Kde se vzaly, tu se vzaly skiny! Část IV.

 JAK ZLEPŠIT ÚČINNOST LYŽÍ SKIN

 

Aby výrobci toto pásmo, kde mohér může fungovat, alespoň trochu rozšířili, uchylují se k opatřením, které bohužel zhoršují skluz.

 

Jedním z těchto opatření je prodloužení tzv. stoupací komory, tedy části skluznice, ve které je mohérový pásek aplikován (jako náhrada stoupacího vosku), i do těch oblastí skluznice, které zůstávají trvale v kontaktu se sněhovou pokrývkou, tedy do tzv. skluzných částí skluznice. Zní to nesrozumitelně, ale je to tak. Základní princip pohybu na běžeckých lyží při klasickém stylu je přenášení váhy. Při odrazu se převážná část hmotnosti lyžaře přenáší pouze na jednu lyži, primárně do její střední části, která se v důsledku tohoto zatížení dostává do kontaktu se sněhovou pokrývkou. Při následné fázi skluzu dojde k rovnoměrnému rozložení hmotnosti lyžaře na obě lyže, v důsledku čehož přestane být středová část lyže neboli stoupací komora neboli oblast, ve které se aplikují stoupací vosky nebo mohérový pásek, v kontaktu se sněhovou pokrývkou. Pokud se však stoupací vosky nebo mohérový pásek aplikují i mimo oblast stoupací komory, tedy mimo oblast skluznice, které má být v kontaktu se sněhovou pokrývkou pouze při plném zatížení lyže, pak stoupací vosk nebo mohérový pásek zůstává v trvalém kontaktu se sněhovou pokrývkou, což podstatným způsobem zlepší podmínky pro odraz, zároveň ale výrazně zhorší skluz lyže.

 

Další strategie, jak rozšířit účinnost skinů, je délka vlasu, respektive míra, jak moc či málo chloupky ze skluznice vyčnívají. Čím více chloupky ze skluznice vyčnívají, tím lépe mohou navazovat sněhové krystaly. Také stoupací vosky se mohou aplikovat ve více vrstvách. Toto opatření má hned dvě nevýhody. Čím více chloupky mohéru ze skluznice vyčnívají, tím větší je pravděpodobnost, že zůstanou v kontaktu se sněhovou pokrývkou také ve fázi skluzu, tedy že budou „dřít“. Čím delší jsou chloupky a čím více vyčnívají, tím rychleji se opotřebovávají. Není výjimkou, že po delší trase na velmi abrazivním firnu se vám chloupky mohéru odřou až na základ.

 

Výrobci se samozřejmě také snaží dále zdokonalovat tvar, hustotu, materiál a provedení mohérových pásků. Nový potenciál přinášejí lyže bez mazací komory, kde prakticky celá skluznice funguje jako odrazová i skluzná zóna. Jestli je to ale krok kupředu či zpět, ukáže až čas…

 

 

ZÁVĚR

Skiny nejsou nic víc, ani nic míň než relativně zdařilý pokus, jak zjednodušit mazání běžeckých lyží na odraz. Bohužel – nebo vlastně Bohu dík – je paleta sněhových podmínek tak široká a pestrá a transformace sněhu tak různorodá a rychlá, že žádný universální prostředek není schopen tuto paletu a variabilitu kvalitně a spolehlivě pokrýt. Proto i skiny neboli lyže s mohérovým páskem zůstanou pouze kompromisem s relativně úzkým pásmem sněhových podmínek, kde opravdu fungují. Ale ve srovnání s ostatními pokusy o universální řešení, jak zajistit spolehlivý odraz a rozumný skluz, jsou skiny pokusem relativně zdařilým, a to zvláště pro turistické účely.

 

Kde se vzaly, tu se vzaly skiny! Část III.

KDE MOHOU SKINY FUNGOVAT A KDE NIKOLI

 

Co z toho tedy vyplývá? Mohérový pásek dobře funguje – tedy zajišťuje relativně spolehlivý odraz a relativně dobrý skluz – v relativně úzkém pásmu sněhových podmínek. 

 

Za jakých podmínek tedy mohér může dobře fungovat? 1. Sníh musí být tvořen spíše sněhovými krystaly, a nikoli zrny. Tedy nový nebo starší jemnozrnný sníh z částečně transformovanými krystaly (krystaly jsou spíše ostré a křehké, zrna jsou oblá a mají tendenci se stále zvětšovat). 2. Sníh by měl mít spíše nižší vlhkost, aby neměl tendenci namrzat. Tedy sněhové podmínky pří teplotách níže pod nulou (řekněme - 3 stupně C a nižší) a spíše nízké vzdušné vlhkosti. 3. Sníh by si měl i ve stopách zachovávat určitou tvarovou stálost. Tedy spíše stabilní než proměnlivé podmínky.

