Was sagt uns die graue Färbung auf dem Belag?

 Was sagt uns die graue Färbung des Belags?

 

Die graue Färbung des Belags sagt uns, dass etwas mit dem Belag nicht in Ordnung ist. Die graue Färbung sagt uns – ähnlich wie eine gelbe Kontrolllampe im Auto, dass wenn wir nichts tun, ein größeres Problem unausweichlich kommt.

 

Was sollten wir also tun?

 

In vielen Artikeln zum Thema „Ski-Wachsen“ wird die graue Färbung des Belags auf die sog. Oxidschicht auf der Oberfläche des Belags zurückgeführt. An dieser Stelle müssen wir noch hinzufügen, dass diese Oxidschicht auch auf der Oberfläche von transparenten Belägen entsteht, auf diesen ist die Oxidschicht jedoch nicht grau, sondern weiß und aus diesem Grund nicht sichtbar oder nur sehr schlecht sichtbar. Das Fazit: die Oxidschicht entsteht auf schwarzen sowie transparenten Belägen, auf den schwarzen ist diese jedoch einfacher zu sehen, da die graue Färbung auf dem schwarzen Untergrund gleich auffällt, wogegen die weiße Färbung auf dem transparenten Hintergrund mehr oder weniger verschwindet.  

 

Kommen wir jedoch zum Thema der Oxidschicht an sich zurück. In den meisten Artikeln wird empfohlen, diese Oxidschicht mit einer Stahlbürste vor dem Wachsen zu beseitigen, wobei die Stahlbürste mit kurzen steifen Borsten zum Einsatz kommen soll.

 

Ist dies richtig? Oder besteht eher ein Risiko einer weiteren Beschädigung des Belags?

 

Wenn wir auf diese Fragen eine verlässliche Antwort finden möchten, müssen wir zuerst eine weitere Frage stellen: Wieso eine weitere Beschädigung? Nehmen wir an, dass die graue Färbung auf der Oberfläche des Belags keine Oxidschicht ist. Warum?

 

Wenn die graue Färbung auf der Oberfläche des Belags keine Oxidschicht ist, die mit der Stahlbürste vor dem Wachsen zu beseitigen ist, was ist es denn? Wir nehmen an, dass diese graue Färbung auf der Oberfläche des Belags auf Veränderungen im Inneren des Belags zurückzuführen ist, die infolge eines langfristigen Kontakts des Belags mit Wasserfilm mit enormem chemischem Potenzial entstanden sind. Das chemische Potenzial des Wasserfilms entsteht so, dass die Reibleistungsdichte, die der Ski beim Gleiten auf Wasserfilm erzeugt, dafür ausreicht, um Wasser zu spalten. Damit entsteht H+ und OH-, also Stoffe mit einem enormen chemischen Potenzial.

 

Wenn der Ski gewachsen ist, greifen H+ und OH- zuerst das Gleitwachs an und lösen es langsam auf. Wenn der Ski jedoch nicht gewachsen ist oder wenn eine längere Strecke mit dem gewachsenen Ski zurückgelegt wurde, bei der die ganze Gleitschicht aufgelöst wurde, dann beginnen H+ und OH- auch das Basismaterial des Belags, also UHMWPE anzugreifen. Was passiert auf chemischer Ebene zwischen UHMWPE und H+ und OH-?

 

Der Verlust des Wachses und die anschließenden Änderungen im Inneren des Belags werden auf der Oberfläche durch graue Färbung des Belags mit Graphit-Zusatz deutlich. Wie jedoch bereits oben angedeutet ist die graue Färbung als eine Art Warnung zu verstehen, die selber jedoch schon praktische Konsequenzen hat. Die erste Konsequenz ist, dass Schnee mit geeigneten Eigenschaften (z.B. neuer feuchter Schnee mit eckigen deutlichen Kristallen) beginnt auch in den sog. Gleitzonen zu kleben. Dieses Kleben oder Anhaften kann unterschiedlich stark sein, der anhaftende Schnee kann immer noch relativ einfach vom Belag entfernt werden (mit Hand oder Hin- und Herbewegen des Skis an der Stelle). 

