvářením materiálu, představuje vždy pouze jeden z prostředků pro ovlivnění kluzných vlastností skluznice, a to tzv. mechanický prostředek.

    II.         Jednotlivé prostředky pro ovlivňování skluzu, bez ohledu na to, zda mechanické, chemické nebo smíšené se vždy musí odvozovat či vztahovat k základním principům tření mezi skluznicí lyže a sněhovou pokrývkou.

   III.         Základní principy tření mezi skluznicí lyže a sněhovou pokrývkou definují fyzikální, mechanické, chemické či tribologické podmínky, za kterých se kontakt, nebo chcete-li skluz, mezi skluznicí lyže a sněhem odehrává.

  IV.         Podmínky konkrétního principu tření pak definují rozhodující vlastnosti či parametry, které skluz za daných podmínek nejvíce či nejintenzivněji ovlivňují.

    V.         Zvolenými mechanickými, chemickými či smíšenými prostředky – a strukturování k nim rozhodně patří – se pak snažíme ovlivnit právě tyto rozhodující vlastnosti či parametry, které skluz v daném principu tření definují či nejvíce ovlivňují.

Bez pochopení těchto souvislostí nemůžeme nikdy dobře pochopit problematiku strukturování…

 

Dost bylo přemítání! Kontakt mezi skluznicí lyže a sněhovou pokrývkou se řídí třemi základními principy tření, a to 

1)    hydrodynamickým principem tření,

2)    smíšenými principem tření a 

3)    hraničním principem tření. 

Obrázek č. 1: schématické znázornění základních principů tření, zdroj: D.A. Moldestad, Some Aspects of Ski Base Sliding Friction and Ski Base Structure, Dr. Thesis, 1999

 

V rámci každého principu tření pak zpravidla existuje několik podružných mechanismů, jako např. optimální či okrajový smíšený princip tření.

 Obrázek č. 2: schématické znázornění závislosti tření mezi povrchem skluznice a povrchem sněhové pokrývky na tloušťce vodního filmu, zdroj: D.A. Moldestad, Some Aspects of Ski Base Sliding Friction and Ski Base Structure, Dr. Thesis, 1999

 

Hydro-dynamický režim tření

Obrázek č. 3: schématické znázornění hydrodynamického režimu tření, kde jsou oba pevné povrchy odděleny vodním filmem, zdroj: N.H. Haaland, Nano Ski Wax, Effects and Benefits, Master Thesis, 2013

 

Teoretický rámec

 

Hydrodynamický princip tření je charakterizován silným vodním filmem. Silný vodní film způsobuje, že povrch skluznice, tedy asperity na povrchu skluznice, a povrch sněhu, tedy asperity na povrchu sněhu, se vůbec nedotýkají. Celá hmotnost lyžaře je nesena vodním filmem. Skutečná kontaktní plocha mezi skluznicí a sněhem se rovná nebo blíží skutečné ploše skluznice. Kontaktní plocha má tedy maximální velikost.

 

 

Hlavní zdroje tření

• sací síly
• kapilární krčky
• smykové síly uvnitř vodního filmu

Sací síly

• jsou hlavním zdrojem tření, skluznice lyže se k vodnímu filmu na povrchu sněhu, který vykazuje extrémní smáčivost, “přicucává” a vodní film ji nechce pustit
• tyto síly jsou obrovské, umí víceméně zastavit rozjetého lyžaře 
• příklad 1: vybavte si, co se stane, když na jaře vjedete z lesního umrzlého úseku do sluncem rozbředlého sněhu
• příklad 2: vybavte si, co se stane, pokud postavíte skleničku s vínem na vlhkým hadrem otřený skleněný konferenční stolek

Kapilární krčky

• jakmile překonáte hlavní sací sílu, která drží oba povrchy těsně u sebe (sklenička “přilepená” ke konferenčnímu stolku), je nutné ještě překonat sílu tzv. kalipárních krčků
• kapilární krček znamená, že přisátá voda se “nepustí” hned, ale jakmile se oba přisáté povrchy od sebe začnou oddalovat (např. lyžař začne po skluzu zvedat nohu pro přípavu dalšího odrazu), začne se vodní film - po překonání hlavní sací síly - jaksi “natahovat” (trochu jako žvejkačka), krček začne někdě ve středu slábnout, až se přetrhne
• a síla potřebná k přetržení kapilárního krčku, přirozeně brzdí, “zastavuje” lyžaře

Smykové síly uvnitř kapaliny

• ty se projevují hlavně při vlastním skluzu - když skluznice lyže klouže po vodním filmu na povrchu sněhu
• uvnitř kapaliny působí síly, které je nutné při pohybu jaky “přestřihnout”, aby skluznice lyže mohla klouzat dopředu
• velikost těchto sil je dána primárně vlastnosti vodního filmu, v našem případě specifickým vodním filmem na povrchu sněhu

Veličiny ovlivňující velikost hlavních třecích sil v hydro-dynamickém režimu

• smáčivost
• kontaktní úhel
• hydrofobie
• kontaktní plocha
• drsnost
• aquaplaning
• hydrodynamický tlak a proudění uvnitř kapaliny

Smíšený režim tření

Obrázek č. 4: schématické znázornění smíšeného režimu tření, kde jsou oba pevné povrchy částečně odděleny vodním filmem a částečně se dotýkají, zdroj: K. Kalle et. Col., Charakterisation of the Contact between Cross Country Skis and Snow: a Micro-Scale Study Considering the Ski Base Structure, 2023

 

Teoretický rámec

 

Smíšený režim tření je charakterizován na straně jedné vodním filmem, který částečně odděluje oba povrchy, mezi nimiž dochází ke tření, na straně druhé dílčím kontaktem obou povrchů v oblasti asperit. Vodní film ve smíšeném režimu není tak silný, aby oba povrchy oddělil zcela, má však dostatečnou tloušťku na to, aby byl schopen přenášet podstatnou část zatížení, které na skluznici lyže přenáší lyžař. Ve smíšeném režimu je tedy část zatížení vytvářená hmotností lyžaře přenášena vodním filmem a část dílčím kontaktem povrchů v oblasti asperit. Skutečná kontaktní plocha mezi skluznicí a sněhem není zdaleka tak velká jako v hydrodynamickém režimu, ani zdaleka tak malá jako v režimu hraničním. Skutečná kontaktní plocha se v odborné literatuře odhaduje na cca 50% plochy tzv. kontaktních oken.

 

Hlavní zdroje tření

• valivé tření
• kinematické tření
• elastické tření
• smykové síly uvnitř vodního filmu

S ohledem na velmi nízké hodnoty koeficientu tření v tzv. smíšeném režimu tření, zvláště pak v tzv. optimálním smíšeném režimu tření se v nejnovějších výzkumech předpokládá mezi povrchem skluznice a povrchem sněhu tzv. valivé tření na straně jedné a minimální smykové síly uvnitř vodního filmu na straně druhé.

Předpokládá se, že za podmínek smíšeného režimu působí v místech kontaktu mezi skluznicí lyže a sněhové pokrývky relativně malý tlak a sněhová pokrývka je za sněhových podmínek, ve kterých se primárně vyskytuje smíšený režim tření, tvořena na molekulární úrovni různě velkými a tvrdými „kulovitými“ částicemi. Obě okolnosti – relativně malý tlak a kulovité částice na molekulární úrovni – pak umožňují valivé tření, které je výrazně nižší než běžné kinetické tření.

Smykové síly uvnitř vodního filmu jsou rovněž relativně malé, jelikož vodní film přenáší pouze část zatížení. Smykové síly uvnitř vodního filmu jsou navíc „přerušovány“ přímými kontaktními místy, jejichž plocha však může být ve srovnání s hraničním režimem větší, a proto zde působí nižší tlak.