 

A za jakých podmínek tedy mohér fungovat nebude? 1. Kdykoli bude sníh tvořen velkými oblými zrny, a to bez ohledu, zda tato zrna plavou v láku volné vody (klasické jarní mokré sněhy) nebo jsou provázány pevnými ledovými krčky (zledovatělý transformovaný sníh). Chloupky nemají možnost se těchto velkých oblých zrn zachytit. 2. Kdykoli bude sníh tvořen hladkými nebo vysoce abrazivními ledovými plochami. Na hladkých plochách se nemají chloupky čeho zachytit, abrazivní druhy ledovatého sněhu navíc chloupky snadno odřou. 3. Kdykoli má sníh tendenci se při přejezdu lyží výrazně přetvářet, uhlazovat se, mydlit se, sklovatět. Výrazná transformace sněhových krystalů ve stopě vede zpravidla k vyhlazení stopy. Ve vyhlazené stopě mají chloupky mohéru pramalou šanci vázat se na sníh. 4. Kdykoli má sníh vysokou tendenci lepit se a namrzat. Zpravidla se jedná o vlhký sníh při teplotách kolem nuly a vyšší vzdušné vlhkosti. Za těchto podmínek je mohér nutné chránit prostředkem proti namrzání, ale ani ten namrzání zcela nezabrání. Namrzlý mohér nejenom, že neumožňuje prakticky žádný odraz, nýbrž také parádně drhne! 5. Kdykoli bude sníh obsahovat velké množství volné vody. Ta zpravidla vytvoří mezi skluznicí lyže a sněhovou pokrývkou relativně silný vodní film, který pak bohužel velmi efektivně omezuje funkci mohéru navazovat sněhové krystaly. 6. Kdykoli bude sníh výrazně znečištěný. Nečistoty relativně rychle ucpou chloupky mohéru, a tak výrazně omezí jeho schopnost vázat se na sněhové krystaly…

 

Jak je již z prostého výčtu různých sněhových podmínek, za kterých mohér spíše bude a spíše nebude fungovat, patrné, lyže s mohérovým páskem mohou nabídnout relativně spolehlivý odraz a relativně dobrý skluz v poměrně malém pásmu sněhových podmínek.

Kde se vzaly, tu se vzaly skiny! Část II.

Kde se vzaly, tu se vzaly skiny…

JAK MOHÉR VLASTNĚ FUNGUJE?

 

Abychom si mohli na tuto otázku odpovědět, musíme si nejprve vysvětlit, jak takové skiny vlastně fungují. Mohérový pásek se nachází pouze v tzv. stoupací komoře, tedy v místech, kde se u běžných lyží na klasiku nanáší stoupací vosk. Mohérový pásek tedy nahrazuje stoupací vosk. Jak ale takový stoupací vosk, a tedy mohérový pásek má vlastně správně fungovat?

 

Stoupací vosk aplikovaný ve stoupací či odrazové komoře musí být dostatečně lepivý na to, aby na sebe ve fázi odrazu „navázal“ či „nalepil“ sněhové krystaly či zrna a umožnil tak odraz při plném zatížení lyže, zároveň však nesmí být příliš lepivý na to, aby umožnil ve fázi navazujícího skluzu snadné či hladké „setření“ sněhových krystalů, které se na stoupací vosk v předchozí fázi odrazu navázali.

 

Pokud je stoupací vosk málo lepivý, nenaváží se sněhové krystaly na stoupací vosk vůbec, nebo pouze nedostatečně a lyže podkluzuje, je-li stoupací vosk naopak příliš lepivý, naváží se sněhové krystaly vosk příliš intenzivně a nedojde k jejich následnému oddělení či setření ve fázi skluzu, v tomto případě lyže drhne – sníh nalepený na stoupací vosk zhoršuje nebo zcela znemožňuje skluz.

 

A ačkoli by si mnozí z nás přáli, aby mohérový pásek fungoval na jiném – hlubším či sofistikovanějším – principu, fungují také lyže s mohérovým páskem neboli skiny na úplně stejném principu. Chloupky mohéru musí krystaly sněhu ve fázi odrazu při plném zatížení lyže navázat a umožnit tak odraz, následně pak ve fázi skluzu snadno pustit a umožnit jejich setření, a tedy skluz.

 

V čem je tedy problém, stoupací vosk i mohér fungují na stejném principu, mohér ale na rozdíl od stoupacích vosků ani nepodkluzuje, ani nenamrzá… V čem je tedy problém?

