Wie gut oder schlecht / wie haltbar oder unhaltbar sind die reinen Fluorwachse?

 Reine Fluor-Wachse

 

Mit den sog. reinen Fluor-Wachsen hat alles begonnen, mit dem weltbekannten CERA F, und es sieht so aus, dass es auch die sog. reinen Fluor-Wachsen waren, denen das absolute Verbot von Fluorwachsen von EU-Kommission und anschließend von FIS zu verdanken ist.

 

Es ist allgemein bekannt, dass die EU-Kommission nicht die Fluorwachse an sich, sondern eine Säure mit der Bezeichnung PFOA/C8 verboten hat, die nicht nur in Fluorwachsen, sondern auch in anderen Produkten verwendet wurde und zum Teil noch verwendet wird.

 

Es ist allgemein bekannt und für jeden denkenden Menschen verständlich, warum die PFOA/C8 verboten wurde (weil es einfach ein Mist ist, jeder kann im Internet selber nachlesen wie großer Mist) und warum diese in einigen Produkten auch weiterverwendet werden darf, obwohl dies die Fluorwachse nicht sind. Weil diese einige ausgewählten Produkte einfach größere gesellschaftliche Bedeutung haben, als Wachse, die hauptsächlich für die Unterhaltung einer relativ kleinen Gruppe von Skifahrern und Skiläufern verwendet werden. Zu diesen Produkten zählen z.B. Schäum-Mittel für Loesch-Schäume.

 

Wo kommt aber die seltsame Idee her, dass das absolute Verbot von Fluorwachsen durch EU-Kommission und FIS den Fluorwachsen selber, und an erster Stelle den sog. reinen Fluorwachsen zu verdanken ist?

 

Die Beantwortung dieser Frage ist nicht mehr so allgemein verständlich – mindestens auf den ersten Blick – und bedarf der Erklärung einiger Zusammenhänge.

 

Zusammenhang Nr. 1

 

Unmittelbar nach – oder sogar noch vor – dem Verbot von PFOA/C8 durch EU-Kommission kamen die Hersteller von Gleitwachsen mit neuen Varianten von Fluorwachsen, die keine Säuere PFOA/C8 enthalten und die – angeblich – gleiche Verbesserung von Gleiteigenschaften bieten wie die umwelt- und gesundheits-schädlicheren PFOA-C8-Fluorwachse.

An dieser Stelle muss sich jeder denkende Mensch die Frage stellen, warum denn die PFOA-C8-Fluorwachse überhaupt hergestellt wurden (mindestens die letzten 5 bis 10 Jahre), wenn es seit dutzenden Jahren allgemein bekannt ist, wie gefährlich die PFOA/C8 für die menschliche Gesundheit und wie belastend die PFOA/C8 für die Umwelt ist, wenn es weniger umwelt- und gesundheitsschädliche Alternativen offensichtlich gegeben hat.

Die Beantwortung dieser Frage wird dem nachdenkenden Leser überlassen.

 

Zusammenhang Nr. 2

 

Es wurde festgestellt, dass die Regenwürmer auf dem Sportstadion in Holmenkollen x-fache Fluoranteile in sich haben als Regenwürmer in anderen Gegenden. Interessant ist vor allem die Information, dass die x-fachen Fluoranteile bei Regenwürmern auf dem Sportstadion zu finden sind.

Worauf zielen wir ab? Von anderen Artikeln wissen wir, dass das Schichten von Gleitwachsen eher problematisch ist, obwohl dieses von eigentlich allen Wachsherstellern empfohlen wird. Keine Ausnahme gilt auch für die Fluorwachse. Bei den Fluorwachsen werden immer mindestens drei Schichten empfohlen. LH-Wachs als Basis, HF-Wachs als mittlere Verbindungschicht und reine Fluor-Wachse als die finale Gleitschicht. Dabei wird behauptet, dass die reinen Fluore nicht in den Belag penetrieren, sondern auf die Oberfläche des Belags aufgetragen werden. Bereits diese Behauptung ist mutig.

 

Schauen wir uns jetzt diese Behauptung etwas detaillierter an. Es wurde das zweite HF-Wachs eingebügelt. Es ist ein ungleichmäßig verteiltes Gemisch aus den molekularen Ketten von UHMWPE einerseits und den Molekülen des LF-Wachses (größerer Anteil) und den Molekülen des HF-Wachses (kleinerer Anteil) andererseits entstanden, welches die Basis für die Gleitschicht sowie die Basis für das Auftragen des reinen Fluorwachses darstellt. 

 

Wenn jetzt der Nano-Flokati-Teppich mit der Messing-Bürste nach der Beseitigung des überschüssigen Wachses mit den Kunststoff-Klinken nicht erneuert oder frisch erzeugt wird, dann gibt es zwischen den molekularen Ketten von UHMWPE, d.h. zwischen den einzelnen Fäden des Nano-Flokati-Teppichs, eigentlich gar keinen freien Raum für die Ansiedlung der Moleküle des reinen Fluorwachses. Dies würde also die Behauptung der Hersteller eher bestätigen. Das reine Fluorwachs ist kein Bestandteil der Gleitschicht.

 

Wo wird also das reine Fluorwachs aufgetragen? Kann es wirklich stimmen, dass dieses direkt auf der Oberfläche des Belags aufgetragen wird?

Auf diese Fragen können leider keine eindeutigen Antworten gegeben werden. Es können nur Annahmen angeboten werden. Es wird jedoch von den Fakten ausgegangen.

 

Der Belag wird mit dem reinen Fluorwachs in Form von Pulver bestreuet. Anschließend wird es – bei einer relativ hohen Temperatur – eingebügelt. Bei einer nicht ausreichenden Schicht des Pulvers besteht sogar das Risiko der Beschädigung des Belags, so warnen mindestens die Hersteller. Durch die Wärme-Einwirkung werden die Moleküle des Fluor-Pulvers beweglich und verbinden sich mit den Carbon-Molekülen der LF- und HF-Gleitwachse, die sich zwischen den UHMWPE in vorherigen Arbeitsschritten angesiedelt haben.

D.h. die reinen Fluorwachse werden doch zum Bestandteil der Gleitschicht, indem sich mit den Carbon-Molekülen der zwischen den molekularen Ketten von UMMWPE angesiedelten Molekülen der LF- und HF-Gleitwachse verbinden.

 

Warum sollten sich die Moleküle des reinen Fluorwachs gerade mit den Carbon-Molekülen der LF- und HF-Gleitwachse verbinden? Die Antwort ist ziemlich einfach: weil nichts anderes vorhanden ist! Zwischen den molekularen Ketten von UHMWPE ist kaum noch Platz. Es sei denn, die Fluor-Moleküle wären wesentlich kleiner als die Carbon-Moleküle von LF- und HF-Gleitwachsen. In LF-Wachsen sind nur ca. 2 bis 3 Prozent von Fluor-Aditiven, in HF-Wachsen dann nur ca. 3 bis 5 Prozent von Fluor-Aditiven. Sollten sich die Fluor-Moleküle in den reinen Fluor-Wachsen mit den Fluor-Molekülen in den LF- und HF-Wachsen verbinden, dann würden ganz wenige Verbindungsmöglichkeiten bestehen. Es bleiben also nur die Carbon-Moleküle übrig.

 

Jetzt stellt sich die wichtigste Frage: Wie fest sind diese Verbindungen? Oder: Wie lange kann die finale Schicht aus den reinen Fluorwachsen auf dem Belag halten?

Schwer zu sagen. Es gibt noch zu viele Unklarheiten bei diesem Thema. Die extremen Fluoranteile in den Körpern von Regenwürmern auf dem Sportstadion in Holmenkollen könnten jedoch ahnen lassen, dass es wahrscheinlich nicht sehr lange ist. Es kann sein, dass ein Großteil der Gleitschicht aus den reinen Fluorwachsen noch auf dem Sportstadion vom Belag verschwindet.

 

Eins steht jedoch fest. In den sog. reinen Fluorwachsen sind die größten Fluoranteile, d.h. die reinen Fluorwachse verseuchen die Umwelt am intensivsten und beschädigen die Gesundheit am stärksten.

 

Zusammenhang Nr. 3

 

Es wurden schon vielen Untersuchungen dazu gemacht, wie die Fluorwachse die Gleiteigenschaften von Ski auf dem Wasserfilm verbessern. Heute ist schon allgemein bekannt, dass die Fluorwachse einerseits extrem hydrophobisch und schmutzabweisend sind und andererseits die Viskosität des Wasserfilms verringen, auf dem sich der Kontakt des Ski-Belags mit dem Schnee abspielt. Beide Effekte führen zur Verbesserung von Gleiteigenschaften von Ski.

 

Es wurden jedoch auch mehrere Untersuchungen dazu gemacht, in welcher Relation die Hydrophobie und Schmutzabweisung mit dem Anteil von Fluor-Aditiven in den Fluorwachsen steht. Und diese Untersuchungen haben gezeigt, dass die Wasserabweisung und Schmutzabweisung die maximale Werte bei einem Anteil von ca. 4 Prozent von Fluor-Aditiven in den Fluorwachsen erreichen. Mit einem steigenden Anteil von Fluor-Aditiven in den Fluorwachsen haben sich die Wasserabweisung und Schmutzabweisung nicht mehr verbessert.