 

Wird jedoch diese gelbe Kontrollleute nicht beachtet, kommt es früher oder später zum Stillstand – im wahren Sinne des Wortes. An den Stellen, wo vor einigen Kilometern noch Schnee nur geklebt hat, haben sich inzwischen kleine „Eisinseln“ gebildet, die schon richtig bremsen. Wird weitergefahren, vergrößern sich diese „Eisinseln“ zu größeren „Eisflecken“, die das Weiterfahren bald unmöglich machen. 

 

Hier helfen weder Wachsentferner noch Bürsten, da die Eisbildung auf Veränderungen im Inneren des Belags infolge eines langfristigen Kontakts des Belags mit Wasserfilm, der beim Fahren in H+ und OH- gespalten wurde.

 

Was hilft also? Bei Beantwortung dieser Frage müssen wir zwischen der ersten Hilfe und Nachbehandlung unterscheiden.

 

Erste Hilfe

Skier warm machen. Es reicht aus, die Skier in die warme Stube einer Berghütte mitzunehmen. Wenn die Suppe aufgegessen ist, sollten die Eisbildungen im Inneren des Belags auftauen. Bevor sich neues Eis bildet, sollte der Ski wieder gut fahren. Es hält jedoch nicht lange.

 

Nachbehandlung

Wenn unsere Annahmen richtig sind, hilft kein Wachsentferner und eine Stahl-Bürste würde die Lage nur verschlechtern, im schlimmsten Fall den Ski dauerhaft beschädigen. Der Belag wurde grau, Schnee hat darauf geklebt und Eis hat sich drinnen gebildet, da das Basismaterial UHMWPE zuerst die schützende Wachsschicht verloren hat und nachher durch H+ und OH- angegriffen wurde, bis es „ausgetrocknet“ und „rau“ wie die Haut nach einem heufigen Händewaschen geworden ist. Abhilfe ist also ganz einfach: der Ski muss möglichst schnell – wenn möglich – mit einem weichen Wachs gewachsen werden.

 

Fazit

Graue Färbung auf schwarzem Belag ist eine Warnung, die beachtet werden sollte. Wird diese Warnung nicht beachtet, wird das Gleiten des Skis durch Eisbildungen verhindert. Graue Färbung ist also keine Oxidschicht und sollte also nicht mit Stahl-Bürste vor dem Wachsen beseitigt werden. Ganz im Gegenteil: Belag mit grauer Färbung sollte mit weichem Wachs gewachsen werden. Das Wachs funktioniert nämlich als Schutz gegen Angriffe von H+ und OH-, die beim Gleiten durch Spalten des Wasserfilm gebildet werden. Bei transparenten Belägen gibt es diese Warnung leider nicht. Der Belag muss auf Ausgetrocknet-Sein geprüft werden.

 

Paradox

Bei kleineren Kindern, die normalerweise Skier mit Fell brauchen, da ihnen die Bewegung auf Skier noch schwerfällt, kann die Phase, wo der Schnee auf der Oberfläche des Belags klebt, auch positiv genutzt werden. Der Ski ist dann für die Kinder einfacher zu kontrollieren und braucht fast kein Fell. Das Ausgetrocknet-Sein des Belags sollte jedoch nicht in die zweite Phase übergehen, wo sich Eisinseln bilden.

Wie sind die Ski-Bürsten richtig zu benutzen?

 Bürsten – das ist hier das Thema!

 

Es ist allgemein bekannt, dass das Bürsten und die Bürsten eine wichtige Rolle bei der Präparation von Ski spielen. Dieser Artikel widmet sich einigen wichtigen Themen, wo unter den Ski-Läufern und Service-Technikern Unklarheit herrscht.

 

Roto-Bürsten

Die Roto-Bürsten beschleunigen das Präparieren von Ski, das ist unbestritten. Ob der Einsatz von Roto-Bürsten zu einem guten Ergebnis führt, ist eher fraglich. Warum?