 

Zatímco stoupací vosky reagují na nekonečnou paletu sněhových podmínek prakticky nekonečnou paletou různých stoupacích vosků, různými délkami stoupací komory a různými tloušťkami naneseného stoupacího vosku, má mohér k dispozici pro tutéž nekonečnou paletu sněhových podmínek – počínaje čerstvě napadlým prachovým sněhem při teplotách pod nulou, vlhkým či lehce mokrým novým vatovým sněhem při teplotách kolem nuly, přes staré znečištěné hrubozrnné mokré až vodou nasáklé jarňáky až po ledovaté, hladké či extrémně abrazivní firny – pouze a jenom jeden typ vlasu či chloupků, bez možnosti měnit délku pásu nebo výšku vlasu.

Kde se vzaly, tu se vzaly skiny! Část I.

Kde se vzaly, tu se vzaly skiny…

 

ŠIRŠÍ KONTEXT LYŽÍ SKIN

 

Ano, skiny neboli lyže s mohérovým stoupacím páskem v posledních letech nebo možná dokonce dekádách dominují turistickým běžkám… Ale proč a kde se vlastně vzaly?

 

Řekl bych, že téma skinů je mnohem zajímavější a hlubší, než se může na první pohled zdát… V obecné rovině bych řekl, že skiny nejsou nic jiného než další pokus, jak vyřešit složitosti a komplikace spojené s mazáním stoupacích vosků, které zajišťují odraz u klasického stylu neboli klasiky.

 

V ještě obecnější rovině by se dalo říci, že rovněž volný styl neboli bruslení není nic jiného než zatím nejzdařilejší pokus, jak vyřešit složitosti a komplikace stoupacích vosků… Ano, je to tak, mnoho hobby-lyžařů i zdatnějších turistů se uchyluje ke skatům především proto, že lyže na bruslení se nemusí mazat! No, nemusí mazat?!? Nemusí se mazat stoupacími vosky pro odraz. To ano! O to více se však musí mazat na skluz, nikoli snad pro to, aby jely lépe, i když i to se zvláště na tupém a pomalém sněhu šikne, ale především proto, aby neoxidovaly! Ano, je to tak, skluznice lyží oxiduje… A pozor! Nejvíce oxiduje právě při klouzání po sněhové pokrývce neboli při lyžování.

 

Ale je to tak, při volném stylu neboli bruslení odpadá úmorné mazání či patlání tuhých i tekutých stoupacích vosků v jakékoli formě a podobě… Kdo z nás to nezažil, upatlané ruce, upatlané lyže, lepící se sníh, namrzající lyže, zničená bunda nebo nové SWIX kalhoty…

 

Nejeden lyžař – při vzpomínce na tento hrůzný zážitek nebo při představě jeho opakování – se rychle a pokorně uchýlí ke skatům, a to bez ohledu na to, zda jeho fyzická kondice a/nebo dovednosti tento styl pohybu na běžkách umožňují či nikoli…

 

Mnozí z lyžařů turistů a méně zdatných hobíků však bohužel pouze vytloukají klín klínem nebo vyhání čerta ďáblem… Jak to myslím? Jak to říkám! Bruslení bohužel není pro každého. A kdo na to nemá, ten trpí, trpí jak zvíře…

 

Pokud nemáte na bruslení fyzičku a/nebo dovednosti, pak může Váš zážitek z bruslení vypadat následovně: na rovinkách a v mírném klesání to nemusí být vůbec špatné, zvlášť pokud Vám to na klasických bruslích na kluzáku nebo rybníku jde, jakmile to ale začne stoupat, začne být zle… Buď to budete muset urvat celé rukama, což by v případě mírnějších, a ne příliš dlouhých stoupání mohlo ještě nějak jít, nebo začne peklo. A čím větší bude stoupání, tím větší peklo to bude… Lyže Vás nepodrží a budou ujíždět do všech stran, ruce a břišní svaly tak velký nápor po čase také nezvládnou a začnou odpadat… Vrchol kopce v nedohlednu, zpocení až na prdeli, a ani stromeček Vás nezachrání… V krátkém sjezdu se trochu otřepete, ale po každém klesání přijde zákonitě zase kopec nahoru…

 

A právě pro ty z nás, kdo nemají dostatečnou fyzičku na to, aby elegantně vyklouzali i táhlé a prudké stoupáky, a zároveň netrpí úchylkou projevující se radostí či opojením z vůně dehtových stoupacích vosků (jinými slovy: nechtějí mazat stoupacími vosky, ať již jsou ve válečku, tubě, spreji nebo nanesené na pásce, zkrátka a dobře si nechtějí patlat ruce, lyže a oblečení tím lepivým svinstvem, které stejně většinou víc drhne, lepí a namrzá, než aby dělalo něco kloudného), ano právě pro nás jsou tady skiny neboli lyže s mohérovým páskem.

 

Skiny neboli lyže s mohérovým páskem jsou to správné řešení pro ty z nás – tedy turisty a rekreační hobby-lyžaře, kteří se nechtějí patlat se stoupacími vosky, ale zároveň nemají dostatečnou fyzičku a/nebo dovednosti na bruslení neboli volný styl. Je tomu ale opravdu tak?