 

Die Ergebnisse dieser Untersuchungen widersprechen also den Behauptungen von Wachsherstellern, dass mit dem steigenden Fluoranteil (dieser deckt sich mit dem Preisanstieg) der wasserabstoßende und schmutzabweissende Effekt wächst.

 

Auch bei diesem Thema gibt es noch viele Unklarheiten, wie zum Beispiel: Wie beeinflusst der steigende Anteil an Fluor-Aditiven in den Fluorwachsen die Verringerung der Viskosität von Wasser? Aber auch hier gilt nicht: je mehr Streifen, desto mehr Adidas! 

 

Fazit

Es wird noch viele Diskussionen geben zum Thema „Verbot der Fluorwachse“. Es ist auch klar und eindeutig, dass es nicht einfach sein wird, diese kurzfristig mit anderen Stoffen zu ersetzen. Hoffentlich wurde jedoch ähnlich klar und deutlich gezeigt, dass das Verbot der Fluorwachse richtig und berechtigt ist und dass es – mindestens in einem gewissen Maße – den Fluorwachsen selber zu verdanken ist. Da jedoch für den Hund auch immer sein Männchen oder sein Weibchen verantwortlich ist, müssten auch hier die Wachshersteller an erster Stelle zur Verantwortung gezogen werden.

 

Wie sinnvoll oder sinnlos ist das Schichen von Gleitwachsen auf dem Belag?

Das Schichten von Gleitwachs

 

Für optimale Gleiteigenschaft werden mindestens drei Wachsschichten benötigt, dies geben die Anleitungen von den meisten Wachsherstellern bei Einsatz von Fluorwachsen an. LF-Wachs als Basis, LH-Wachs als mittlere Verbindungsschicht und reines Fluorwachs als finale Gleitschicht. Nur so können die optimalen Gleiteigenschaften erzielt werden.

 

Für lange Strecken müssen mindestens 6 Schichten von unterschiedlichen Gleitwachsen aufgetragen, eingebügelt und komplett präpariert werden. Dies hört man und liest man in diversen Fachartikeln von Service-Technikern aller Nationen. Oft dauert das Präparieren von Ski auch die ganze Nacht vor einem wichtigen Wettkampf, weil nur einige Wachsschichten im Vorfeld aufgetragen werden können, es sind eigentlich nur die Basiswachse, der ganze Rest muss erst kurzfristig vor dem Rennen draufkommen… Solche – berechtigt stolzen – Geschichten und Aussagen hört man fast in jedem Service-Zelt bei jedem wichtigen Wettkampf.

 

Enormer Einsatz von Ressourcen, enormer Aufwand an Geld. Techniker müssen bezahlt werden, inklusive Nachtzuschläge, Unmengen von den besten Wachsen werden für das finale Paar von Ski verbraucht. Geschweige von den ganzen Tests, Proben und Vergleichsvarianten… Warum? Für die bestmöglichen Gleiteigenschaften des finalen Paars von Ski, natürlich. Für die bestmögliche Leistung des Spitzensportlers, selbstverständlich, weil jeder Vorteil zählt…

 

Ist es wirklich so? Ist dies die einzige und volle Wahrheit? An dieser Stelle könnte die Diskussion mit Spinoza, Schiller und Hegel begonnen werden, was die einzige oder objektive Wahrheit sei, die es wahrscheinlich gar nicht gibt, da jede Wahrheit von der Perzeption, Erfahrung, Beschaffenheit usw. des Wahrnehmers mit-gestaltet wird… Dies wollen wir jedoch nicht tun, da wir nur Techniker sind und die Welt der absoluten Wahrheiten für uns zu weit entfernt liegt und zu fremd ist. Wir befassen uns lieber nur mit unserem technischen Kleinkram.

 

Sicherheitshalber fangen wir gleich am Anfang an. Wir haben einen sauberen Graphit-Belag mit entsprechender Steinschliff-Struktur und ohne graue Färbung. Nun wird der Nano-Flokati-Teppich mit einer Messing-Bürste erzeugt, vom Belag diverse Kleinpartikeln weggewischt und das erste Gleitwachs aufgetragen, sagen wir, dass im festen Zustand bei Raumtemperatur aufgerieben. Das erste Gleitwachs wird mit entsprechender Temperatur eingebügelt. Hier machen wir unseren ersten Halt.

 

Wir nehmen an, dass nach dem Einbügeln des Gleitwachses die Basis für die sog. Gleitschicht entsteht. Durch Wärme des Bügeleisens werden die Moleküle des Gleitwachses beweglich und siedeln sich unter den aus molekularen Ketten gebildeten Fäden des Nano-Flokati-Teppichs an. Auf diese Art und Weise verbindet sich das Material des Belags (UHMWPE) mit dem Gleitwachs zu einer Gleitschicht, die aus molekularen Ketten oder Fäden von UHMWPE einerseits und aus Molekülen des Gleitwachses andererseits gebildet ist. Nach dem Einbügeln reden wir nur von einer Basis für die Gleitschicht, da ohne eine weitere Nachbehandlung diese Verbindung aus UHMWPE und Gleitwachs noch lange nicht zum Gleiten geeignet ist. Wichtig ist jedoch, dass eine innige Verbindung aus UHMWPE und Gleitwachs auf molekularer Ebene entstanden ist.

 

Durch die weitere Nachbehandlung dieser Verbindung aus UHMWPE und Gleitwachs entsteht die Gleitschicht. Zuerst wird das überschüssige Wachs von der Rinne und flächigen Bereichen des Belags mit Kunststoff-Klinken beseitigt, nachher wird die zugesetzte Steinschliff-Struktur mit vorsichtigem Bürsten wieder freigelegt, eventuelle manuelle Strukturen ergänzt, dadurch entstandene scharfe Kanten abgestumpft. Final wird die Gleitschicht – als innige Verbindung aus Belag und Gleitwachs – mit Nylon-Bürste poliert.

 

Da ist die! Dies ist also die final polierte Gleitschicht. Aber Quatsch. Was reden wir hier für Unsinn! Dies war doch nur das Basis-Wachs. Die erste Schicht von vielen… Alles klar. Sorry! Wir fahren mit der Präparation von Renn-Ski weiter. Selbstverständlich.

 

Auf den polierten Belag oder auf die polierte Schicht des Basiswachses wird also das nächste Gleitwachs aufgerieben. Also gut. Die freigelegte Steinschliff-Struktur sowie die nachträglich eingedrückte manuelle Struktur werden mit dem aufgeriebenen Wachs wieder zugesetzt. Das muss sein. Anders geht es ja nicht. Das aufgeriebene zweite Gleitwachs – eigentlich das erste Gleitwachs, das erste Wachs war doch die Basis – wird nun eingebügelt. An dieser Stelle müssen wir unseren zweiten Halt machen!

 

Diesen Vorgang – das Einbügeln des zweiten Wachses – müssen wir uns etwas detaillierter anschauen. Was passiert denn nun eigentlich? Wir wissen, dass bei dem Einbügeln des Basiswachses eine innige Verbindung aus UHMWPE und Gleitwachs auf molekularer Ebene entstanden ist. In anderen Worten: die Moleküle des Basiswachses haben sich unter den aus molekularen Ketten gebildeten Fäden des Nano-Flokati-Teppichs angesiedelt. Noch in anderen Worten: die kleineren Moleküle des Basiswachses haben die Freiräume zwischen den molekularen Ketten oder Fäden des Nano-Flokati-Teppichs ausgefüllt.

 

Das ist es! Die Freiräume im Nano-Flokati-Teppich wurden mit Molekülen des Basiswachses ausgefüllt. Was passiert also nun mit den Molekülen des Gleitwachses, die durch die Wärme des Bügeleisens beweglich geworden sind, für die jedoch kaum noch Freiräume im Nano-Flokati-Teppich übriggeblieben sind, da diese bereits mit den Molekülen des Basiswachses ausgefüllt wurden. Schwer zu schätzen. Wir nehmen jedoch an, dass einige Freiräume im Nano-Flokati-Teppich doch noch vorhanden sind und dass einige Moleküle des Basiswachses von den Molekülen des Gleitwachses verdrängt werden.

 

Ergebnis? Ungleichmäßig verteiltes Gemisch aus molekularen Ketten von UHMWPE (Nano-Flokati-Teppich) einerseits und Molekülen von Basiswachs und Gleitwachs andererseits. Welch eine neue tolle Basis für die Gleitschicht, die durch anschließende Nachbehandlung entsteht. Aber Quatsch. Was reden wir hier wieder für einen Unsinn! Dies war doch nur das erste Gleit-Wachs. Es kommen noch das zweite, dritte, vierte und mindestens noch das fünfte Gleitwachs drauf…

 

Ich gebe es auf. Kurz ist das Leben, lang ist die Kunst… 

 

Alles falsch! Wir haben einen wichtigen Schritt weggelassen. Natürlich! Wir haben gleich gedacht, dass so einen Chaos – so einen sinnlosen Brei aus unterschiedlich verteilten Gleitwachsen – kein denkender Mensch machen könnte. Klar, so eine Verschwendung wäre doch nicht möglich!

