Proč běžky na prašanu nejedou aneb jak zlepšit skluz na prašanu?

Vysvětlit důvody a souvislosti, proč lyže na prašanu nejedou, nebude úplně jednoduché... Zlepšení skluzu na pomalém, tupém sněhu bude ale úplná vyšší dívčí...

Proč tedy lyže na prašanu nejedou? Protože hlavní parametry prašanu jsou křehké sněhové krystaly s ostrýmu hranami a tvary, jejichž množství a ostrost se při rozlamování jednotlivých sněhových krystalů zvětšuje. Skluznice lyže tedy klouže po bezpočtu drobných ostrých hranek, špičatých vrcholů a úlomků.

Hrany a vrchoky úlomků sněhových krystalů jsou pravděpodobně natolik ostré a členité, že skluz lyže zásadním způsobem nezlepší ani optimální tloušťka vodního filmu, který by za běžných podmínek prachového sněhu dosahoval prakticky optimální tlušťky.

Otázka ale je, zda se vodní film mezi povrchem skluznice a sněhové pokrývky v případě prašanu opravdu vytváří v optimální tloušťce. Na tvorbu a tlouštku vodního filmu může mít totiž vliv vysoký podíl vzduchu v prachovém sněhu. Část energie, která by u sněhu s vysokou hustotou byla využita na tvorbu vodního filmu, se u prachového sněhu pravděpodobně spotřebuje na stlačení a deformaci sněhových krystalů a vytlačení vzduchu ze sněhové pokrývky.

Při teplotách mezi cca - 3 stupni C a - 7 stupni C by měla skluznice klouzat po vodním filmu s optimální tloušťkou: vodní film by měl být dostatečně silný na to, aby zabránil tzv. suchému tření mezi skluznicí lyže a povrchem sněhové pokrývky, a zároveň dostatečně slabý, aby nevytvářel tzv. sací efekt způsobovaný tvorbou kapilárních krčků. I přesto, ale lyže na prašanu praktycky nejednou.

Jsme přesvědčeni, že velmi špatný skluz na prachovém sněhu je tedy způsoben

• ostrými křehkými sněhovými krystaly s velkým množstvím ostrých hranek a vrcholků, které se jako malé nože zapichují do skluznice lyže
• problematickou tvorbou vodního filmu mezi skluznicí lyže a povrchem sněhové pokrýky z důvodu vysokého podílu vzduchu v prachovém sněhu

Jsme přesvědčeni, že zlepšení skluzu na prachovém sněhu není vůbec jednoduchá záležitost.

Naše doporučení:

• použít jemnou strukturu, která zvýší tlak na sněhovou pokrývku, a podpoří tak tvorbu vodního filmu o optimální tloušťce
• struktura by měla být opravdu jemná, aby nedocházelo k tomu, že se drobné ostré sněhové krystaly budou zasekávat do vytvořených drážek a budou je ucpávat - pokud by k tomu přeci jen docházelo, pak je vhodnější od struktury zcela upustit a ponechat skluznici hladkou
• použít tvrdé kluzné vosky - tvrdší než odpovídá teplotní stupnici, tvrdé kluzné vosky vytvoří společně se základním materiálem skluznice kluznou vrstvu, která bude ostrým hrankám a špičatým vrcholkům sněhových krystalů lépe zabraňovat v pronikání do kluzné vrstvy lyže
• fluorové vosky nemají za daných podmínek prakticky žádný smysl
• 
  

Proč je máza na odraz na prašanu tak jednoduchá?

Abychom mohli správně rozumět tomu, proč je máza na odraz na prašanu tak jednoduchá a efektivní, musíme si nejprve osvěžit, co je to “prašan” a jak fungují stoupací vosky?

Prašan neboli prachový sníh je nový sníh, který padá při teplotách pod bodem mrazu, přibližně od teploty - 3 stupňů C do teploty přibližně - 12 stupňů C a nižší vzdušné vlhkosti. Tento sníh je suchý a velmi provzdušněný (= prachový), má ostré křehké tvary s větší či menší pravidelností (= prototyp sněhové vločky). Může padat v drobných vločkách (zpravidla jednotlivé sněhohové vločky nebo malé shluky vloček) nebo v jakýchsi chuchvalcích, kdy jednotlivé vločky jsou do sebe zaseknuté nebo zaháknuté.

Hlavní parametry prašanu tedy jsou: ostré a křehké tvary, vysoká provzdušněnost.

Základní princip fungování stoupacích vosků: sněhové krystaly se ve fázi odrazu musí zaseknout do vrstvy stoupacího vosku a umožnit tak odraz, ve fázi skluzu se pak musí stoupacího vosku opět “pustit”, aby mohly být skluzem lyže vpřed “setřeny”. Pokud je vrstva stoupacího vosku málo “lepivá”, nemohou se do ní sněhové krystaly zaseknout, pokud je naopak příliš “lepivá”, nemohou se jí sněhová zrna následně pustit a v navazující fázi skluzu “drhnou”.

Čím jsou tedy sněhové krystaly ostřejší, tím snadněji se do vrstvy stoupacího vosku zaseknou. Jsou-li sněhové krystaly navíc ještě křehké, narůstá při “rozlamování” jednotlivých sněhových krystalů jak množství ostrých hran a tvarů, tak jejich “ostrost”, což je proces, ke kterému přirozeně dochází při přípravě lyžařských stop na klasický styl. Ve stopách je navíc - na rozdíl od sněhové pokrývky v přirozeném terénu - ve sněhové vrstvě výrazně nižší množství vzduchu, který se ze sněhu uvolnil při vytlačování lyžařské stopy a který by jinak způsobil horší přilnavost sněhových krystalů k vrstvě stoupacího vosku, protože podstatná část energie odrazu by byla spotřebována na “kompresi” či stlačení sněhové pokrývky.

Při velkém zjednodušení tedy můžeme říci, že na prašan používáme málo “lepivé” tuhé vosky. Vosky nanášíme zásadně v tenkých vrstvách, které je třeba dobře rozetřít korkem. Vzhledem k tomu, že přilnavost ostrých hran ke stoupací vrstvě není prblém, je třeba aplikovat vždy chladnější vosk - třeba ve více vrstavách - než teplejší vosk, a zaměřit se primárně na bezproblémové “setření” sněhových krystalů ve fázi skluzu.

Na suchý prašan fungují dobře jak syntetické, tak dehtové tuhé vosky. Řekl bych dokonce, že efekt dehtových vosků nastupuje až u lehce vlhkého až vlhkého nového sněhu, což ale už není “prašan”.

Základem je tedy tenká, dobře rozetřená vrstva vosku a vosk min. o jeden stupeň chladnější než ten, který by odpovídal standardní stupnici. Nejprve vrstvit, pak změkčovat!