Jak určit stoupací zónu běžeckých lyží?

Na rozdíl od běžeckých lyží na bruslení neboli volný styl, jejichž skluznice tvoří jenom jedna velká kluzná zóna sahající od špičky lyže až po její patku, tvoří skluznici běžeckých lyží na klasiku neboli klasický styl dvě zóny, a to zóna kluzná - stejně jako u lyží na bruslení - a zóna stoupací neboli odrazová. Kluzná zóna má přitom dvě části - horní a spodní, mezi horní a spodní kluznou zónou se pak nachází zóna stoupací.

A teď totéž názorněji: jistě jste si všimli, že běžecké lyže - zvláště ty na klasiku - jsou jaksi prohlé či vypouklé. Pokud lyže položíte na přiměřeně rovný a tvrdý povrch (v době mého mládí jsme na to vysazovali dveře od koupelny) a stoupnete si na ně tak, že rovnoměrně zatížíte obě lyže, zjistíte, že skluznice lyže se povrchu dotýká ve své spodní a horní části. Naopak v místech, kde máte botu s vázáním, zůstává mezi skluznicí lyže a povrchem drobná mezera. V místech, kde se lyže dotýká, jsou kluzné zóny, v místech, kde zůstává mezi skluznicí a povrchem mezera, se nachází stoupací zóna.

Výše popsaný jev nastane tedy pouze v případě, že Vaše hmotnost plus mínus odpovídá tvrdosti lyže. Stotřicetikilové chlapisko příliš měkké lyže úplně promáčkne, i při rovnoměrném rozložení váhy na obě lyže. Pokud se padesátikilový komár naopak postaví na příliš tvrdé lyže, bude stoupací zóna sahat s trochou nadsázky od špičky až po patku lyže.

První pravidlo tedy zní: Vaše váha musí plus mínus odpovídat tvrdosti lyže. 

Pokud nejste ani jeden extrém (ani stotřicetikilové chlapiskom, ani padesátikilový komár, váhu u žen se neodvážím komentovat), nemusíte této problematice věnovat žádnou velkou pozornost, jelikož běžné kategorie dnešních lyží jsou navrženy tak, aby pokryly takřka celé běžné váhové spektrum.

Pokud si ale chcete snadno a rychle ověřit, že tvrdost Vašich nových běžek odpovídá plus mínus Vaši hmotnosti, pak pro Vás máme jednoduchou radu: změřte si velikost stoupací zóny (jak se už za chvíli dozvíte), a pokud její velikost odpovídá přibližně 1/3 délky lyže, pak tvrdost lyže odpovídá Vaší hmotnosti.

Druhé pravidlo tedy zní: správná tvrdost lyže odpovídá správné velikosti stoupací zóny a naopak. Správná velikost stoupací zóny se přitom pohybuje mezi 50 až 70 cm a odpovídá přibližně 1/3 délky lyže.

Jak tedy určit stoupací zónu běžeckých lyží na klasiku?

Způsobů je hned několik, a tak si je projdeme jeden po druhém, od nejjednoduššího po nejpřesnější.

Rychlý způsob

Vezměte jednu z lyží do ruky a na boku lyže si např. fiksem označte místo, kde končí Vaše bota upnutá do vázání (když říkám, kde končí, tak myslím opravdu konec boty, a nikoli místo, kde na lyži dosedá Vaše pata). Teď od tohoto místa odměřte 50 až 70 cm směrem ke špičce lyže. 50 cm odměřte u krátkých lyží, jelikož jste menší postavy, 70 cm u dlouhých lyží, jelikož jste vysoké postavy. Toto druhé místo označte rovněž fiksem. Prostor mezi první a druhou značkou je mazací zóna. Hotovo! Do takto určené stoupací zóny mažeme jak tuhé, tak tekuté vosky i veškeré alternativní druhy mázy (např. tekuté vosky ve spreji, stoupací pásku).

Rychlý způsob pro tuhé a tekuté vosky

Tento způsob již vyžaduje spolupráci dvou osob a přiměřeně tvrdý a rovný povrch (dveře od koupelny). Lyžar se obuje do lyžařských bot. Obě lyže se položí na přiměřeně rovný a tvrdý povrch tak, jako by stály ve stopě. Lyžař se na ně postaví a upne boty do vázání (pozor na poškození skluznice!). Před tím, než lyžař lyže zatíží, zasune druhá osoba (doporučení: nikoli manželka) jednou přeložený list papíru pod střední část lyže. Lyžar zatíží rovnoměrně obě lyže a druhá osoba posunuje jednou přeložený list papíru směrem ke špičce lyže. V místech, kde už to nejde dál, udělá na boku lyže značku. Potom posunuje papírem ze středu lyže směrem k patce, v místech, kde se papír zastaví ještě značku neudělá, ale podívá se, jestli je za koncem boty, pokud ano, pak stoupací zóna končí nejdále koncem boty! Pokud ne, udělá značku. Takto zjištěná stoupací zóna slouží pro tuhé vosky. Pro tekuté vosky neboli klistry se použije stejný postup, avšak s tím rozdílem, že list papíru se přeloží 2x. Stoupací zóna pro klistry je tedy o něco kratší.