 

Wir haben ganz und gar vergessen, dass der Nano-Flokati-Teppich nach jeder Schicht erneuert werden muss. Richtig. Das war der Fehler! Nach jeder Schicht, egal ob Basiswachs oder Gleitwachs, egal ob Hydrokarbon-Wachs oder Fluor-Wachs, einfach nach jeder Schicht von Wachs muss der Nano-Flokati-Teppich erneuert / frisch erzeugt werden.

 

Wir haben also die Gleitschicht aus UHMWPE und Basiswachs final mit Nylon-Bürste poliert. Jetzt darf also nicht gleich das erste Gleitwachs aufgetragen werden, sondern die Messing- oder Kupferbürste in die Hand genommen werden und der Nano-Flokati-Teppich erneuert / frisch erzeugt werden. Die Oberfläche des Belags wird bei jeder Bewegung der Bürste mit kleinen Wachspartikeln überdeckt. Auf dem Belag liegen schon Millionen von diesen kleinen weißen Partikeln. Du, Lubor, fragt mich der Kollege: „Werden die zwischen den molekularen Fäden von UHMWPE angesiedelten Moleküle des Basiswachses bei der Erneuerung des Nano-Flokati-Teppichs zufällig nicht mit dabei weggebürstet?“ „Aber Quatsch.“ antworte ich kurz und deutlich. „In der Anleitung schreiben die doch, dass nach jeder Schicht der Nano-Flokati-Teppich erneuert werden muss…“ fahre ich fort. „Und reich mir doch die Roto-Stahl-Bürste! Mit der geht es wesentlich schneller… Wir haben doch nicht mehr die ganze Nacht!“ ergänze ich abschließend.

 

Ende gut, alles gut… Es entsteht eine wahre WIN-WIN Situation. Die Service-Techniker kriegen ihre Mühe bezahlt, auch mit Nachtzuschlägen, Spitzensportler können sich auf den präzis präparierten Ski bei ihrer Spitzenleistung verlassen, Wachshersteller können sich über die Unmengen von verbrauchten erstklassigen Gleitwachsen nur freuen und – wenn die Roto-Stahl-Bürste mit kurzen steifen Borsten zum Einsatz kommt – können auch die Skihersteller schone ein paar Tausend Euro dabei verdienen… Eine wahre WIN-WIN Situation!

 

 

 

Was sagt uns die graue Färbung auf dem Belag?

 Was sagt uns die graue Färbung des Belags?

 

Die graue Färbung des Belags sagt uns, dass etwas mit dem Belag nicht in Ordnung ist. Die graue Färbung sagt uns – ähnlich wie eine gelbe Kontrolllampe im Auto, dass wenn wir nichts tun, ein größeres Problem unausweichlich kommt.

 

Was sollten wir also tun?

 

In vielen Artikeln zum Thema „Ski-Wachsen“ wird die graue Färbung des Belags auf die sog. Oxidschicht auf der Oberfläche des Belags zurückgeführt. An dieser Stelle müssen wir noch hinzufügen, dass diese Oxidschicht auch auf der Oberfläche von transparenten Belägen entsteht, auf diesen ist die Oxidschicht jedoch nicht grau, sondern weiß und aus diesem Grund nicht sichtbar oder nur sehr schlecht sichtbar. Das Fazit: die Oxidschicht entsteht auf schwarzen sowie transparenten Belägen, auf den schwarzen ist diese jedoch einfacher zu sehen, da die graue Färbung auf dem schwarzen Untergrund gleich auffällt, wogegen die weiße Färbung auf dem transparenten Hintergrund mehr oder weniger verschwindet.  

 

Kommen wir jedoch zum Thema der Oxidschicht an sich zurück. In den meisten Artikeln wird empfohlen, diese Oxidschicht mit einer Stahlbürste vor dem Wachsen zu beseitigen, wobei die Stahlbürste mit kurzen steifen Borsten zum Einsatz kommen soll.

 

Ist dies richtig? Oder besteht eher ein Risiko einer weiteren Beschädigung des Belags?

 

Wenn wir auf diese Fragen eine verlässliche Antwort finden möchten, müssen wir zuerst eine weitere Frage stellen: Wieso eine weitere Beschädigung? Nehmen wir an, dass die graue Färbung auf der Oberfläche des Belags keine Oxidschicht ist. Warum?

 

Wenn die graue Färbung auf der Oberfläche des Belags keine Oxidschicht ist, die mit der Stahlbürste vor dem Wachsen zu beseitigen ist, was ist es denn? Wir nehmen an, dass diese graue Färbung auf der Oberfläche des Belags auf Veränderungen im Inneren des Belags zurückzuführen ist, die infolge eines langfristigen Kontakts des Belags mit Wasserfilm mit enormem chemischem Potenzial entstanden sind. Das chemische Potenzial des Wasserfilms entsteht so, dass die Reibleistungsdichte, die der Ski beim Gleiten auf Wasserfilm erzeugt, dafür ausreicht, um Wasser zu spalten. Damit entsteht H+ und OH-, also Stoffe mit einem enormen chemischen Potenzial.

 

Wenn der Ski gewachsen ist, greifen H+ und OH- zuerst das Gleitwachs an und lösen es langsam auf. Wenn der Ski jedoch nicht gewachsen ist oder wenn eine längere Strecke mit dem gewachsenen Ski zurückgelegt wurde, bei der die ganze Gleitschicht aufgelöst wurde, dann beginnen H+ und OH- auch das Basismaterial des Belags, also UHMWPE anzugreifen. Was passiert auf chemischer Ebene zwischen UHMWPE und H+ und OH-?

 

Der Verlust des Wachses und die anschließenden Änderungen im Inneren des Belags werden auf der Oberfläche durch graue Färbung des Belags mit Graphit-Zusatz deutlich. Wie jedoch bereits oben angedeutet ist die graue Färbung als eine Art Warnung zu verstehen, die selber jedoch schon praktische Konsequenzen hat. Die erste Konsequenz ist, dass Schnee mit geeigneten Eigenschaften (z.B. neuer feuchter Schnee mit eckigen deutlichen Kristallen) beginnt auch in den sog. Gleitzonen zu kleben. Dieses Kleben oder Anhaften kann unterschiedlich stark sein, der anhaftende Schnee kann immer noch relativ einfach vom Belag entfernt werden (mit Hand oder Hin- und Herbewegen des Skis an der Stelle). 

 

Wird jedoch diese gelbe Kontrollleute nicht beachtet, kommt es früher oder später zum Stillstand – im wahren Sinne des Wortes. An den Stellen, wo vor einigen Kilometern noch Schnee nur geklebt hat, haben sich inzwischen kleine „Eisinseln“ gebildet, die schon richtig bremsen. Wird weitergefahren, vergrößern sich diese „Eisinseln“ zu größeren „Eisflecken“, die das Weiterfahren bald unmöglich machen. 

 

Hier helfen weder Wachsentferner noch Bürsten, da die Eisbildung auf Veränderungen im Inneren des Belags infolge eines langfristigen Kontakts des Belags mit Wasserfilm, der beim Fahren in H+ und OH- gespalten wurde.

 

Was hilft also? Bei Beantwortung dieser Frage müssen wir zwischen der ersten Hilfe und Nachbehandlung unterscheiden.

 

Erste Hilfe

Skier warm machen. Es reicht aus, die Skier in die warme Stube einer Berghütte mitzunehmen. Wenn die Suppe aufgegessen ist, sollten die Eisbildungen im Inneren des Belags auftauen. Bevor sich neues Eis bildet, sollte der Ski wieder gut fahren. Es hält jedoch nicht lange.

 

Nachbehandlung

Wenn unsere Annahmen richtig sind, hilft kein Wachsentferner und eine Stahl-Bürste würde die Lage nur verschlechtern, im schlimmsten Fall den Ski dauerhaft beschädigen. Der Belag wurde grau, Schnee hat darauf geklebt und Eis hat sich drinnen gebildet, da das Basismaterial UHMWPE zuerst die schützende Wachsschicht verloren hat und nachher durch H+ und OH- angegriffen wurde, bis es „ausgetrocknet“ und „rau“ wie die Haut nach einem heufigen Händewaschen geworden ist. Abhilfe ist also ganz einfach: der Ski muss möglichst schnell – wenn möglich – mit einem weichen Wachs gewachsen werden.