Přítomnost vodního filmu a valivého kontaktu navíc prakticky vylučuje vznik elektrostatického náboje. Díky vodnímu filmu a valivému tření prakticky nehrozí, že by mohlo doházet k rozsáhlejším trvalým deformacím na straně sněhové pokrývky. Oděr kluzného vosku a základního materiálu skluznice je rovněž malý.

Všechny výše popsané okolnosti způsobují, že právě za smíšeného režimu tření je možné docílit optimálních kluzných podmínek a minimálních hodnot koeficientu tření.

Veličiny ovlivňující velikost hlavních třecích sil ve smíšeném režimu tření

• hydrofobie
• kontaktní plocha
• drsnost
• hydrodynamický tlak a proudění uvnitř kapaliny
• tvrdost povrchů

Hraniční režim tření

Obrázek č. 3: schématické znázornění hraničního režimu tření, kde se oba pevné povrchy přímo dotýkají v oblasti asperit, zdroj: N.H. Haaland, Nano Ski Wax, Effects and Benefits, Master Thesis, 2013

 

Teoretický rámec

 

Hraniční princip tření je charakterizován běžnými prostředky neměřitelným vodním filmem. Absence vodního filmu způsobuje, že nerovnosti či asperity na povrchu skluznice a nerovnosti či asperity na povrchu sněhové pokrývky jsou v přímém kontaktu. Celá hmotnost lyžaře je nesena tzv. kontaktními body v místech, kde se asperity obou povrchů dotýkají. Skutečná kontaktní plocha mezi skluznicí a sněhem je tedy součtem plochy těchto kontaktních bodů a představuje pouze zlomek celkové plochy skluznice lyže. V odborné literatuře se uvádí hodnoty v rozpětí 0,4 až 4% skutečné plochy skluznice.

 

Hlavní zdroje tření

• kontaktní síly
• adhezivní a kohezivní síly
• třecí síly
• statické tření
• kinematické tření
• viskózní tření
• elastické tření

Nejprve je nutné překonat kontaktní síly vyplývající z přímého kontaktu obou povrchů. Čím menší je kontaktní plocha a čím těžší je lyžař, tím větší tlak bude působit v kontaktních místech a tím větší budou kontaktní síly. Kontaktní síly definují tzv. statické tření. Jakmile je statické tření překonáno, lyže se dá do pohybu a začne klouzat po povrchu sněhové pokrývky, začne působit kinematické tření, které je zpravidla výrazně nižší než tření statické. Velikost kinematického tření je opět definována především kontaktní plochou, tlakem, který v místech kontaktu působí, a rychlostí, jakou se lyžař pohybuje. S ohledem na charakter sněhové pokrývky začne být kinematické tření takřka neprodleně doprovázeno třením viskózním a elastickým. Sněhová pokrývka se v důsledku tření začne totiž velmi rychle deformovat. 

V hraničním režimu tření rozlišujeme mezi tzv. permanentní či trvalou a elastickou či dočasnou deformací sněhu. K deformaci sněhu dochází v případě, že tvrdost a pevnost skluznice je vyšší než tvrdost a soudržnost sněhové pokrývky. 

Trvalá deformace sněhu je buď tepelná nebo mechanická. Při tepelné deformaci dochází k tání asperit na povrchu sněhu v důsledku třecího tepla generovaného tření. Roztavené asperity přispívají k produkci vodního filmu v kontaktních místech mezi sněhem a skluznicí. Při mechanické deformaci dochází buď k ustřihnutí nebo odlomení asperit sněhových zrn či krystalů nebo k vylomení celých zrn nebo krystalů ze sněhové mřížky. Elastická deformace sněhu se odehrává v povrchové mikro-vrstvě sněhu. Elastické deformaci vděčíme za relativně dobré kluzné podmínky i v rámci hraničního režimu tření. Bez elastické deformace by byla jízda na lyžích mnohem náročnější.

Překročí-li však tvrdost sněhu tvrdost skluznice, začnou se asperity na povrchu sněhu zařezávat do povrchu skluznice. V této situaci začne sníh „pluhovat“ skluznici, oděr vosku i skluznice je enormní. Za těchto podmínek je pohyb na lyžích enormně náročný.

Veličiny ovlivňující velikost hlavních třecích sil v hraničním režimu

·      tvrdost povrchů

·      kontaktní plocha

·      drsnost povrchů

·      tlak v kontaktních místech

·      třecí teplo generované v kontaktních místech

·      trvalé a elastické deformace povrchů

·      statická elektřina

Přijde Vám to složité? Nebojte, není to tak hrozné… Mezi základními principy tření a strukturami existují relativně jednoduché a srozumitelné provazby! Žádná magie to není!

 

 

 

Čemu věnovat pozornost při koupi lyží s mohérem? Část III.

I lyže s integrovaným mohérem se musí čas od času omýt, omýt je třeba jak kluzné zóny, tak stoupací zónu s mohérovým páskem. Kluzné zóny můžeme mýt běžným přípravkem na mytí skluznic, po omytí kluzných zón smývačem je však nutné na kluzné zóny aplikovat kluzný vosk, jelikož běžné smývače skluznici lyže enormě vysušují (skluznice po použití smývače více či méně zešedne). Pro stoupací zónu s mohérovými pásky je však nutné použít speciální smývače, které nerozpouštějí lepidlo, kterým jsou mohérové pásky přilepeny do podélných drážek. Po omytí mohérového pásku smývačem je nutné mohérový pásek naimpregnovat.

Na kluzné zóny lyží s mohérem můžeme použít běžný smývač, následně ale musíme aplikovat kluzný vosk, pro stoupací zónu s mohérovým páskem musíme použít speciální smývač.

Musíme předpokládat, že také mohérový pásek se dříve či později “ojede” a ztratí své původní vlastnosti. Bude čím dál tím méně umožňovat spolehlivý odraz, a to i za ideálních podmínek pro mohérový pásek (krystalický či jemnozrnný sníh se stále ostrými krystaly nebo zrny a s vysokou hustotou). Čím více budeme běžkovat na ledových firnech či umělém sněhu, tím rychleji se mohérový pásek opotřebuje. Při koupi lyží s mohérem je tedy nutné dbát na možnost výměny mohérových pásků. Již před vlastní koupí se informujte na to, jak se pásek mění a zda je náhradní sada běžně dostupná a kolik stojí. Ano, zeptejte se také na to, kolik náhradní sada mohérových pásků pro daný typ lyží stojí...

Doporučujeme kupovat pouze takové lyže s mohérem, kde je možné mohérové pásky snadno a rychle vyměnit a kde jsou náhradní sady dostupné a cenově přijatelné. Informujte se dopředu!

Vlastní výměna mohérového pásku by neměla být složitá záležitost. Před odstraňováním starého mohéru doporučujeme pásek buď nahřát (např. horkovzdušnou pistolí) nebo lepidlo pásku narušit běžným smývačem pro snadnější odstranění. Po odstranění starého pásku doporučujeme podélnou drážku zbavit zbytků lepidla, odmastit a lehce zdrsnit smirkovým papírem, po zdrsnění je nutné podélnou drážku opět vyčistit. Mohérový pásek má zpravidla samolepící spodní stranu. Po vlepení pásku do drážky doporučujeme nějakou dobu počkat, než začneme lyže používat na sněhu.

Po odstranění starého pásku doporučujeme podélné drážky odmastit a lehce zdrsnit smirkovým papírem pro lepší přilnavost nového pásku.

Čemu věnovat pozornost při koupi lyží s mohérem? Část II.