Přesná univerzální stoupací zóna

I tento způsob vyžaduje spolupráci dvou osob a přiměřeně tvrdý a rovný povrch (dveře od koupelny). Lyžar se obuje do lyžařských bot. Obě lyže se položí na přiměřeně rovný a tvrdý povrch tak, jako by stály ve stopě. Lyžař se na ně postaví a upne boty do vázání. Druhá osoba zasune nepřeložený list papíru pod střední část lyže. Lyžař zatíží rovnoměrně obě lyže (stojí např. jako při soupaži). Druhá osoba udělá značky na boku lyže tam, kde se papír zastaví. Druhá osoba vrátí list papíru opět do středu lyže. Lyžař zatíží jednu lyži celou váhou (jako při odrazu při stříďáku). Druhá osoba opět udělá značky na boku lyže tam, kde se papír zastaví. Nyní se obě zóny zprůměrují. Konec stoupací zóny je však vždy nejdále v místě, kde končí bota. Do takto určené stoupací zóny mažeme jak tuhé vosky, tak klistry.

Přesná stoupací zóna pro tuhé a tekuté vosky

Postup je stejný jako u přesné univerzální stoupací zóny. Rozdíl spočívá pouze v tom, že se celá operace (zatížit rovnoměrně, zatížit celou vahou, zprůměrovat, konec max. u konce boty) provede dvakrát, jednou s nepřeloženým listem papíru a podruhé s jednou přeloženým listem papíru, delší stoupací zóna je pro tuhé vosky, kratší je pro klistry.

Doporučení při nepříliš spolehlivém odrazu

Ještě před tím, než se rozhodnete zlepšit odraz tím, že přidáte další vrstvu vosku, nebo nanesete o stupeň měkčí vosk, můžete zkusit lehce prodloužit mazací zónu, a to především směrem k patce lyže (za konec boty).

Co je rozhodující pro spolehlivý odraz? Část II: správně zvolená skluznice.

Je to tak, i skluznici lyží je třeba správně zvolit... V první řadě si musíme odpovědět na otázku, k čemu budeme lyže používat. Je jasné, že pokud mluvíme o spolehlivém odrazu, pohybujeme se v oblasti lyží na klasiku, tedy delších lyží s ostřejší špičkou a skluznicí, která se člení na tři části, neboli zóny = dvě kluzné a jednu stoupací.

Stále zůstává otevřená otázka, k čemu plánujeme lyže používat? 

Pokud jste úplní turisté a víte, že se budete vedle strojně upravených lyžařských tratí pohybovat také v neupraveném terénu, tedy ve stopách prošláplých ostatními lyžaři nebo i v hlubokém neupraveném sněhu, pak Vám asi úplně nesejde na rychlosti, a tedy na tom, zda má lyže optimální skluz.

V takovém případě můžete bez problémů sáhnout k lyžím s levnými extrudovanými skluznicemi. Extrudované skluznice jsou takřka výhradně transparentní, jsou na omak tvrdší a jaksi lesklé. Nedají se prakticky preparovat kluznými vosky - nevytváří molekulární řetězce, na které by se mohly navazovat molekuly kluzného vosku. Na druhou stranu jsou výrazně odolnější vůči oxidaci (šedivění) způsobované primárně agresivní vodou stěpenou skluzem lyže po sněhové pokrývce, respektive vodním filmu na povrchu sněhovéí pokrývky. Po povrchu extrudovaných skluznic ulpývají hůře také stoupací vosky, a to z důvodu tvrdého a lesklého (sklovitého) povrchu skluznice. Ale ani to Vás jako úplné turisty úplně trápit nemusí. Stoupací zóna se dá lehce zdrsnit jemným smirkovým papírem nebo se dají použít základové vosky, které výrazně zlepší přilnavost a odlonost vlastních stoupacích vosků.

Při častém pohybu mimo strojně upravované lyžařské trasy bych nevolil ani tzv. lyže s mohérem, který je primárně určen do upravovaných stop. Obloukem bych se vyhnul lyžím s tzv. šupinami, které kromě toho že drhnou a vydávají nepříjemný zvuk nejsou vůbec k ničemu.

Hlavní přednosti lyží s extrudovanými skluznicemi: jsou levné a odolné. A co víc si může turista pohybující se mimo vyznačené trasy přát!