 

Fazit

Graue Färbung auf schwarzem Belag ist eine Warnung, die beachtet werden sollte. Wird diese Warnung nicht beachtet, wird das Gleiten des Skis durch Eisbildungen verhindert. Graue Färbung ist also keine Oxidschicht und sollte also nicht mit Stahl-Bürste vor dem Wachsen beseitigt werden. Ganz im Gegenteil: Belag mit grauer Färbung sollte mit weichem Wachs gewachsen werden. Das Wachs funktioniert nämlich als Schutz gegen Angriffe von H+ und OH-, die beim Gleiten durch Spalten des Wasserfilm gebildet werden. Bei transparenten Belägen gibt es diese Warnung leider nicht. Der Belag muss auf Ausgetrocknet-Sein geprüft werden.

 

Paradox

Bei kleineren Kindern, die normalerweise Skier mit Fell brauchen, da ihnen die Bewegung auf Skier noch schwerfällt, kann die Phase, wo der Schnee auf der Oberfläche des Belags klebt, auch positiv genutzt werden. Der Ski ist dann für die Kinder einfacher zu kontrollieren und braucht fast kein Fell. Das Ausgetrocknet-Sein des Belags sollte jedoch nicht in die zweite Phase übergehen, wo sich Eisinseln bilden.

Wie sind die Ski-Bürsten richtig zu benutzen?

 Bürsten – das ist hier das Thema!

 

Es ist allgemein bekannt, dass das Bürsten und die Bürsten eine wichtige Rolle bei der Präparation von Ski spielen. Dieser Artikel widmet sich einigen wichtigen Themen, wo unter den Ski-Läufern und Service-Technikern Unklarheit herrscht.

 

Roto-Bürsten

Die Roto-Bürsten beschleunigen das Präparieren von Ski, das ist unbestritten. Ob der Einsatz von Roto-Bürsten zu einem guten Ergebnis führt, ist eher fraglich. Warum?

Beim Bürsten sind Erfahrung und Gefühl enorm wichtig. Dass Erfahrung und Gefühl mit Praxis kommen, ist auch klar. Wenn jedoch Praxis zur Erfahrung und Gefühl führen soll, darf keine maschinelle Einrichtung dazwischen gestellt werden.

Wie soll einer rotierenden Bürste im Akku-Schrauber der Unterschied zwischen großem und mäßigem Druck vermittelt werden? Wie soll mit einer rotierenden Bürste nur in der Fahrrichtung gebürstet werden, wenn sich diese dreht und die einzelnen Borsten immer unter einem gewissen Winkel in den Belag reinfahren?

Wir sind davon überzeugt, dass das richtige Bürsten für ein gutes Ergebnis der Ski-Präparation unabdingbar ist und dass nur die menschliche Hand die dafür nötige Erfahrung und Gefühl durch richtige Anweisung und ausreichende Praxis sammeln kann… Die Praxis muss jeder selber machen, wir können mit einigen Anweisungen und Tipps helfen, schneller und vielleicht einfacher zu einem besseren Ergebnis zu kommen.

Die erste Anweisung also lautet: keine Roto-Bürsten!

 

Graue Färbung

Bei grauer Färbung des schwarzen Graphit-Belags (und bei weißer – kaum sichtbarer – Färbung des transparenten Belags) soll keine Bürste zwecks der Beseitigung der angeblichen Oxidschicht verwendet werden. Geschweige denn vom Einsatz einer Stahl-Bürste! Es gibt nichts wie eine Oxidschicht! Der Belag mit grauer Färbung muss an erster Stelle gewachsen werden. Erst nach dem Wachsen darf dieser gebürstet werden. Mehr dazu in unserem Artikel: „Was sagt uns die graue Färbung des Belags?“

 

Bürsten vor dem Wachsen

Wer gute Gleiteigenschaften von Ski erzielen will, muss eine gute Gleitschicht erzeugen. Wer eine gute Gleitschicht erzeugen will, muss einen reichen Nano-Flokati-Teppich erzeugen. Ohne den Nano-Flokati-Teppich gibt es keine gute Gleitschicht. Der Nano-Flokati-Teppich wird durch das Bürsten erzeugt wird, genauer durch das Bürsten mit einer Messing- oder Kupferbürste vor dem Wachsen. Erzeugt wird der Nano-Flokati-Teppich mit langen Bewegungen in der Fahrrichtung, wo mit einer Messing- oder Kupferbürste mit langen weichen Borsten über den Belag mit mäßigem Druck gefahren wird. Die Borsten erzeugen Tausende von Fäden, die aus molekularen Ketten von UHMWPE gebildet sind. Diese Fäden sind die Basis für die künftige Gleitschicht. Vor dem Bürsten sollte der Belag natürlich sauber sein. Nach dem Bürsten sollten die möglichen Partikeln des alten Wachses, Schmutzpartikeln sowie Partikeln des abgelösten Belags mit einem sauberen Tuch weggewischt werden.

 

Stahl-Bürsten

Auf Stahl-Bürsten sollte verzichtet werden. Bei Einsatz von Stahl-Bürsten besteht ein relativ großes Risiko, dass kleine Fäden aus dem Belag herausgerissen werden, die bei dem späteren Einbügeln des Gleitwachses aufgeschmolzen oder sogar verbrannt werden. Das Material von den aufgeschmolzenen Fäden oder die Verbrennungsprodukte werden die Gleitschicht vergiften.

Anstelle von Stahl-Bürsten sollten Messing- oder Kupferbürsten verwendet werden. Wenn jemand auf den Einsatz von Stahl-Bürste nicht verzichten möchte, dann empfehlen wir Stahl-Bürsten mit langem feinem Haar zu verwenden und nur vor dem Wachsen, nicht nach dem Wachsen. Bei Einsatz von Stahl-Bürsten mit kurzen steifen Borsten ist das Risiko der Beschädigung des Belags – unserer Meinung nach – einfach zu groß.

 

Bürsten nach dem Wachsen

Nach dem trockenen oder nassen Auftragen des Wachses und dem Einbügeln muss das überschüssige Wachs vom Belag wieder entfernt werden. Zuerst mit diversen Kunststoff-Klinken, später mit den Bürsten. Es sind nämlich Bereiche auf dem Belag, die für Klinken – egal wie geformt – nicht zugänglich sind. Zu diesen Bereichen gehören vor allem Übergangsbereiche zwischen dem flachen Teil des Belags und der Rinne und – natürlich – die Steinschliff-Struktur.

Vor allem die Steinschliff-Struktur muss nach dem Wachsen wieder freigelegt werden, damit diese ihre Funktion beim Kontakt mit Wasserfilm ausüben kann. Ein präzises Freilegen der mit Gleitwachs zugesetzten Struktur ist um so wichtiger, wenn die Wichtigkeit der Steinschliff-Struktur für die finalen Gleiteigenschaften des Belags in Betrag gezogen wird.

Zum Freilegen der Struktur – vor allem bei härteren Typen von Gleitwachsen – kommt die Messing- oder Kupferbürste wieder zum Einsatz. Genau, die gleiche Bürste, die zur Erzeugung des Nano-Flokati-Teppichs verwendet wird, der nachher – beim Auftragen und Einbügeln des Wachses mit Molekülen des Gleitwachses gefüllt oder verbunden wird. Durch die Verbindung des Nano-Flokati-Teppichs mit den kleineren Molekülen des Gleitwachses entsteht also die Gleitschicht, die jetzt in den Riefen der Steinschliff-Struktur freigelegt werden muss. Da jedoch die gleiche Messing- oder Kupferbürste mit langem und weichem Haar zum Freilegen verwendet wird, muss diese enorm vorsichtig verwendet werden, damit die Gleitschicht und Struktur einerseits freigelegt werden können, die Gleitschicht andererseits nicht beschädigt wird durch ein zu tiefes Eindringen von einzelnen Borsten in die Gleitschicht.

Einfach gesagt, schwer gemacht. Wer bei diesem Vorgang die Roto-Bürste verwendet, musste mit der Präparation von Ski gar nicht beginnen. Alles wird umsonst. Auch der Einsatz von manuellen Bürsten ist nicht einfach und benötigt Gefühl und Erfahrung, die durch Praxis gewonnen werden. Empfohlen werden lange Bewegungen, immer nur in der Fahrrichtung, mit gemäßigtem Druck auf die Bürste. Über den Belag sollte zweimal bis dreimal mit der Bürste gefahren werden.

Wer das Freilegen von linearen Steinschliff-Strukturen ohne Beschädigung der Gleitschicht beherrscht, kann mit dem nächsten Abendteuer beginnen: Freilegen von unterbrochenen Steinschliff-Strukturen, wo Riefen mit flachen Bereichen des Belags alle ein paar Millimeter  auch in der Fahrrichtung wechseln und wo kein gleichmäßiger Druck auf die Bürste deswegen möglich ist – bei gleichmäßigem Druck ist das Eindringen der Borsten in den Belag in den Riefen zu flach und in den flachen Bereichen zu tief… Entweder werden die Riefen nicht vollständig freigelegt oder aber die Gleitschicht in den flachen Bereichen beschädigt… 

Aus den oben beschriebenen Komplikationen wird empfohlen, die manuellen Strukturen (Strukturen, die mit manuellen Strukturgeräten erzeugt werden) erst danach zu erzeugen, was das überschüssige Wachs vom Belag beseitigt wurde, und dies trotz der möglichen Bildung von scharfen Kanten in den nachträglich erzeugten Riefen.