Na lyže s mohérem nelze aplikovat běžné stoupací vosky - ani tuhé, ani klistry, ani tekuté, ani stoupací pásku... A to ani v těch případech, kdy mohér jednoduše nefunguje, např. na vodou prosycených jarnácích nebo na ledovatých firnech. Jednou mohér, navrždy mohér! Lyže s mohérem je naopak nutné ošetřovat proti namrzání, a to speciálními přípravky.

Na lyže s mohérem nikdy neaplikujte běžné stoupací vosky! Nikdy! Žádné! Na mohér je nutné aplikovat speciální prostředek proti namrzání! 

Lyže s mohérem jsou lyže na klasiku, tedy skluznice se dělí na tři části, dvě kluzné a jednu stoupací, ve stoupací části se nachází právě mohér. Zatímco na lyže s mohérem nikdy neaplikujeme běžné stoupací vosky, je nutné - alespoň tu a tam - ošetřit kluzné zóny kluzným voskem, zvlášť pokud skluznice začne šednout. Skluznice lyží s mohérem podléhá jako každá skluznice oxidaci a vysušování, je třeba na ni aplikovat kluzné vosky. Mohér je pouze náhrada za stoupací vosky, nikoli kluzné vosky!

Na lyže s mohérem je nutné - alespoň tu a tam - aplikovat kluzné vosky, a to nejen pro zlepšení kluzných vlastností, ale také pro ochranu skluznice!

Kluzný vosk však smíme aplikovat pouze do kluzných zón, tedy do těch částí skluznice, kde není mohér. Na mohér se kluzný vosk nesmí aplikovat, ani ten tekutý, ani ten který se zažehluje, ani ten který se nanáší nasucho. Na mohér se neaplikuje žádný kluzný vosk. Kluzný vosk patří pouze na hladké části skluznice, kde není mohér. Tam se naopak aplikovat musí.

Přímo na mohér se nesmí aplikovat ani kluzný vosk! Nikdy! Žádný! Ani ten tekutý!

Trochu problém jsou části skluznice v okolí mohérového pásku. Ve středové části lyže, v tzv. mazací komoře jsou z výroby vyfrézovány dvě podélné drážky, do kterých se vkládají vlastní mohérové pásky. Okolo těchto podélných drážek se pak nachází běžná skluznice lyže, a to včetně žlábku. U běžných lyží na klasiku se také do tzv. mazací komory tu a tam aplikuje kluzný vosk, který se za účelem odrazu následně překryje stoupacím voskem. Kluzný vosk se do mazací komory aplikuje z důvody ochrany skluznice před působením tzv. stěpené vody, na které se ve většině případů odehrává skluz. U mohérových lyží se tyto drobné části skluznice ve stoupací komoře v okolí mohérových pásku ošetřují velmi špatně. I tak ale doporučujeme tyto drobné oblasti skluznice preparovat alespoň tekutým kluzným voskem, aby se předešlo úplné degradaci těchto částí skluznice. Kluzný vosk by se však neměl dostat na mohér. Rozsáhlejší preparaci této oblasti můžete provést při výměně mohérového pásku, zde ale bude problém s přilnavostí lepidla na “navoskovaný” povrch.

I volné části skluznice v okolí mohérového pásku v mazací komoře je nutné chránit proti oxidaci!

Čemu věnovat pozornost při koupi lyží s mohérem? Část I.

Lyže s mohérem neboli skiny jsou lyže na klasiku, tedy na klasický styl běžeckého lyžování, tedy lyžování ve stopách. Skiny nejsou tedy vhodné na bruslení, neboli volný styl. Ne že by se na nich nedal kousek odbruslit, ale mohér bude prostě drhnout...

Skiny jsou určeny pro klasický styl běžeckého lyžování.

Lyže tedy musí být o něco delší a jejich tvrdost musí přibližně odpovídat Vaší váhové kategorii.

Lyže s mohérem jsou primárně určeny pro strojově upravené stopy, a nikoli pro volný terén nebo ostatními lyžaři vyšláplé stopy. Aby mohér fungoval, potřebují se jeho vlákna při odrazu zachytit sněhových vloček nebo zrn a při následném skuzu se jich zase pustit. Tento předpoklad bude spíše fungovat ve strojově upravených lyžařských stopách. Ne že by se s mohérem nedalo jezdit ve volném terénu nebo v pouze “prošlápnutých” stopách, ale nebude fungovat zdaleka tak dobře...

Skiny jsou určeny primárně pro strojově upravené běžecké stopy.

Nemá tedy úplně smysl kupovat tzv. turistické skiny, tedy širší a robustnější běžky s levnými typy skluznice, určené primárně pro pohyb mimo strojově upravené lyžařské trasy. Skiny dávají větší smysl u lyží určených do upravených stop - užší subtilnější lyže s celkově lepší skluznicí.

Lyže s mohérem poskytnou spolehlivý odraz pouze za určitých podmínek - koneckoncců se pořád jedná o alternativu k universálním stoupacím voskům. Jak jsem zmínili již výše, aby mohér fungoval, potřebují se jeho vlákna při odrazu zachytit sněhových vloček nebo zrn a při následném skuzu se jich zase pustit. Sněhová zrna nesmí tedy být příliš velká a oblá, sníh nesmí obsahovat příliš velké množství volné vody, stopa nesmí být hladká mýdlovitá či dokonce sklněně ledovadá, stopa nesmí být čistý led... Skiny se primárně hodí pro hutné krystalické a jemnozrnné druhy sněhu. U nového vlhkého sněhu mají skiny tendenci namrzat, a proto je zde velmi důležitá preparace proti namrzání.

Skiny jsou primárně určeny pro kristalické a jemnozrnné druhy sněhu. U nového vlhkého sněhu preparovat proti namrzání!

Neočekávejte prosím proto, že skiny budou fungovat dobře za všech podmínek. Tak to není a nikdy nebude.

Proč (ne)používat rotační kartáče?

Rotační karáče jsou efektivní, urychlují práci, odvedou stejnou nebo lepší práci za zlomek času ve srovnání s bežnými ručními kartáči... Tyto a další oslavné komentáře můžete mezi servisními pracovníky zaslechnout na adresu tzv. rotačních kartáčů.

Je tomu ale opravdu tak?

Jak asi správně tušíte, my si to nemyslíme, naopak považujeme tzv. rotační kartáče za spíše velmi problematické a vnímáme je v celkovém kontextu jako další projev ztráty řemeslného umu v naší profesi.

Proč?

Pokud začneme přípravnou fází, kde kartáče používáme jednak pro vyčištění skluznice, odstranění zbytků starých vosků a zoxidovaných částí skluznice, jednak pro vytvoření tzv. flokati-koberce, tedy vrstvy molekulárních řetězců UHMWPE, které umožní následné navázání molekul kluzného vosku a tím vytvoření kluzné vrstvy, pak můžeme s klidným svědomím prohlásit, že rotační kartáče se nehodí ani k jednomu z popsaných cílů.

Není nic jednoduššího než drahou skluznici z UHMWPE zničit nebo alespoň pořádně poškodit tvrdým ocelovým rotačním kartáčem. Proces vyčistění skluznice a odstranění zoxidované části je pro následnou preparaci kluznými vosky zcela zásadní, ale je nutné jej provádět s citem a správně, nikoli pouze rychle.

Pokud byste chtěli pro čistění skluznice přeci jen využít rotační kartáč, třeba proto že jako trenér dětského oddílu musíte za jedno odpoledne připravit několik desítek párů, pak prosím používejte jemné mosazné nebo bronzové kartáče, nastavte spíše nižší otáčky (max. 1500 ot/min.) a dávejte velký pozor...