Pokud jste stále ještě spíše turisté, ale víte, že se budete pohybovat primárně a především po strojně upravených lyžařských trasách, ale zároveň Vám nejde o žádné trhání rychlostních rekordů, pak byste měli volit nižší řady lyží s tzv. sintrovanými skluznicemi, které jsou vyráběny z polyethylenu s vysokou nebo velmi vysokou molekulární hmotností. Na těchto lyžích by mělo být v kolonce materiál skluznice uvedeno: HMWPE = high molecular weight polyethylen, tedy polyethylen s vysokou molekulární hmotností nebo VHMWPE = very high molecular weight polyethylen, tedy polyethylen s velmi vysokou molekulární hmotností. Lyže s takovouto skluznicí by měly zajišťovat dobrý skluz, umožňují všechny způsoby preparace kluznými i stouacími vosky a dá se u nich spolehlivě určit stoupací zóna, a to jak pro tuhé, tak pro tekuté stoupací vosky. Na druhou stranu bude nutné skluznici vyrobenou z VHMWPE nebo HMWPE již pravidelně preparovat kluznými vosky, aby neoxidovala. A cena již nebude také úplně nejnižší.

V případě skluznice z VHMWPE nebo HMWPE bych se mohéru naopak vůbec nebál. Řekl bych, že tento typ lyží je pro kombinaci s mohérem úplně ideální. Lyže pojedou a za vybraných sněhových podmínek budou i dobře stoupat, a to bez složité preparace stoupacími vosky. Nicméně ale je třeba připomenout, že mohér bude vždy jenom pouze z nouze cnost.

Hlavní přednosti lyží se sintrovanými skluznicemi z VHMWPE a HMWPE: zaručují dobrý skluz ve strojně upravených stopách, v kombinaci s mohérem nabídnou za vybraných podmínek i dobrý odraz, je možné je preparovat kluznými vosky, a tak skluz ještě zlepšit v závislosti na sněhových podmínkách.

Pokud patříte mezi výkonnostní hobíky polykající kilometry s časomírou na hodinkách, pak je pro Vás rychlost, a tedy optimální skluz za - pokud možno - všech sněhových podmínek nepostradatelný. V každém případě budete potřebovat lyže se sintrovanou skluznicí vyrobenou z polyethylenu s ultra vysokou molekulární hmotností, neboli UHMWPE. Pokud nemáte úplně hluboko do kapsy, měli byste navíc zvážit min. dva páry lyží na klasiku, a to lyže na vlhký, morký až velmi mokrý sníh na straně jedné, a lyže na prachový, přemrzlý, jemnozrnný hutný a ledovatý sníh na straně druhé. Těm, kterým na penězích opravdu nesejde, by se hodil ještě třetí pár lyží na klasiku, a to speciálky na umělý sníh. Skluznice z UHMWPE zaručuje optimální preparaci kluznými vosky, a tedy optimální možnost skluzu za daných sněhových podmínek, kdy lyže neklouže ani po skluznici, ani po kluzném vosku, nýbrž po kluzné vrstvě vytvořené na straně jedné molekulárními řetězci UHMWPE a na straně druhé molekolami kluzného vosku, které vyplnily volný prostor v molokulárních řetězcích UHMWPE. Různé typy skluznic pro teplé a studené podmínky a umělý sníh jsou určeny primárně odlišným strukturováním, které je z velké části neměnné.

Nemusím snad ani zdůrazňovat, že tento typ lyží se s mohérem nenabízí, kdo chce optimální rychlost u lyží na klasiku, musí mazat stoupacími vosky. Jinak to prostě nejde!

Hlavní přednosti lyží se sintrovanými skluznicemi z UHMWPE: optimální možnost preparace, optimální skluz za nejrůznějších podmínek, různé typy skluznic pro teplé a studené podmínky a umělý sníh, vysoká cena.

Proč bude mohér vždy pouze z nouze cnost?

Odpověď je velmi jednoduchá: mohér se pokouší o totéž, co universální stoupací vosky, a sice zajistit spolehlivý odraz a dobrý skluz jedním jediným prostředkem na nekonečné paletě sněhových podmínek.

Sníh je stejně proměnlivý a má prakticky stejně nekonečnou paletu druhů, tvarů a podob jako počasí samo. Universální stopací vosky jsou stejně pošetilé jako ALL-WEATHER-CLOTHES (oděv, který se hodí do všech druhů počasí - saharskými vedřisky počínaje a arktickými krutomrazy konče).

Abychom ale nebyli k mohéru tak přísní, zkusíme si říci něco málo ke snahám zjednodušit mazání na odraz, tedy mazání stoupacími vosky obecně.