 

Aus gleichem Grund wird empfohlen, auf härtere und harte Gleitwachse in Kombination mit unterbrochenen Steinschliff-Strukturen zu verzichten und bei derartigen Schneekonditionen auf manuelle Strukturen auszuweichen.

 

Was passiert, wenn die Gleitschicht beschädigt oder komplett weggebürstet wird? 

 

Ist das Bürsten nach dem Wachsen zu intensiv, kann passieren, dass die Gleitwachsmolekülen aus den Freiräumen zwischen den molekularen Ketten von UHMWPE „gejagt“ werden und der ursprüngliche Nano-Flokati-Teppich wieder hergestellt wird. Da jedoch der Belag mit Gleitwachs konditioniert wurde, zeigt sich dies bei den Gleittests gleich nach dem Präparieren von Ski nicht. Die beschädigte oder weggebürstete Gleitschicht verschlechtert die Gleiteigenschaften von Ski erst nach einer gewissen zurückgelegten Strecke. Da ist jedoch zu spät, da die Veränderungsprozesse im Inneren des Belags infolge des Verlusts der schützenden Funktion des Wachses bereits begonnen haben. Mehr dazu in unserem Artikel: „Was sagt uns die graue Färbung des Belags?“

Kdy zvolit jaké manuální strukturování? Část I.: Hrubé lineární manuální struktury.

Hrubé lineární manuální strukturování

Hrubé lineární manuální strukturování není vhodné pro volný styl, a to především z důvodu pohybu lyže směrem do stran.

Hrubé lineární strukturování má nejenom větší osovou vzdálenost mezi jednotlivými vrcholy drážek (např. 1 mm), ale je - ve srovnání s jemným lineárním strukturováním - také hlubší. Široké a hluboké drážky, které u mokrého a vodou nasyceného sněhu zlepšují skluz lyže tím, že snižují tzv. sací efekt, který zpravidla představuje hlavní zdroj tření na mokrých a vodou nasycených druzích sněhu, zhoršují skluz při pohybu lyže směrem do stran.

Hrubé a hluboké lineární strukturování je tedy primárně vhodné pro klasický styl, velmi vlhký, mokrý, velmi mokrý až vodou nasycený ne příliš znečištěný hrubozrnný sníh, kde široké a hluboké drážky, přerušují kapilární síly vodního filmu a kde jednotlivá sněhová zrna jsou natolik velká a oblá, že nemohou zanášet či ucpávat široké a hluboké drážky. 

Mokrý až vodou nasycený sníh s velkými a oblými sněhovými zrny je standardní situace (klasické jarní sněhy na konci sezóny). Objevují se ale také situace, kdy je sníh velmi mokrý, obsahuje velký podíl volné vody, ale sněhová zrna jsou buď stále ještě malá, ale již celkem oblá, nebo jsou stále ještě malá, a k tomu ještě docela ostrá (nový či jemnozrnný sníh za deště nebo po náhlé velké oblevě). V těchto situacích může hrubé hluboké strukturování skluz naopak zhoršovat, a to zvláště v situacích, kdy je osová vzdálenost mezi vrcholy drážek větší než velikost jednotlivých sněhových zrn. A jsou-li tato malá sněhová zrna ještě navíc ostrá, pak je na průšvih zaděláno. Malá ostrá zrna ucpou široké drážky, zvětší se kontaktní plocha, zmizí předěly přerušující kapilární síly vodního filmu a lyže se bude přímo "přicucávat" ke sněhu s vysokým podílem volné vody. V těchto situacích je - přes obecné poučky výrobců - nutné zvolit jemnější drážkování, a to tak jemné, aby osová vzdálenost mezi vrcholy drážek byla vždy menší než průměrná velikost sněhových zrn. Jemné drážky budou přerušovat kapilární síly vodního filmu a sněhová zrna nebudou moci pronikat a usazovat se v jemné struktuře.

Samostatnou pozornost je nezbytné věnovat znečištění. U sněhu jsou okolnosti zpravidla velmi komplexní. Mokrý, velmi mokrý až vodou nasycený hrubozrnný sníh s velkými oblými sněhovými zrny a velkým podílem volné vody, kdy jednotlivá sněhová zrna plavou v jakémsi vodním "láku", se typicky objevuje na konci lyžařské sezóny (tzv. jarňáky). Tato skupina sněhových druhů však bývá - zcela přirozeně - také velmi znečištěná. A právě v tom je zakopaný pes... Nečistoty totiž mohou zanést či ucpat drážky a efekt je podobný, jako u mokrého jemnozrnné sněhu, skluznice lyže se "přicucává" k vodnímu filmu. V této situaci je však každá rada drahá. Jemné drážky by se ucpaly ještě rychleji, bez drážek se bude skluznice k vodnímu filmu "přicucávat" hned od startu... Jediná možnost je tedy co možná nejvíce oddálit ucpání drážek nečistotami a zde nám mohou pomoci vysoce hydrofobní a nečistoty odpuzující kluzné vosky.

U jemnozrnného mokrého až vodou nasyceného sněhu zpravidla zásadní problém s nečistotami nebývá, jelikož se tyto druhy sněhu vyskytují v situacích, kdy sníh ještě přirozeně znečištěný nebývá (nový či jemnozrnný sníh za deště, prudká silná obleva krátce po napadnutí čerstvého sněhu).

Fluorové vosky, proč nenažranec kopající si vlastní hrob? Část II.

Pokračujme tedy v argumentech, na kterých zakládáme svoji tezi, že výrobci sami spolu-zapříčinili nebo min. výrazně urychlili zákaz fluorových vosků.

3. Kyselina perfluorooktanová (C8/PFOA)

Není žádným tajemstvím, že PFOA označovaná také jako C8 (kvůli 8 uhlíkům v řetězci) je neuvěřitelné svinstvo. PFOA je tak velké svinstvo, že se ho Evropská unie rozhodla od roku 2020 striktně regulovat, tedy až na nezbytné výjimky prakticky zakázat.

Kdo by měl pocit, že přeháním, tak ať si do libovolného internetového prohlížeče zadá "PFOA".

Do 4.7. 2020 była právě PFOA základem aditiv na bázi fluoru používaných pro výrobu tzv. fluorových vosků! Ano, slyšíte správně. Svinstvo označované jako PFOA bylo základem pro výrobu fluorových vosků. Evropská unie tedy nezakázala fluorové vosky, Evropská unie zakázala PFOA, tedy kyselinu, která však byla základem fluorových vosků.

PFOA se používala a zčásti - na základě výjimek - zčásti ještě používá i v jiných průmyslových odvětvích, použití v kluzných fluorových voscích však bylo zcela specifické v tom, že tyto vosky se v uzavřených místnostech zahřívaly relativně vysokou teplotou při procesu zažehlování do skluznice. Při zažehlování kluzných vosků s obsahem PFOA se pak z PFOA uvolňovaly toxické látky (ve formě dýmu, kouře, zápachu), které přímo a vážně ohrožovaly zdraví servisních pracovníků a ostatních přítomných osob.

Vedle přímého ohrožování zdraví servisních pracovníků kontaminovala PFOA rovněž životní prostředí tím, že se z lyží závodníků uvolňovala do sněhu v lyžařských stopách. Na jepičí život tzv. čistých fluorových vosků na povrchu skluznice jsme již upozorňovali výše...

A teď to nejděsivější: z mnoha odborných článků vyplývá, že k PFOA/C8 existovaly méně toxické a méně nebezpečné alternativy. Jinými slovy: PFOA/C8 nebylo nutné používat! Proč se PFOA i přes své toxické a životy a zdraví ohrožující vlastnosti používala? Protože byla pravděpodobně levnější než možné alternativy... Toto podezření potvrzuje také skutečnost, že prakticky neprodleně po zákazu PFOA/C8 přišla velká část výrobců fluorových kluzných vosků s alternativami, tedy s alternativními aditivy na bázi fluoru. Proč ale čekali výrobci až do zákazu ze strany EU, negativních dopadů PFOA na lidské zdraví i životní prostředí si byli zcela jistě vědomi... že by snad za tím byly prachy?

 

 

Proč nepoužívat fluorové vosky?

Důvodů je mnoho... Možná nejlépe se všechny důvody dají shrnout do jediné věty z úst Elišky Balcarové z filmu Román pro ženy: "Ty né, ty jsou fuj!"

Ale zpět z výšin umělecké zkratky k tvrdé realitě.

Vosky s aditivy na bázi fluoru jsou škodlivé pro životní prostředí. Jejich křivka biologické odbouratelnosti je údajně extrémně dlouhá a ze sněhu, do kterého se uvolňují ze skluznic lyží, se přirozeně dostávají do vody a do půdy. Hory, řeky a údolí tak při jejich používání zanášíme chemickou látkou, která je pravděpodobně mnohem nebezpečnější, než se na první pohled zdá.