Po vyčištění skluznice ale budete muset vzít ruční bronzový nebo mosazný kartáč stejně do ruky, protože tzv. flokati-koberec, který je pro vytvoření kvalitní kluzné vrstvy naprosto nepostradatelný, pomocí rotačního kartáče nikdy nevytvoříte, naopak po rotačním kartáči to bude spíše náročnější.

Aby mohl vzniknout správný flokati-koberec, tvořený bezpočtem molekulárních řetězců či vlásků UHMWPE, je nutné přejíždět po skluznici kartáčem s jemným dlouhým mosazným nebo bronzovým vlasem, a to dlouhými táhlými pohyby výhradně ve směru jízdy... A nic z toho rotačním kartáčem prostě neuděláte :-)

Nyní se podíváme trochu podrobněji na fázi odstraňování přebytečného vosku. Pro fázi odstraňování přebytečného vosku je kartáčování zcela zásadní. Jak víme, neexistuje jiný prostředek, jak odstranit přebytečný vosk ze struktury. A čím komplexnější struktura je, tím složitější a náročnější je odstraňování přebytečného vosku. Pokud se ještě nakombinuje složitá struktura (např. dvojitá šípová struktura) s tvrdým voskem, pak babo raď... Jak uvolnit zalitou strukturu a nezničit přitom vazby molekulárních řetězců UHMWPE na straně jedné a molekul kluzných vosků na straně druhé.

Jediné, co máme k dispozici, je bronzový nebo mosazný kartáč a naše schopnost a dovednost uvolnit zalitou strukturu, a přitom ze skluznice nevytáhnout veškerý vosk. Tedy kartáč a naše ruce! A kdo si myslí, že tento úkon může provádět nějakou rotující mrchou, ten by možná nemusel dělat vůbec nic, vyjde to totiž na stejno :-)

Ve fázi finálního leštění si omezené použití rotačních kartáčů dokážeme představit. Doporučujeme ale vždy používat jemné kartáče a postupovat velmi obezřetně.

Závěr:

V přípravné fázi se rotačním kartáčům obloukem vyhněte, ve fázi odstraňování přebytečného vosku na ně úplně zapomeňte a ve finální fázi leštění je používejte velmi obezřetně. A že Vám výrobci vosků a servisních prostředků vykládají něco jiného - to víte, jde vždy primárně o prachy!

Jsou fluorové vosky opravdu tak skvělé?

Jeden z předních odborníků na skluz, pan prof. Scherge, sepsal v roce 2021 krátký příspěvek k hlavním výhodám fluorových kluzných vosků, ke kterým dle prof. Schergeho patří:

• snižují kontaktní úhel mezi vodním filmem a povrchem skluznice, což zlepšuje kluzné vlastnosti především na mokrém sněhu s velkým množstvím volné vody, ale i všude tam, kde lyže klouže primárně po vodním filmu
• snižují kontaktní plochu mezi skluznicí a povrchem sněhovým zrn za velmi chladného a vysoce abrazivního sněhu tím, že zvyšují tvrdost skluznice a snižují tím, pronikání ostrých hran do skluznice
• účinnost fluorových vosků - zvláště tzv. čistých fluorů - je tak vysoká, že “upozaďují” či “devalvují” ostatní jemnější prostředky pro zlešování skluzu jako např. kartáčování, strukturování.

Pojdmě se nyní na jednotlivá tvrzení, proč mají být fluorové vosky tak skvělé, podívat trochu detailněji a komplexněji. Zcela přitom vynecháme hledisko zdravotní a ekologické, a sice že fluorové vosky ohrožují životy a zdraví všeho živého.

Snižování kontaktního úhlu mezi vodním filmem a povrchem skluznice

Souhlasíme, toto je primární efekt kluzných vosků na bázi fluoru. Možná bychom jen přidali, že fluorové vosky zlepšují také odpudivost kluzné vrstvy vůči nečistotám, což za podmínek mokrého sněhu s vysokým podílem volné vody bývá už také důležité téma.

Fluorové vosky bychom i za těchto podmínek ale vždy kombinovali se správným strukturováním a kartáčováním. Proč? Kvůli problematické životnosti fluorových vosků, zvláště tzv. čistých fluorů.

Snižování kontaktní plochy mezi sněhovými zrny a povrchem skluznice

Zvyšování tvrdosti skluznice pomocí fluorových vosků je spíše problematické. Jediný pozitivní efekt je v tom, že skluznice je díky spojení s tvrdým kluzným voskem odolnější vůči abrazi způsobované tvrdými a ostrými sněhovými zrny. Zvýšení tvrdosti skluznice však lze dosáhnout i hydrokarbonovými vosky bez přídavku aditiv na bázi fluoru. U extrémně tvrdých vosků navíc nastává problém se zpětným obnažováním zalité struktry, přičemž správná a kvalitní struktura má za těchto podmínek pravděpodbně větší význam než tvrdý fluorový vosk. Tvrdost skluznice navíc zvyšují pouze LF a HF fluorové vosky, čisté fluory mají prakticky nulovou odolnost vůči abrazi.

Devalvace ostatních prostředků pro zlepšování skluzu tzv. čistými fluory

Ano, zvláště tzv. čisté fluory jsou oproti ostatním prostředkům pro zlepšení skluzu zvláště na vlhkém či mokrém sněhu extrémně efektivní, s tím se nedá, než souhlasit. Problém však je životnost. Je poměrně pravděpodobné, že tzv. čisté fluory vydrží na skluznici několik set metrů, možná třeba kilometr a konec, nic, je pryč... A má opravdu smysl na skluznice nanášet za drahé peníze něco, co tam vydrží tak krátce? To už si musí srovnat v hlavě každý sám...

Za nás není fluorových vosků škoda, naopak jsme rádi, že zákaz vyloučil jejich použití alespoň z vrcholových soutěží. Do servisu lyžÍ se bude moci vrátit řemeslo a opravdový um.

Kdy lyže s mohérem nebudou fungovat?

Ano, je to tak, ani lyže s mohérem nejsou “všespasitelné”...

Mohér vznikl jako alternativa k mazání stoupacími vosky - tedy vosky na odraz při klasickém stylu. Proč? Protože mazání stoupacími vosky je složité, zdlouhavé, člověk se přitom umaže nepříjemně lepkavou hmotou a nezřídkakdy nevede mazání stoupacími vosky k uspokojivému výsledku, nebo alespoň k výsledku, který by vykompenzoval všechnu tu námahu a komplikace.

Hledání alternativ ke stoupacím voskům je staré jako mazání stoupacími vosky samo. Ano, je to tak. Za jednu z nejúspěšnějších alternativ ke stoupacím voskům je možné považovat brulení nebo tzv. volný styl, který v současné době mezi profíky i hobíky jednoznačně převládá a při kterém se skluznice lyže maže výhradně na skluz.

Volný styl je však pro začátečníky, občasné běžkaže nebo běžkažské turisty zcela nevhodný. Bruslení se totiž musí umět, a to relativně dobře, jinak se z pohybu na běžkách vpřed stane jedno velké utrpení.

A protože začátečníků, občasných běžkařů a turistů je stále dost, nevzdávají nejrůznější výrobci všemožné snahy o tom, vymyslet něco, co by umožnilo klasický styl, tedy odraz, bez stoupacích vosků.

Univerzální stoupací vosky, tekuté stoupací vosky, stoupací vosky ve spreji, stoupací pásky, stoupací šupiny, zdrsňování stoupací zóny a tzv. skiny neboli mohéry.