Snahy zjednodušit mazání na odraz jsou prakticky stejně staré jako voskování lyží samotné. Už naši lyžařští předci usilovali o co nejlepší skluz - tehdy ještě dřevěných lyží, zároveň potřebovali, aby lyže ve stoupání zaručovala dobrou oporu, tedy odraz.

Jedna z úplně prvních snah zjednodušit mazání na odraz byly odnímatelné tulení pásy (dodnes využívané při SKI-ALPINISMU, jen už nejsou - tak často - z pravé tulení srsti). Při stoupání zaručoval takový pás takžka ideální odraz a před sjezdem se sundal, aby nebrzdil.

Zásadní přelom v úsilí o zlepšení skluzu i odrazu představoval tvar lyží, který skluznici dělil do tří částí, dvou kluzných a jedné stoupací, z nichž prostřední, tedy stoupací se dostává do přímého kontaktu se sněhovou pokrývkou pouze při přenesení celkové váhy lyžaře na lyži určené k odrazu.

Po objevu lyží se třemi komorami se se snahami zjednodušit mazání stoupacími vosky roztrhl pytel - universální stoupací vosky, stoupací vosky ve spreji, stoupací pásky, integrovaný mohér, šupiny... 

Ale sníh zjednodušujícím snahám díky své nekonečné proměnlivosti statečně odolával, a tak se na scéně objevovaly stále rafinovanější a radikálnější techniky.

Asi nejradikálnějším přístupem, jak zjednodušit mazání na odraz, je vznik tzv. volného stylu. Ano, jsme přesvědčeni o tom, že se do značné míry jedná o snahu zrychlit jízdu na lyžích, a tedy také eliminovat zpomalující efekt stoupacích vosků, tedy eliminovat stoupací vosky zcela.

O tržním úspěchu či neúspěchu všemožných metod a technik pak rozhodly přirozené lidské vlastnosti dnešní doby: pohodlnost, lenost a uspěchanost.

A na vrcholu evolučního řetězce se tak usídlily techniky dvě: volný styl zcela eliminující použití stoupacích vosků a mohér, alternativa k universálnám stoupacím voskům.

Jak začít s běžkama v civilizaci?

Pro začátečníky, kteří si nechtějí lámat hlavu

Rádi byste vyzkoušeli běžky, ale to poslední, co byste chtěli, je nějaká sáhodlouhá příprava?! Chcete to prostě zkusit, a pak se uvidí… Máte málo času na to se nejprve zaobírat nějakou teorií …

Rozumím a chápu, proto jediná otázka: Jste v lyžařském středisku nebo spíše někde na samotě, mimo civilizaci?

Odpověď zní: v lyžařském středisku… 

Pro ty z Vás přímočarých, kteří se nacházíte v libovolném lyžařském středisku, mám jednoduchou radu: půjčte si lyže, nechte si namazat a zkuste klasiku! Pokud je ale kolem nuly a sněží, tak to nechte na jindy! Fakt! Tyhle podmínky jsou pro dobrou mázu, která stoupá a nenamrzá, pro začátečníky příliš složité.

Civilizace tedy znamená: půjčovna, skiservis, klasický styl, nezačínat, pokud sněží a teploty jsou kolem nuly!

Proč?

Půjčovna je nejjednodušší, nejrychlejší a nejlevnější způsob, jak si obstarat běžky. Vyberou Vám dobrou výšku, správnou tvrdost, a to je základ pro dobrou mázu. Dobrá máza je pak základní předpoklad pro příjemný zážitek z bílé stopy.

Skiservis je nejlepší způsob, jak si zajistit dobrou mázu, tedy spolehlivý odraz bez namrzání a rozumný skluz. Bez spolehlivého odrazu se jako začátečníci nepohnete dopředu. A pokud máza začne lepit a namrzat, tak se nepohnete už vůbec... Věřte mi! Proto to nechte, pokud máte tu možnost, na profících, ať máte aspoň na koho nadávat, kdyby se to náhodou stejně nepovedlo...

Klasický styl neboli klasika se dá totiž provozovat také ve formě tzv. „dupáka“ nebo „paní radové“, kdy se krajinou pohybujete pomalým pohybem vpřed, na rovinkách jen tak šoupete nohama dopředu dozadu, do mírného i prudšího stoupání můžete díky dobrému odrazu dělat totéž, jenom více či méně zkrátíte délku kroku, a do prudkého stoupání se vyškrábete stromečkem – opět podpořeným dobrým odrazem. A pokud vám stoupací vosk neboli máza nebude namrzat a lepit, pak budete za námahu spojenou s výstupy menších či větších vrcholků odměněni příjemným pocitem z klouzavého pohybu při sjezdu. Výsledek: příjemně strávený den s novými zážitky v bíle stopě a občerstvením třeba na „Hřebínku“…

Lehce vlhký až mokrý nový sníh a teploty kolem nuly patří k vůbec nejsložitějším podmínkám pro dobrou a spolehlivou mázu. A není náhoda, že většina renomovaných výrobců nabízí pro toto malé teplotní rozpětí třeba i dvě desítky různých vosků. Trefit dobrou mázu za těchto proměnlivých a nestabilních podmínek je složité i pro sehrané profíky (závodníka a servicemana). A proto byste to jako začátečníci neměli pokoušet, pokud tedy nejste vyznavači hesla: "Nezáleží na tom, jaký zažitek, hlavně, že byl silný..." Hamtání podél stop nebo přímo ve stopách v běžeckých botách a s bakulema namrzlého sněhu na lyžích totiž rozhodně silný zážitek bude.