Vosky s aditivy na bázi fluoru jsou škodlivé pro lidské zdraví. Četné průzkumy ukázaly, že v krvi servisních týmů profesionálních lyžařů i pracovníků produkčních závodů, kde se fluorové vosky vyrábí, se nachází toxické látky způsobující celou řadu závažných onemocnění. Zdrojem těchto toxických látek je kyselina perfluorooktanová (PFOA), která vzniká jako vedlejší produkt (nečistota) při výrobě fluorových vosků. Po zahřátí se z kyseliny perfluorooktanové uvolňují smrtelně jedovaté plyny (proto na reklamních fotkách nosí servisní pracovníci celo-obličejové dýchací masky).

To nejděsivější na celé věci je ale to, že kyselina perfluorooktanová vzniká jako vedlejší produkt při výrobě fluorových aditiv, které se přimíchávání do kluzných vosků. Existují ale údajně výrobní postupy a procesy, které umí tento vedlejší produkt nebo nečistotu, chcete-li, odstranit či vyčistit...

Na tomto místě se bohužel nabízí děsivá otázka: Proč se tedy kyselina perfluorooktanová neodstraňuje z fluorových aditiv dříve, než se dostanou do kluzných vosků, které se následně zažehlují, a tím se z nich uvolňuje smrtelně jedovatý plyn? Není to snad proto, že by to stálo nějakou tu kačku při výrobě navíc? Věřme, že nikoli...

Další celkem znepokojující informace zveřejnila Isabelle Rogowski společně se svými kolegy v článku "Vliv obsahu aditiv na bázi fluoru na fyzikální a fyzikálně-chemické vlastnosti kluzných vosků". Pokud se zaměříme na tvrzení výrobců lyžařských vosků, že s rostoucím podílem aditiv na bázi fluoru se zlepšují kluzné vlastnosti flurových vosků, a pokud zohledníme skutečnost, že fluorové vosky zlepšují kluzné vlastnosti díky tomu, že odpuzují vodu a nečistoty lépe, než uhlovodíkové vosky, pak nás zjištění I. Rogowski, že optimální vodoodpudivost byla naměřena při obsahu aditiv na bázi fluoru ve výši 4 procent a že při zvyšujícím se obsahu aditiv na bázi fluoru se již vodoodpudivost fluorových vosků dále nezlepšovala, musí minimálně zarazit či znepokojit.

Na tomto místě se bohužel nabízí opět děsivá otázka: Nesouvisí rétorika výrobců fluorových vosků proklamující, že kluzné vlastnosti fluorových vosků se zlepšují s narůstajícím podílem aditiv na bázi fluoru náhodou s tím, že s narůstajícím podílem aditiv na bázi fluoru zároveň prudce roste cena flurových produktů? Nejde pouze o nebezpečný byznys? Není to náhodou tak, že 4 procenta aditiv na bázi fluoru obsahují už i nejběžnější LF fluorované uhlovodíkové vosky? Věřme, že nikoli...

Další znepokojující souvislosti se týkají "trvanlivosti" tzv. vrchních krycích vrstev z čistých fluorových vosků. Jak víme, nepenetrují tyto vrchní krycí vrstvy do vnitřních porézních částí skluznice, nýbrž zůstávají pouze na povrchu skluznice. Tato krycí fluorová vrstva musí být extrémně tenká a měla by být - pokud možno - na molekulární bázi navázána na fluorovaný uhlovodíkový vosk uvnitř porézních částí skluznice. Již z výše uvedeného popisu vyplývá, že "životnost" či "trvanlivost" nejdražší vrchní fluorové vrstvičky na povrchu skluznice je velkým mystériem. Obávám se, že nikdo přesně neví, jestli se na povrchu skluznice udrží několik málo stovek metrů nebo několik málo kilometrů... Velmi bude pravděpodobně záležet na konkrétních sněhových a teplotních podmínkách. Nějakou základní životnost tato vrstvička asi mít bude, jestli jsou ale náklady na její vytvoření a zdravotní a obecná rizika s ní spojená v relaci s jejím přínosem je z našeho pohledu přinejmenším sporné... Že ale právě tato vrstvička generovala výrobcům lyžařských vosků nemalé zisky, je naopak nesporné...

Influence of fluorine-based additive content on the physical and

physicochemical properties of ski gliding wax

I

Fluorové vosky, proč nenažranec kopající si vlastní hrob? Část I.

Všechno frčelo, fluor byl všude a co víc, fungoval... A fungoval výborně - minimálně při srovnání s běžnými uhlovodíkovými kluznými vosky. V čem byl tedy zádrhel, kde se již v největším rozkvětu flurových vosků rodil blížící se strmý pád?

Na tomto místě bychom měli vyjasnit, co považujeme za strmý pád flurových vosků. Strmý pád je pro nás plošný zákaz fluorových vosků definovaný v příslušeném nařízení EU a v příslušném nařízení Evropské komise, tedy zákaz vosků s řetězcem C8/PFOA.

Proč ale přicházíme s relativně velkohubou tezí, že tento strmý pád, tedy zákaz byl min. spolu-zapříčiněn výrobci fluorových vosků samotnými, což naznačujeme již relativně drsným názvem celého článku: "nenažranec kopající si vlastní hrob"?

Pokud již přicházíme s velkohubými tezemi, měli bych být schopni tyto teze také zdůvodnit či odůvodnit. Tak tedy svěže do toho:

1. Podíl aditiv na bázi fluoru nezbytný pro prokazatelné zlepšení kluzných vlastností

Existuje min. důvodné podezření, že s obsahem aditiv na bázi fluoru v kluzných voscích se od určitého obsahu těchto aditiv již nezlepšují kluzné vlastnosti. Dle zkoušek prováděných na padesáti různých druzích fluorových vosků od různých výrobců se mělo ukázat, že nejlepšího zlepšení kluzných vlastností bylo dosaženo při podílu aditiv na bázi fluoru ve výši 4%. Další zvyšování podílu aditiv na bázi fluoru již kluzné vlastnosti prakticky neovlivňovalo.

Co by to tedy znamenalo? Znamenalo by to, že tzv. HF-kluzné vosky = kluzné vosky s vysokým obsahem aditiv na bázi fluoru a tzv. čisté fluorové vosky (prášky, roztoky nebo bločky) již skluz prakticky nezlepšují. To by tedy znamenalo, že ty nejdražší fluorové vosky byly pouze "reklamní trik" či "bouda" či "chiméra", kterou výrobci vytvořili pro optimalizaci svých zisků. Protože jak všichni víme, HF-kluzné vosky a tzv. čisté fluorové vosky byly výrazně dražší než LF-kluzné vosky s obsahem aditiv na bázi fluoru okolo zmiňovaných 4 %. Jinými slovy: tahali nás tak trochu za nos nebo nás vodili na vařené nudli, jak kdo chce...

Čím ale přispěli výrobci k zákazu fluorových vosků?

Vysoký obsah aditiv na bázi fluoru pravděpodobně nezlepšoval kluzné vlastnosti, ale samozřejmě více a rychleji kontaminoval životní prostředí a výrazněji ohrožoval zdraví servisních pracovníků. Nicméně výrobcům pravděpodobně přinesl nemalé zisky...

2. Reálná možnost nanášet více vrstev kluzných vosků

Jak je všeobecně známo, neexistuje nic jako porézní skluznice. Moderní skluznice vyrobené z UHMWPE se s kluznými vosky propojují na molekulární bázi, kde vzniká jakási směs mezi materiálem skluznice a aplikovaným kluzným voskem.

Dale bylo prokázáno, že propojení mezi skluznicí a aplikovaným kluzným voskem na molekulární úrovni se odehrává ve velmi slabé vrstvičce, jejíž tloušťku navíc enormně ovlivňuje způsob aplikace kluzného vosku. Při aplikaci pomocí zažehlení penetruje kluzný vosk do skluznice do hloubky cca 800 nm, při aplikaci za studena pouze do hloubky cca 16 nm.

Pokud se nyní podíváme na návody výrobců fluorových kluzných vosků, jak tyto vosky správně aplikovat, pak se zpravidla dozvíme, že pro dosažení optimálních skluzných vlastností je nutné nanést nejlépe všechny typy fluorových kluzných vosků po sobě. Nejprve - jako podklad - LF kluzný vosk, následně - jako propojovací prvek - HF kluzný vosk a na závěr - jako zlatý hřeb - čistý fluorový vosk.

Pokusme se nyní představit si, co se ve skutečnosti stane: po nanesení a zažehlení LF kluzného vosku se velmi pravděpodobně vytvoří vazby mezi LF kluzným voskem a materiálem skluznice (UHMWPE) na molekulární úrovni. Molekulární vlásky či chloupky skluznice se propojí s molekulami LF kluzného vosku tvořeného molekulami uhlovodíku obohacenými molekulami fluoru. Důležité je konstatování, že se vytvoří vazby mezi skluznicí a LF voskem.

Následně dojde k odstranění přebytečného LF vosku z povrchu skluznice, opětovnému obnažení strukturování a vykartáčování povrchu skluznice lyže. Tímto je dle návodu výrobců fluorových vosků vytvořen základ.