Jak ale víme z jiných příspěvků, je většína těchto snah buď přímo odsouzena k neúspěchu (např. univerzální stoupací vosky, stoupací šupiny), nebo má pouze omezený rozsah použití (stoupací pásky, skiny neboli mohéry). Příčina pro tento neúspěch nebo omezený rozsah použití spočívá v prakticky nekonečné paletě sněhových podmínek, která je stejně rozmanitá jako počasí samo. A podobně jako neexistuje na všechny druhy počací jeden jediný vhodný oděv, neexistuje také na všechny druhy sněhů jeden jediný vhodný vosk či jiný prostředek.

A najké podmínky se tedy lyže s mohérem hodí a kdy nebudou fungovat?

Abychom mohli lépe a srozumitelněji odpovědět na tuto otázku, musíme si nejprve ve stručnosti vysvětlit, jak mohér funguje. Mohér je při pohybu směrem vpřed hladký a kluzký, při odrazu se však tisíce drobných chloupků napřímí či naježí a zaseknout se do sněhové pokrývky tvořené sněhovými krystaly. Při opětovném pohybu vpřed se pak chloupky musí sněhu zase pustit a uhladit se do hladké a kluzké plochy, aby nepřkáželi ve skluzu.

Bohužel ale existuje vícero druhů sněhu, kdy budou mít chloupky problém se do sněhové pokrývky zaseknout. Do této skupiny patří jednak mokré a vodou nasycené druhy sněhu s velkými oblými sněhovými zrny a velkým podílem tzv. volné vody, např. typické jarňáky, jednak zledovatělé hladké druhy sněhu, kdy mokrý sníh s velkým podílem volné vody a velkými oblými zrny zmrzl a krajina připomíná jednu velkou skluzavku nebo ledovku, nebo zledovatělé agresivní druhy sněhu, na kterých mají s odrazem problém i nejhouževnatější klistry a které mohou jemné mohérové chloupky odřít či obrousit, nebo konečně tzv. mejdla, kde se lyžařská stopa uhlazuje častým přejížděním lyží až do čistého ledu či skla, a kde se ve stopě a mimo ni vyskytují radikálně rozdílné sněhové podmínky (ve stopě bude mohér smekat, mimo stopu namrzat).

Dále také existuje celá řada druhů sněhu, kdy budou mít chloupky mohéru problém se sněhové pokrývky zase pustit, protože sněhové krystaly budou mít tendeci se k mohérovým chloupkům přichytávat nebo na nich dokonce namrzat. V takovém případě se - při opětovném pohybu vpřed - nebudou chloupky moci uhladit či vrátit zpět a vytvořit tak hladkou a kluzkou plochu v mazací zóně. Tyto podmínky se budou vyskytovat zvláště u nových vlhkých sněhů s ostrými sněhovými krystaly při teplotách kolem nuly. Namrzání mohéru se dá omezit - nedá se mu ale zcela zabránit - pravidelnou péčí o mohér a aplikací přípravků proti namrzání.

Mohér tedy nebude fungovat v případech, kdy se jemné chloupky nebudou moci zaseknout do sněhové pokrývky (např. jarňáky, firny, mejdla, sklovitá stopa), nebo kdy se sníh jemných chloupků mohéru nebude chtít po odrazu pustit (např. vlhký kristalický sníh při teplotách kolem nuly, mejdlo mimo stopu). Namrzání mohéru se dá předcházet správnou péčí, agresivní firny mohér nenávratně poškodí.

Co je rozhodující pro spolehlivý odraz? Část II: správně zvolená skluznice.

Je to tak, i skluznici lyží je třeba správně zvolit... V první řadě si musíme odpovědět na otázku, k čemu budeme lyže používat. Je jasné, že pokud mluvíme o spolehlivém odrazu, pohybujeme se v oblasti lyží na klasiku, tedy delších lyží s ostřejší špičkou a skluznicí, která se člení na tři části, neboli zóny = dvě kluzné a jednu stoupací.

Stále zůstává otevřená otázka, k čemu plánujeme lyže používat? 

Pokud jste úplní turisté a víte, že se budete vedle strojně upravených lyžařských tratí pohybovat také v neupraveném terénu, tedy ve stopách prošláplých ostatními lyžaři nebo i v hlubokém neupraveném sněhu, pak Vám asi úplně nesejde na rychlosti, a tedy na tom, zda má lyže optimální skluz.

V takovém případě můžete bez problémů sáhnout k lyžím s levnými extrudovanými skluznicemi. Extrudované skluznice jsou takřka výhradně transparentní, jsou na omak tvrdší a jaksi lesklé. Nedají se prakticky preparovat kluznými vosky - nevytváří molekulární řetězce, na které by se mohly navazovat molekuly kluzného vosku. Na druhou stranu jsou výrazně odolnější vůči oxidaci (šedivění) způsobované primárně agresivní vodou stěpenou skluzem lyže po sněhové pokrývce, respektive vodním filmu na povrchu sněhovéí pokrývky. Po povrchu extrudovaných skluznic ulpývají hůře také stoupací vosky, a to z důvodu tvrdého a lesklého (sklovitého) povrchu skluznice. Ale ani to Vás jako úplné turisty úplně trápit nemusí. Stoupací zóna se dá lehce zdrsnit jemným smirkovým papírem nebo se dají použít základové vosky, které výrazně zlepší přilnavost a odlonost vlastních stoupacích vosků.

Při častém pohybu mimo strojně upravované lyžařské trasy bych nevolil ani tzv. lyže s mohérem, který je primárně určen do upravovaných stop. Obloukem bych se vyhnul lyžím s tzv. šupinami, které kromě toho že drhnou a vydávají nepříjemný zvuk nejsou vůbec k ničemu.

Hlavní přednosti lyží s extrudovanými skluznicemi: jsou levné a odolné. A co víc si může turista pohybující se mimo vyznačené trasy přát!

Pokud jste stále ještě spíše turisté, ale víte, že se budete pohybovat primárně a především po strojně upravených lyžařských trasách, ale zároveň Vám nejde o žádné trhání rychlostních rekordů, pak byste měli volit nižší řady lyží s tzv. sintrovanými skluznicemi, které jsou vyráběny z polyethylenu s vysokou nebo velmi vysokou molekulární hmotností. Na těchto lyžích by mělo být v kolonce materiál skluznice uvedeno: HMWPE = high molecular weight polyethylen, tedy polyethylen s vysokou molekulární hmotností nebo VHMWPE = very high molecular weight polyethylen, tedy polyethylen s velmi vysokou molekulární hmotností. Lyže s takovouto skluznicí by měly zajišťovat dobrý skluz, umožňují všechny způsoby preparace kluznými i stouacími vosky a dá se u nich spolehlivě určit stoupací zóna, a to jak pro tuhé, tak pro tekuté stoupací vosky. Na druhou stranu bude nutné skluznici vyrobenou z VHMWPE nebo HMWPE již pravidelně preparovat kluznými vosky, aby neoxidovala. A cena již nebude také úplně nejnižší.

V případě skluznice z VHMWPE nebo HMWPE bych se mohéru naopak vůbec nebál. Řekl bych, že tento typ lyží je pro kombinaci s mohérem úplně ideální. Lyže pojedou a za vybraných sněhových podmínek budou i dobře stoupat, a to bez složité preparace stoupacími vosky. Nicméně ale je třeba připomenout, že mohér bude vždy jenom pouze z nouze cnost.

Hlavní přednosti lyží se sintrovanými skluznicemi z VHMWPE a HMWPE: zaručují dobrý skluz ve strojně upravených stopách, v kombinaci s mohérem nabídnou za vybraných podmínek i dobrý odraz, je možné je preparovat kluznými vosky, a tak skluz ještě zlepšit v závislosti na sněhových podmínkách.