Jak zlepšit skluz lyží pro klasický styl?

Existuje více důvodů, proč klasický styl vyžaduje hrubší a častější strukturování / drážkování než volný styl. Ty nejzásadnější jsou však obsah vody ve sněhu a stupeň transformace sněhu. Stopa pro klasický styl totiž zpravidla obsahuje větší množství vody než okolní sníh a sníh ve stopě pro klasický styl je zpravidla ve vyšším stupni transformace než okolní sníh. Okolním sněhem máme přitom na mysli jak zcela neupravený sníh mimo lyžařské tratě, tak sníh upravený v lyžařských tratích pro volný styl. 

Důvodem pro vyšší obsah vody a vyšší stupeň transformace sněhových zrn ve stopě pro klasický styl je primárně skutečnost, že klasická stopa se při každém přejezdu lyží více a více zajíždí či uhlazuje. Pravděpodobně nejlépe viditelný je tento jev při teplotách kolem nuly, kdy padá čerstvý vlhký sníh (takové ty veliké nadýchané "vatové" vločky). Padající vlhký nový sníh má zřetelně viditelnou strukturu sněhových vloček, které se do sebe díky vlhkosti krásně zachytávají. Sníh je nadýchaný, připomíná vatu. Tentýž sníh se ve stopě pro klasický styl velmi rychle uhlazuje, získává nejprve mýdlový, následně skelný a ve finále čistě ledový povrch. Popsaný proces uhlazování se samozřejmě odehrává i na lyžařských tratích pro volný styl, ale výrazně pomaleji a méně extrémně. 

Větší množství vody a zaoblenější, a popř. také větší sněhová zrna znamenají hrubší, hlubší a častější strukturování. Zůstaneme-li tedy u strukturování pro klasický styl, pak můžeme bez obav formulovat níže uvedené zásady.

Nejhrubší a nejhlubší lineární struktura vůbec se používá pro nový mokrý sníh. Rozpětí vrcholů drážek 2 až 3 mm a velký tlak na drážkovací přípravek. Obdobná lineární struktura - hrubá a hluboká - se používá rovněž pro hrubozrnný mokrý až velmi mokrý sníh. U hrubozrnného mokrého až velmi mokrého sněhu však musíme věnovat zvýšenou pozornost podílu nečistot ve sněhu. Hrubozrnný sníh je - jak víme - sníh v terminálním stádiu transformace. Je to tedy zpravila velmi starý sníh, který již může být značně znečištěný. Velké množství vody v okolí velkých oblých sněhových zrn přináší silný vodní film a sací efekt. Vodu je tedy třeba odvést a hrubou strukturou narušit sací efekt. Nečistoty obsažené ve starém sněhu však mohou hluboké drážky zanést, plocha skluznice zvětšená hlubokými drážkami navíc "nebere" více nečistot. Pro hrubozrnný mokrý až velmi mokrý znečištěný sníh proto používáme mělčí struktury, nejlépe kombinaci lineární a přerušované či šípové struktury.

Naopak takřka žádná struktura - tedy hladká skluznice - je optimální pro suchý nový sníh při velmi nízkých teplotách (cca - 12 stupňů C a chladněji) a zpravidla nízké vlhkosti vzduchu. Pro suchý nový sníh při nízkých teplotách (přibližně - 4 až - 8 stupňů C) a bežné vlhkosti je optimální jemná lineární struktura (0,5 mm), za těchto podmínek se zpravidla vytváří pro skluz optimální tloušťka vodního filmu mezi povrchem skluznice a povrchem sněhu. Nový sníh při teplotách (cca 0 až - 4 stupně C) již pod skluznicí lyže vytváří relativně silný vodní film a tření narůstá. Nejvhodnější je pak jemnozrnná přerušovaná struktura (0,3 mm).

Pro jemnozrnný sníh při nízkých teplotách je výhodná střední lineární struktura, např. 0,75 mm. Pro jemnozrnný vlhký až mokrý sníh je pak výhodná hrubší lineární struktura (např. 1 mm) překrytá přerušovanou strukturou (např. 0,5 mm).