Nyní návody výrobců fluorových vosků doporučují nanést druhou - propojovací - vrstvu fluorového vosku, tentokrát již HF fluorového vosku. Vosk bude nanesen na skluznici a zažehlen. Do jaké hloubky se ale penetruje, když volný prostor mezi chloupky či vlásky skluznice na molekulární úrovni je již obsazen molekulami LF kluzného vosku? Jaké vazby s chloupky či vlásky skluznice na molekulární úrovni HF kluzný vosk vytvoří, když naprostá většina z nich je již "obsazena" molekulami LF kluzného vosku?

Na tyto otázky nemáme bohužel žádnou seriózní odpověď, ale obáváme se, že to nebude žádná sláva. Obáváme se, že většina původních vazeb mezi skluznicí a LF kluzným voskem zůstane zachována a pouze tu a tam se utvoří nové vazby mezi skluznicí a HF voskem, např. v místech původně neobsazených nebo v místech, kde molekuly HF vosků vytlačily molekuly LF vosků. Obáváme se, že už aplikace HF kluzného vosku budou tak trochu vyhozený prachy - z pohledu zákazníka, nikoli z pohledu prodávajícího :-)

Ale čeká náš stále ještě zlatý hřeb - aplikace čistého fluorového vosku. Ale nepředbíhejme. Opět dojde k    odstranění přebytečného HF vosku z povrchu skluznice, opětovnému obnažení strukturování a vykartáčování povrchu skluznice lyže. Na povrch bude nasypán fluorový prášek a zažehlen. Do čeho se bude fluorový práše penetrovat? S čím bude vytvářet vazby? Jak velké procento vůbec nějaké vazby vytvoří a jak velké procento bude v následném kroku opět - bez jakéhokoli užitku - odstraněno? Jaká bude trvanlivost té části čistého fluorového vosku, která byla schopna penetrovat a vytvořit nějaké vazby?

Na tyto otázky nemáme už vůbec žádnou odpověď. Lehce nás ale děsí, že podstatná část tzv. čistého fluorového vosku bude odstraněna ještě na servisním stole a těch několik zbytků, kterým se přeci jen podařilo nějakou vazbu vytvořit, bude mít spíše jepičí život... Ale kdo ví, možná to jen vidíme příliš černě... 

Jedno je ale zcela jisté: čisté fluorové vosky byly vůbec nejdražší, měly největší potenciál kontaminovat životní prostředí a ohrožovat zdraví servisních pracovníků i závodníků samotných. Výrobcům ale pravděpodobně nějakou tu kačku vydělaly :-)

těšte se nebo děste se, to nejhorší teprve přijde...

to be continued = pokračování příště

Fluorové vosky - pýcha a pád, aneb jak si nenažranec svůj vlastní hrob vykopal!

Fluorové vosky - jeden z nerozporuplnějších fenoménů v rámci úsilí o zlepšení kluzných vlastností lyží.

Trocha historie

Snahy o zlepšení kluzných vlastností lyží jsou staré jako lyže sami, zpočátku - ještě když lyže bývaly celé ze dřeva se skluz a především vodoodpudivost - neboli hydrofobie - zlepšovaly primárně správnou volbou dřeva. Zvláště hydrofobie byla u celodřevěných lyží - hlavně těch nejstarších, které byly vyrobeny z jednoho kusu dřeva, zcela klíčovou vlastností... Bez dostatečné hydrofobie totiž dřevěná lyže začala po určité době trvalého kontaktu se sněhovou pokrývkou, respektive s vodním filmem na jejím povrchu nasákat vodou a v důsledku toho bobtnat. A dokážete si představit, že skluz na bobtnající lyži nebyl opravdu asi nic moc...

Poté co byly vyčerpány možnosti zlepšovat skluz a hydrofobii volbou vhodného dřeva, se začaly zraky našich lyžařských předků obracet k látkám, po jejichž aplikaci na povrch skluznice by se jízdní vlastnosti stále ještě dřevěných lyží zlepšily. Jako první lubrikant byl využíván "lyžařský olej", tedy jakási směs lněného oleje a petroleje. Velmi brzy byl pak doplněn dehtem. Obě látky však byly využívány spíše jako určitá formy impregnace než jako výslovný prostředek ke zlepšení skluzu. Prvními opravdu skluz zlepšujícími látkami se stávají včelí vosk a tuhý parafín, které se velmi záhy začínají různě míchat a kombinovat do směsí.

V sedmdesátých letech se v kluzných voscích - parafínech - začal používat laurethsulfát sodný, tedy látka, která se dnes vyskytuje v mýdlech a jiných prostředcích pro osobní hygienu. Zanedlouho po laurethsulfátu sodném se na scéně objevují první uhlovodíky obohacené fluorem, tedy první fluorové vosky. Fluorové vosky nejprve existovaly v tekuté podobě, od konce osmdesátých let pak ve formě prášku. V roce 1990 pak byl na trh uveden první fluorový prášek, dodnes známý jako CERA F od firmy SWIX.

Jak to všechno začalo

A právě tady se začíná příběh prudkého vzestupu a strmého pádu, příběh velké nenasytnosti, která nakonec přivodila sama sobě zkázu... Jako již tolikrát v lidských dějinách!

Fluorové vosky byly jedinečné - buď jste je měly, nebo jste nevyhrávaly... opravdu tak jednoduché to bylo, tak propastný rozdíl byl mezi tehdy běžnými uhlovodíkovými kluznými vosky všech typů a značek a CEROU F.

Pamatuju si, jak jsme jednou skoro celou noc chystali lyže, myslím, že jsme tehdy kombinovali modrý REX se silikonovým HOLMENKOLEM, jenom správný poměr jsme ladili několik hodin, nekonečná práce, bezpočet testů... nejmenovaní kolegové z bohatšího klubu šli pařit a ráno ještě v kocovině nasypaly a jen tak bez zažehlování lehce rozleštili CERU F po skluznicích svých svěřenců. Na fotobuňkách měly čas v jiném řádu, ne o pár vteřin lepší, v jiném řádu, výsledek našich a jejich lyží se prostě nedal vůbec srovnat... takový byl nástup fluorových vosků - jednoduše neměly konkurenci.

Kdo neměl fluor, nevyhrával... Problém byl v tom, že fluor nejenom dosahoval časy v jiném řádu, ale taky v jiném řádu stál... Jestli normální uhlovodíkové vosky tehdy stály něco 10, 12, 15 nebo 20 západoněmeckých Marek, pak CERA F stála 400 Marek. Základní teze "kdo neměl fluor, nevyhrával" by se tedy dala upravit na "kdo neměl prachy, nevyhrával".

Zpočátku byla vysoká cena zřejmě dána vysokými výrobními náklady a nutností zaplatit nákladný vývoj a výzkum revolučního kluzného vosku. Brzy si však výrobci všimli, že fluorové vosky jdou na dračku a extrémní cena nikomu nevadí. Tak proč ji snižovat... Naopak, výrobci všech značek se začali předhánět v uvádění nových a nových fluorových vosků na trh... Začaly se tak nabízet LF = low-fluoridated = kluzné vosky s nízkým obsahem fluoru, HF = high-fluoridated = kluzné vosky s vysokým obsahem fluoru a tzv. čisté fluorové substance ve formě prášku či bločků... V další fázi se fluor začal přidávat do stoupacích vosků... A ceny rostly a s nimi pravděpodobně zisky korporací... Čím více fluoru, tím přirozeně vyšší cena... Vše běželo jako po drátkách. Ještě chvíli a fluor by se začal přidávat do kojeneckého mléka :-)

Ale jak to tak bývá, žádný strom neroste do nebe...

To be continued = pokračování příště

Jak vybrat lyže se správou skluznicí? Část III.

V předchozích příspěvcích jsme se o skluznici lyží bavili obecně, bez rozlišení, zda je lyže určena pro klasický nebo volný styl. Tak to tedy nyní napravme...

6. lyže na klasiku nebo skate

Pro děti jednoznačně lyže na klasiku... Tady se začínáme trochu montovat do práce trenérů, a to bychom rozhodně nechtěli, ale klasika je základ... A podobně jako se dům nestaví od střechy, ale od základů, je potřeba se nejprve naučit základy, a to je klasika, a pak pokračovat dál - k větší svobodě, volnému stylu - i jazyk sám tyto skutečnosti krásně odráží...

A když už tady kafráme do práce druhých, dovolme si ještě jednu poznámku: děti by mělo klouzání po sněhu hlavně bavit, měli by si ho užívat a měli by se na něj těšit... K tomu potřebují rodiče, které je nepřetěžují svými vlastními touhami a cíli, vlídné trenéry a trochu toho slušného vybavení... 

Skluznice na klasiku může být hladká, lineárně strukturovaná nebo přerušovaně-šípovitě strukturovaná. Pokud mohu doporučit - abychom se zase vrátili od mentorování druhých k vlastním tématům, pak buď úplně hladkou (samozřejmě s jedním středovým žlábkem), nebo s lineárním strukturováním, které je pro následnou údržbu a servisní práci podstatně jednodušší.