Pokud patříte mezi výkonnostní hobíky polykající kilometry s časomírou na hodinkách, pak je pro Vás rychlost, a tedy optimální skluz za - pokud možno - všech sněhových podmínek nepostradatelný. V každém případě budete potřebovat lyže se sintrovanou skluznicí vyrobenou z polyethylenu s ultra vysokou molekulární hmotností, neboli UHMWPE. Pokud nemáte úplně hluboko do kapsy, měli byste navíc zvážit min. dva páry lyží na klasiku, a to lyže na vlhký, morký až velmi mokrý sníh na straně jedné, a lyže na prachový, přemrzlý, jemnozrnný hutný a ledovatý sníh na straně druhé. Těm, kterým na penězích opravdu nesejde, by se hodil ještě třetí pár lyží na klasiku, a to speciálky na umělý sníh. Skluznice z UHMWPE zaručuje optimální preparaci kluznými vosky, a tedy optimální možnost skluzu za daných sněhových podmínek, kdy lyže neklouže ani po skluznici, ani po kluzném vosku, nýbrž po kluzné vrstvě vytvořené na straně jedné molekulárními řetězci UHMWPE a na straně druhé molekolami kluzného vosku, které vyplnily volný prostor v molokulárních řetězcích UHMWPE. Různé typy skluznic pro teplé a studené podmínky a umělý sníh jsou určeny primárně odlišným strukturováním, které je z velké části neměnné.

Nemusím snad ani zdůrazňovat, že tento typ lyží se s mohérem nenabízí, kdo chce optimální rychlost u lyží na klasiku, musí mazat stoupacími vosky. Jinak to prostě nejde!

Hlavní přednosti lyží se sintrovanými skluznicemi z UHMWPE: optimální možnost preparace, optimální skluz za nejrůznějších podmínek, různé typy skluznic pro teplé a studené podmínky a umělý sníh, vysoká cena.

Proč bude mohér vždy pouze z nouze cnost?

Odpověď je velmi jednoduchá: mohér se pokouší o totéž, co universální stoupací vosky, a sice zajistit spolehlivý odraz a dobrý skluz jedním jediným prostředkem na nekonečné paletě sněhových podmínek.

Sníh je stejně proměnlivý a má prakticky stejně nekonečnou paletu druhů, tvarů a podob jako počasí samo. Universální stopací vosky jsou stejně pošetilé jako ALL-WEATHER-CLOTHES (oděv, který se hodí do všech druhů počasí - saharskými vedřisky počínaje a arktickými krutomrazy konče).

Abychom ale nebyli k mohéru tak přísní, zkusíme si říci něco málo ke snahám zjednodušit mazání na odraz, tedy mazání stoupacími vosky obecně.

Snahy zjednodušit mazání na odraz jsou prakticky stejně staré jako voskování lyží samotné. Už naši lyžařští předci usilovali o co nejlepší skluz - tehdy ještě dřevěných lyží, zároveň potřebovali, aby lyže ve stoupání zaručovala dobrou oporu, tedy odraz.

Jedna z úplně prvních snah zjednodušit mazání na odraz byly odnímatelné tulení pásy (dodnes využívané při SKI-ALPINISMU, jen už nejsou - tak často - z pravé tulení srsti). Při stoupání zaručoval takový pás takžka ideální odraz a před sjezdem se sundal, aby nebrzdil.

Zásadní přelom v úsilí o zlepšení skluzu i odrazu představoval tvar lyží, který skluznici dělil do tří částí, dvou kluzných a jedné stoupací, z nichž prostřední, tedy stoupací se dostává do přímého kontaktu se sněhovou pokrývkou pouze při přenesení celkové váhy lyžaře na lyži určené k odrazu.

Po objevu lyží se třemi komorami se se snahami zjednodušit mazání stoupacími vosky roztrhl pytel - universální stoupací vosky, stoupací vosky ve spreji, stoupací pásky, integrovaný mohér, šupiny... 

Ale sníh zjednodušujícím snahám díky své nekonečné proměnlivosti statečně odolával, a tak se na scéně objevovaly stále rafinovanější a radikálnější techniky.

Asi nejradikálnějším přístupem, jak zjednodušit mazání na odraz, je vznik tzv. volného stylu. Ano, jsme přesvědčeni o tom, že se do značné míry jedná o snahu zrychlit jízdu na lyžích, a tedy také eliminovat zpomalující efekt stoupacích vosků, tedy eliminovat stoupací vosky zcela.

O tržním úspěchu či neúspěchu všemožných metod a technik pak rozhodly přirozené lidské vlastnosti dnešní doby: pohodlnost, lenost a uspěchanost.

A na vrcholu evolučního řetězce se tak usídlily techniky dvě: volný styl zcela eliminující použití stoupacích vosků a mohér, alternativa k universálnám stoupacím voskům.

Proč běžky na prašanu nejedou aneb jak zlepšit skluz na prašanu?

Vysvětlit důvody a souvislosti, proč lyže na prašanu nejedou, nebude úplně jednoduché... Zlepšení skluzu na pomalém, tupém sněhu bude ale úplná vyšší dívčí...

Proč tedy lyže na prašanu nejedou? Protože hlavní parametry prašanu jsou křehké sněhové krystaly s ostrýmu hranami a tvary, jejichž množství a ostrost se při rozlamování jednotlivých sněhových krystalů zvětšuje. Skluznice lyže tedy klouže po bezpočtu drobných ostrých hranek, špičatých vrcholů a úlomků.

Hrany a vrchoky úlomků sněhových krystalů jsou pravděpodobně natolik ostré a členité, že skluz lyže zásadním způsobem nezlepší ani optimální tloušťka vodního filmu, který by za běžných podmínek prachového sněhu dosahoval prakticky optimální tlušťky.

Otázka ale je, zda se vodní film mezi povrchem skluznice a sněhové pokrývky v případě prašanu opravdu vytváří v optimální tloušťce. Na tvorbu a tlouštku vodního filmu může mít totiž vliv vysoký podíl vzduchu v prachovém sněhu. Část energie, která by u sněhu s vysokou hustotou byla využita na tvorbu vodního filmu, se u prachového sněhu pravděpodobně spotřebuje na stlačení a deformaci sněhových krystalů a vytlačení vzduchu ze sněhové pokrývky.

Při teplotách mezi cca - 3 stupni C a - 7 stupni C by měla skluznice klouzat po vodním filmu s optimální tloušťkou: vodní film by měl být dostatečně silný na to, aby zabránil tzv. suchému tření mezi skluznicí lyže a povrchem sněhové pokrývky, a zároveň dostatečně slabý, aby nevytvářel tzv. sací efekt způsobovaný tvorbou kapilárních krčků. I přesto, ale lyže na prašanu praktycky nejednou.

Jsme přesvědčeni, že velmi špatný skluz na prachovém sněhu je tedy způsoben

• ostrými křehkými sněhovými krystaly s velkým množstvím ostrých hranek a vrcholků, které se jako malé nože zapichují do skluznice lyže
• problematickou tvorbou vodního filmu mezi skluznicí lyže a povrchem sněhové pokrýky z důvodu vysokého podílu vzduchu v prachovém sněhu

Jsme přesvědčeni, že zlepšení skluzu na prachovém sněhu není vůbec jednoduchá záležitost.

Naše doporučení:

• použít jemnou strukturu, která zvýší tlak na sněhovou pokrývku, a podpoří tak tvorbu vodního filmu o optimální tloušťce
• struktura by měla být opravdu jemná, aby nedocházelo k tomu, že se drobné ostré sněhové krystaly budou zasekávat do vytvořených drážek a budou je ucpávat - pokud by k tomu přeci jen docházelo, pak je vhodnější od struktury zcela upustit a ponechat skluznici hladkou
• použít tvrdé kluzné vosky - tvrdší než odpovídá teplotní stupnici, tvrdé kluzné vosky vytvoří společně se základním materiálem skluznice kluznou vrstvu, která bude ostrým hrankám a špičatým vrcholkům sněhových krystalů lépe zabraňovat v pronikání do kluzné vrstvy lyže
• fluorové vosky nemají za daných podmínek prakticky žádný smysl
• 
  

Was bring uns eine zu enge Zusammenarbeit mit den Wachsherstellern und was nimmt uns diese weg?

Was bringt uns eine enge Zusammenarbeit mit den Wachsherstellern und was nimmt uns diese weg?

 

Jedem, wer egal was mit dem Präparieren von Ski zu tun hat, ist bewusst, dass ohne eine enge Zusammenarbeit mit den Wachsherstellern kein einziges Paar von Ski gewachsen werden kann. Das Präparieren von Renn-Ski ist so komplex geworden, dass die Forschung, Entwicklung und das Testen von Wachsen und dem dazugehörigen Zubehör, die von den Wachsherstellern unternommen wird, für einen präzis gewachsenen Ski unabdingbar ist. Von diesem enormen Aufwand an Geld und Ressourcen profitiert also nicht nur der Leistungssportler, der in der nächsten Saison wieder um ein paar Sekunden schneller sein kann, sondern auch der Hobby-Sportler und Tourist, die vielleicht weniger Probleme mit klebendem Schnee in der Steig- sowie Gleitzone haben.

 

Es ist relativ übersichtlich, was die Forschung, Entwicklung, Testen, was der enorme Aufwand an Geld und Ressource uns – Nutzern oder Sportlern – bringt. Ähnlich übersichtlich ist die Antwort auf die Frage, was der enorme Aufwand den Wachsherstellern bringt: neue und bessere Produkte, Vorsprung durch Technik, mehr Prestige, höhere Verkaufszahlen, bessere Gewinnspannen, mehr Geld… Wer klug investiert, kann besser verdienen!

 

Es entsteht also eine WIN-WIN Situation, von der eigentlich alle profitieren. Ist jedoch dieser – auf der Oberfläche – harmonische Eindruck auch wahr oder trügt er nur? Damit wir diese Frage beantworten können, müssen wir uns zuerst eine andere Frage stellen, und zwar: Sind die Ziele von den Wachsherstellern identisch oder mindestens im Einklang mit den Zielen der Sportler aller Art?

 

Die Antworten auf diese Fragen werden – befürchte ich – leider nicht so übersichtlich. Genug jedoch mit allgemeinen Aussagen. Ich fange mit einer Geschichte aus meiner Jugend an. Ich komme aus einem ehemaligen kommunistischen Land. Es ist zwar verwunderlich, aber auch hier wurden noch in der Zeit von Sozialismus Wachse und Zubehör von einem führenden Hersteller vertrieben. Ich war damals so 14 Jahre alt und mein Onkel war ein wichtiger Funktionär in einer Trainingsorganisation für junge Leistungssportler. Ich kann mich wie heute daran erinnern, wie bei jedem wichtigen Wettkampf der lokale Handelsvertreter von diesem führenden Hersteller aus Prag in seinem fetten Mercedes kam und kleine und größere Geschenke verteilte. Die Geschenke waren abgestuft, abhängig davon, wie hoch oder niedrig man in der Struktur der sozialistischen Organisation für Leistungssportler war. Die ganz niedrigen Funktionäre haben das bekannte  BE Steigwachs gekriegt, die ganz großen Tiere mussten dagegen in einer dunklen Ecke auf dem Parkplatz den Kofferraum des neuen LADAs aufmachen, weil in die Hosentasche die Geschenke nicht reingepasst hätten.

 

Wer denkt, dass die westliche Firma damals die armen Sportler im Osten mindestens auf diese Art und Weise unterstützen wollte, trifft daneben. Die Leistungssportler waren ein Schaukasten von sozialistischen Ländern und wurden auch dementsprechend unterstützt. Mein Onkel hatte für Wachse und Zubehör so ein Budget, von dem man heute nur träumen kann. Und genau auf dieses reiche Budget kann wohl auch der lokale Vertreter des führenden Herstellers abgezielt haben. Der Spruch „Wer klug investiert, kann besser verdienen!“ wäre auch hier zutreffend.

Wer denkt, dass diese Praktiken zusammen mit dem Sozialismus ausgestorben sind, täuscht sich leider wieder. Es sieht so aus, dass nur die Kulissen angepasst wurden. Anstelle einer dunklen Ecke auf dem verlassenen Parkplatz, wo Wachse, Bürsten, Bügeleisen, Handschuhe, Jacken, Mützen, Stöcke und ähnliches aus dem Kofferraum des fetten Mercedes in den Kofferraum des nagelneuen LADAs überladen wurden, kann es wohl Schulungen, Seminare, Vorstellungen von neuen Produkten in den sonnigen Skizentren in den schönsten Ecken Europas und Amerikas geben, wo man schon einige Tage früher wegen der anstrengenden Anreise ankommen muss und wo man noch ein paar Tage länger bleiben muss, um sich von dem anstrengenden zweistündigen Vorstellungsprogramm des neuen Gleitwachses zu erholen, natürlich mit allen Familienmitgliedern, man will sich von seinen nächsten doch für so eine lange Zeit nicht trennen! Da das neue Wachs noch ausreichend unter unterschiedlichen Bedingungen getestet werden muss, kriegt jeder Schulungsteilnehmer noch ein paar Packungen mit nach Hause.

 

Welche Konsequenzen hat diese enge Einbindung von Service-Technikern in die Forschungs- und Testprogramme von Wachsherstellern, wie die heutigen Praktiken genannt werden. Leider fatale und – befürchte ich – noch schlimmere als damals in den Zeiten von Sozialismus. Wieso? Ich fange wieder mit einer persönlichen Erfahrung an. Konkrete Beispiele sind immer anschaulicher als allgemeine Aussagen. Vor einer Zeit habe ich eine Umfrage zum Thema „Verbot von Fluor-Wachsen“ im Internet gelesen. Gefragt wurden die besten tschechischen Service-Techniker, lauter Chefs von nationalen Service-Teams, einige davon auch in nationalen Service-Teams in anderen westlichen Ländern tätig. Das Fatale in den Aussagen von den angesprochenen Fachleuten war nicht die Inkompetenz und mangelnde Kenntnis der sinnvollen Anwendung von Fluorwachsen und deren Interaktion mit dem Schnee, sondern die hundertprozentige Übereinstimmung der Aussagen von führenden Fachleuten mit den Angaben in den Anleitungen von Wachsherstellern. Auch die führenden Fachleute / Service-Techniker wiederholen 1:1 nur das, was ihnen von den Wachsherstellern erzählt wurde. Keiner prüft nach, ob es sinnvoll, zweckmäßig, richtig, gut ist… Und das ist das Fatale! Den Wachsherstellern ist es durch die enge Einbindung von Service-Technikern in die Forschungs- und Testprogramme und durch diverse Schulungs- und Vorstellungsprogramme zum großen Teil gelungen, das wirkliche Fachwissen zu vertreiben, damit Theorien und Ansätze in den breiten Fachkreisen verbreitet werden können, von denen an erster Stelle wohl die Wachshersteller profitieren und die zu übermäßigem Verbrauch von Gleitwachsen, sinnloser Anwendung von Fluorwachsen und vielen anderen Effekten führen, die Umwelt belasten und Gesundheit von nicht nur Service-Technikern beschädigen.