Jak je obecně známo, dělí se skluznice lyží na klasiku na tři části, v přední a zadní části jsou tzv. kluzné zóny, ve středové části je pak tzv. stoupací zóna. A právě stoupací zóna nás dostává k dalšímu - snad už poslednímu - tématu.

7. stoupací vosky nebo mohér nebo šupiny

Ano, mluvím o způsobu, jak dosáhnout na lyžích na klasiku spolehlivého odrazu, tedy jednoho ze základních způsobů pro pohyb vpřed při klasickém stylu.

Vezmeme to od konce:

Šupiny rozhodně ne. To je slepá cesta evoluce! Nebrat! Nic víc k tomu není třeba říkat.

Stoupací vosky jsou taky problém, kdo je bude mazat a jak - zvláště u složitých sněhových podmínek - zabránit u dětí, kteří na lyžích sotva stojí nebo když už stojí, tak jsou jako pytel blech, aby jim máza neklouzala, když ještě neumí číst stopu a odraz hledat, nebo hůř, nelepila nebo dokonce nenamrzala, když jsou rádi, že jsou rádi...

Jsem si vědom, že vás začínám tlačit do nejdražší verze a i tam budu mít ještě spoustu chytrejch řečí, na co si dát pozor, což bude znamenat, nekupovat to nejlevnější...

Proto si dovolím nabídnout alespoň částečnou alternativu... A tou je stoupací páska nebo stoupací vosky ve spreji. Obojí se aplikuje velmi snadno a celkem čistě - neupatláte se ani vy rodiče, ani děti - trenéři to rozhodně dělat nebudou a nemohou... mají dětí celou kupu a věnují se jim celý trénink, i když tedy někteří té vlídnosti úplně moc nepobrali, ale to už zase začínáme mentorovat :-) Stoupací páska a stoupací vosky ve spreji ale mají jednu velkou nevýhodu - nefungují při složitých sněhových podmínkách = typicky např. vlhký sníh kolem nuly (tam ale po pravdě řečeno nefunguje ani mohér).

Pokud tedy máte hluboko do kapsy, tak kupte hladké lyže a k tomu za pár stovek buď pásku nebo základní stoupací vosky ve spreji... no, a když bude sníh hodně blbej, tak to holt děti buď nějak přežijou, nebo se na trénink ten den vyprdnou - když na ně nebudeme mít příliš velké nároky, jako třeba ten tatínek, jehož dcerka musela vyjet bez pomoci i ty nejhorší kopce při 36 C ve stínu po - možná - první noci pod širákem na karimatce :-)

No, a vy co ty prachy máte, tak kupte mohér... a nešetřete na něm, mohér je pro děti super, a dobrý mohér je to nejlepší, co jim můžete dát, tedy co se skluzu a odrazu na běžkách týče.

Dobrej moher je vždycky zapuštěnej a je udělanej tak, aby šel měnit - von se totiž každej mohér dřív nebo později ošoupe - zvlášť na vostrým sněhu.

Tedy kupte dobrej mohér a pravidelně ho kontrolujte a měňte... jo, a čas vod času ho ošetřete takovým tím speciálním přípravkem, aby kolem nuly a vlhkým sněhu nenamrzal, von tedy stejně namrzat bude, ale ne tak hodně...

Tak a teď už dám s těma radama ohledně výběru skluznice a lyží už vopravdu pokoj!

Jak vybrat lyže se správnou skluznicí? Část II.

Z předchozího příspěvku již víme, že dvě rozhodující vlastnosti, které ovlivňují kvalitu skluznice, a tím i celé lyže, jsou technologický postup výroby (kupovat pouze sintrované) a materiál (dle naditosti peněženky volit mezi UHMWPE, VHMWPE a HMWPE).

Na jaké další vlastnosti bychom si měli dát při nákupu nových lyží - zvláště těch pro děti - pozor?

3. černá nebo transparentní skluznice

Myslím, že je to celkem jedno. Přídavek grafitu do polyetylenu je celkem zajímavá záležitost, která by si asi zasloužila samostaný příspěvek. Jediné, čemu je dobré se vyhnout, je kombinovaná skluznice. Po přídavku grafitu do polyetylénové báze skluznice zčernala. A výrobci přišli o reklamní plochu ve spodní části lyže - zvláště markantní to bylo ve skocích na lyžích... V běžeckém lyžování to nehrálo zas tak zásadní roli, i tak se však našli výrobci, kteří začali nabízet lyže, u nichž je vrchní část skluznice (cca 30 cm od špičky směrem dolů) transparentní a dále již pokračuje černá skluznice s přídavkem grafitu.

Proč se těmto kombinovaným skluznicím vyhnout?

Jediný důvod, proč výrobci "cpou" transparentní část do vrchní části lyže, je reklama - na stupních vítězů nebo při rozhovoru v cíli se někteří závodníci (zvláště v cíli, asi vlivem vyčerpání) nechovají dle "sjednaných" sponzorských pravidel, tedy natočit lyže horní reklamní částí ke kameře. Výrobci tak přicházejí o cenné vteřiny reklamních spotů v hlavních časech. A někteří tedy nechtěli nechat nic náhodě a umístili reklamní plochu také na spodní stranu lyže, tedy na skluznici. Reklamu je však možné umístit pouze do transparentních skluznic.

Dobrá, nyní jsme si odpověděli na otázku, co získává výrobce díky transparentní = reklamní části skluznice. Co ale získáváte vy jako platící kupující?

Nic, vlastně ne, nic ne, za své peníze dostanete příčnou spáru v kluzné zóně... Co lepšího si v kluzné zóně přát než příčnou spáru, že...

Ale k tomu přídavku grafitu se někdy musíme vrátit...

4. jeden nebo tři žlábky

Za mě jednoznačně jeden! Za mě jsou tři žlábky - vyskytují se, myslím, výhradně u lyží na volný styl - nikoli právě šťastná snaha některých výrobců lyží se odlišit / zviditelnit...

Tři žlábky by mohly mít nějaký - byť i zde je to spíše velmi diskutabilní - význam u speciálních lyží určených na velmi mokré až vodou nasycené druhy sněhu s velkými oblými zrny a vysokým podílem volné vody. Ale i za těchto podmínek by dávaly smysl spíše u lyží na klasický styl, a nikoli u lyží na bruslení. Navíc tzv. sacímu efektu umíme zabránit vhodným strukturováním skluznice, které se navíc dá upravovat a měnit dle proměnlivých sněhových podmínek... Kdo by tedy chtěl mít ve skluznici trvale tři nesmyslné široké žlábky, když jeden bohatě stačí, že?

5. strojní strukturování

Strojní strukturování je dobrý sluha, ale špatný pán... Nic nevytvoří kvalitnější strukturování - zvláště pokud se bavíme o šípovitém či přerušovaném strukturování - lépe než brousící stroje ovládané profesionály. Je to geniální technologie, která ovlivňuje skluz daleko více, než si dokážeme a chceme připustit. Proč? Protože na ni nemáme prachy... Je to tak, profesionální strojní strukturování je doménou bohatých - zpravidla - národních týmů. A když něco nemůžeme mít, tak to alespoň pomlouváme nebo zpochybňujeme. To je - bohužel - přirozená lidská vlastnost.

Tedy, nikdo z nás si profesionální strojní strukturovaní nemůžou dovolit. V ČR prostě není tato služba dostupná... A i ve státech, kde dostupná je, je vyhrazená pro zpravidla velmi malý okruh vyvolených...

Na profesionální strojní strukturování tedy rovnou zapomeňme.

Běžné - main-streamové - strojní strukturování z výroby může mít různou kvalitu. Od vyloženě povedených struktur po vyloženě nepovedené struktury. Nebezpečné jsou zvláště výrazné hluboké struktury. Proč? Protože omezují dobrý skluz lyže jen na velmi "úzký" rozsah podmínek, což není u univerzální lyže dobrý směr...

Abychom se v tomto tématu ale úplně neutopili. Když u dětských lyží nějaké to strojní strukturování na skluznici je (jsou to buď lineární nebo šípovitě-přerušované drážky), pak by mělo být jemné, a to především s ohledem na hloubku. S ohledem na vzdálenost mezi vrcholy jednotlivých drážek by mělo být spíše střední (ani jemné, ani hrubé).

Proč? Aby nebylo vyhraněné = předurčené pro konkrétní sněhové podmínky. Nebudeme přece dětem kupovat na každý sníh jiné lyže...

Navíc: když už se nějaký trenér nebo rodič hodlá pohroužit do tajů strukturování, pak je mnohem vhodnější cesta manuální, neboli dodatečné strukturovaní, které se dá "zrušit" či "vyhladit" opakovaným přežehlením...

Závěr: bude-li to možné, kupte lyže bez strojní struktury. Pokud už tam strojní struktura bude, pak ať je jemná = není příliš výrazná!

Pokračování v Jak vybrat lyže se správnou skluznicí? Část III.