 

Fazit

Die zu enge Zusammenarbeit mit den Wachsherstellern nimmt uns wohl den eigenen Verstand weg. Wir lassen uns für bissel Gold wie Marionetten führen und es stört uns dabei nicht einmal, dass unsere eigene Gesundheit höchstwahrscheinlich größeren Gewinnen geopfert wird. Mein Onkel hat zwar viele Geschenke angenommen, hat jedoch nie aufgehört, seinen eigenen Verstand zu nutzen. Er wusste noch, was gut und schlecht ist!

Proč je máza na odraz na prašanu tak jednoduchá?

Abychom mohli správně rozumět tomu, proč je máza na odraz na prašanu tak jednoduchá a efektivní, musíme si nejprve osvěžit, co je to “prašan” a jak fungují stoupací vosky?

Prašan neboli prachový sníh je nový sníh, který padá při teplotách pod bodem mrazu, přibližně od teploty - 3 stupňů C do teploty přibližně - 12 stupňů C a nižší vzdušné vlhkosti. Tento sníh je suchý a velmi provzdušněný (= prachový), má ostré křehké tvary s větší či menší pravidelností (= prototyp sněhové vločky). Může padat v drobných vločkách (zpravidla jednotlivé sněhohové vločky nebo malé shluky vloček) nebo v jakýchsi chuchvalcích, kdy jednotlivé vločky jsou do sebe zaseknuté nebo zaháknuté.

Hlavní parametry prašanu tedy jsou: ostré a křehké tvary, vysoká provzdušněnost.

Základní princip fungování stoupacích vosků: sněhové krystaly se ve fázi odrazu musí zaseknout do vrstvy stoupacího vosku a umožnit tak odraz, ve fázi skluzu se pak musí stoupacího vosku opět “pustit”, aby mohly být skluzem lyže vpřed “setřeny”. Pokud je vrstva stoupacího vosku málo “lepivá”, nemohou se do ní sněhové krystaly zaseknout, pokud je naopak příliš “lepivá”, nemohou se jí sněhová zrna následně pustit a v navazující fázi skluzu “drhnou”.

Čím jsou tedy sněhové krystaly ostřejší, tím snadněji se do vrstvy stoupacího vosku zaseknou. Jsou-li sněhové krystaly navíc ještě křehké, narůstá při “rozlamování” jednotlivých sněhových krystalů jak množství ostrých hran a tvarů, tak jejich “ostrost”, což je proces, ke kterému přirozeně dochází při přípravě lyžařských stop na klasický styl. Ve stopách je navíc - na rozdíl od sněhové pokrývky v přirozeném terénu - ve sněhové vrstvě výrazně nižší množství vzduchu, který se ze sněhu uvolnil při vytlačování lyžařské stopy a který by jinak způsobil horší přilnavost sněhových krystalů k vrstvě stoupacího vosku, protože podstatná část energie odrazu by byla spotřebována na “kompresi” či stlačení sněhové pokrývky.

Při velkém zjednodušení tedy můžeme říci, že na prašan používáme málo “lepivé” tuhé vosky. Vosky nanášíme zásadně v tenkých vrstvách, které je třeba dobře rozetřít korkem. Vzhledem k tomu, že přilnavost ostrých hran ke stoupací vrstvě není prblém, je třeba aplikovat vždy chladnější vosk - třeba ve více vrstavách - než teplejší vosk, a zaměřit se primárně na bezproblémové “setření” sněhových krystalů ve fázi skluzu.

Na suchý prašan fungují dobře jak syntetické, tak dehtové tuhé vosky. Řekl bych dokonce, že efekt dehtových vosků nastupuje až u lehce vlhkého až vlhkého nového sněhu, což ale už není “prašan”.

Základem je tedy tenká, dobře rozetřená vrstva vosku a vosk min. o jeden stupeň chladnější než ten, který by odpovídal standardní stupnici. Nejprve vrstvit, pak změkčovat!

Jaký smysl má vrstvení kluzných vosků?

Nanášení kluzných vosků v mnoha vrstvách je velmi rozšířený jev. Výrobci lyžařských vosků k této činnosti vybízí ve svých návodech, leckterý servisman od množství nanesených kluzných vrstev odvozuje míru kvality při přípravě lyží na skluz... Člověka nemůže nenapadnout slogan: "Čím více pruhů, tím více Adidas!”

Je to tak, vrstvení kluzných vosků je stejně absurdní jako tento slogan. Podobně jako značka se třemi pruhy je definována právě a pouze třemi pruhy, tak i skluznice lyží “umí” smysluplně přijmout právě a pouze jednu vrstvu kluzného vosku, vše ostatní je už mrhání časem a prostředků...

Jak je to možné? Skluznice moderních závodních a rekreačně závodních lyží je tvořena materiálem, který při správné přípravě (tedy správném kartáčování před nanesením kluzných vosků) vytváří s aplikovaným kluzným voskem tzv. kluznou vrstvu na molekulární úrovni. Zjednodušeně řečeno dojde k tomu, že se molekuly kluzného vosku propojí s molekulami materiálu UHMWPE a vznikne tak jakási směs tvořená na starně jedné materiálem skluznice (UHMWPE = Ultra High Molecular Weight Poly Ethylen), na straně druhé aplikovaným kluzným voskem, která představuje základ budoucí kluzné vrstvy.

Aby se z této směsi molekulárních řetězců materiálu skluznice vyplněných molekulami kluzného vosku stala skutečná kluzná vrstva, je nutné především obnovit připravenou strojní či manuální strukturu (tedy zbavit skluznici přebytečného vosku v plošných částech, ale především z předem vytvořené struktury).

Co se tedy stane, pokud na skluznici napatláme, zažehlíme a následně namáhavým a zdlouhavým procesem upravíme více vrstev kluzného vosku? V lepším případě nic, tedy situaci ani nezlepšíme, ale ani nezhoršíme... V horším případě, utratíme peníze za vosky, strávíme několik zbytečných hodin preparací kluzných vosků a lyže pojedou hůř než s jednou vhodně zvolenou vrstvou kluzného vosku...

Jak je to možné? Přemýšlejte s námi... Máme čistou skluznici zbavenou starých vosků a zoxidované vrstvy, pomocí mosazného kartáče vytvoříme na povrchu skluznice na molekulární úrovni koberec vlásků tvořených molekulárními řetězci UHMWPE, naneseme kluzný vosk v tuhé nebo tekuté podobě a zažehlíme ho odpovídající teplotou, molekuly kluzného vosku se působením tepla rozpohybují a vyplní volné prostory mezi molekulárními vlásky skluznice. Po zatuhnutí kluzného vosku odstraníme přebytečný vosk ze žlábku, plochy a následně ze struktury lyže. Při posledním kroku si musíme počínat velmi obezřetně, abychom společně s přebytečným voskem neodstranili také základ kluzné vrstvy, tedy směs molekul UHMWPE a kluzného vosku. Pokud se nám podaří základ kluzné vrstvy nepoškodit, máme hotovo a vyhráno...

Ten, kdo na takto preparovanou kluznou vrstvu napatlá další vosk, dosáhne maximálně toho, že se při následním zažehlení molekuly druhého kluzného vosku nanejvíš velmi nerovnoměrně a nehomogenně přimísí do původního základu kluzné vrstvy tvořené molekulárními řetězci UHMWPE a molekulami prvního kluzného vosku. Ledaže by si při odstraňování přebytečného vosku ze struktury lyže počínal natolik neopatrně, že by celý základ kluzné vrstvy ze skluznice odstranil, a začínal by tedy s druhým kluzným voskem opět od začátku...

Tak či tak, je druhá, třetí, čtvrtá, pátá nebo šestá vrstva kluzného vosku jen mrhání penezi, časem a kromě pocitu dobře odvedené práce některých servisních techniků není vůbec k ničemu...

Jaký smysl má tedy vrstvení kluzných vosků: vůbec žádný!