Beim Bürsten sind Erfahrung und Gefühl enorm wichtig. Dass Erfahrung und Gefühl mit Praxis kommen, ist auch klar. Wenn jedoch Praxis zur Erfahrung und Gefühl führen soll, darf keine maschinelle Einrichtung dazwischen gestellt werden.

Wie soll einer rotierenden Bürste im Akku-Schrauber der Unterschied zwischen großem und mäßigem Druck vermittelt werden? Wie soll mit einer rotierenden Bürste nur in der Fahrrichtung gebürstet werden, wenn sich diese dreht und die einzelnen Borsten immer unter einem gewissen Winkel in den Belag reinfahren?

Wir sind davon überzeugt, dass das richtige Bürsten für ein gutes Ergebnis der Ski-Präparation unabdingbar ist und dass nur die menschliche Hand die dafür nötige Erfahrung und Gefühl durch richtige Anweisung und ausreichende Praxis sammeln kann… Die Praxis muss jeder selber machen, wir können mit einigen Anweisungen und Tipps helfen, schneller und vielleicht einfacher zu einem besseren Ergebnis zu kommen.

Die erste Anweisung also lautet: keine Roto-Bürsten!

 

Graue Färbung

Bei grauer Färbung des schwarzen Graphit-Belags (und bei weißer – kaum sichtbarer – Färbung des transparenten Belags) soll keine Bürste zwecks der Beseitigung der angeblichen Oxidschicht verwendet werden. Geschweige denn vom Einsatz einer Stahl-Bürste! Es gibt nichts wie eine Oxidschicht! Der Belag mit grauer Färbung muss an erster Stelle gewachsen werden. Erst nach dem Wachsen darf dieser gebürstet werden. Mehr dazu in unserem Artikel: „Was sagt uns die graue Färbung des Belags?“

 

Bürsten vor dem Wachsen

Wer gute Gleiteigenschaften von Ski erzielen will, muss eine gute Gleitschicht erzeugen. Wer eine gute Gleitschicht erzeugen will, muss einen reichen Nano-Flokati-Teppich erzeugen. Ohne den Nano-Flokati-Teppich gibt es keine gute Gleitschicht. Der Nano-Flokati-Teppich wird durch das Bürsten erzeugt wird, genauer durch das Bürsten mit einer Messing- oder Kupferbürste vor dem Wachsen. Erzeugt wird der Nano-Flokati-Teppich mit langen Bewegungen in der Fahrrichtung, wo mit einer Messing- oder Kupferbürste mit langen weichen Borsten über den Belag mit mäßigem Druck gefahren wird. Die Borsten erzeugen Tausende von Fäden, die aus molekularen Ketten von UHMWPE gebildet sind. Diese Fäden sind die Basis für die künftige Gleitschicht. Vor dem Bürsten sollte der Belag natürlich sauber sein. Nach dem Bürsten sollten die möglichen Partikeln des alten Wachses, Schmutzpartikeln sowie Partikeln des abgelösten Belags mit einem sauberen Tuch weggewischt werden.

 

Stahl-Bürsten

Auf Stahl-Bürsten sollte verzichtet werden. Bei Einsatz von Stahl-Bürsten besteht ein relativ großes Risiko, dass kleine Fäden aus dem Belag herausgerissen werden, die bei dem späteren Einbügeln des Gleitwachses aufgeschmolzen oder sogar verbrannt werden. Das Material von den aufgeschmolzenen Fäden oder die Verbrennungsprodukte werden die Gleitschicht vergiften.

Anstelle von Stahl-Bürsten sollten Messing- oder Kupferbürsten verwendet werden. Wenn jemand auf den Einsatz von Stahl-Bürste nicht verzichten möchte, dann empfehlen wir Stahl-Bürsten mit langem feinem Haar zu verwenden und nur vor dem Wachsen, nicht nach dem Wachsen. Bei Einsatz von Stahl-Bürsten mit kurzen steifen Borsten ist das Risiko der Beschädigung des Belags – unserer Meinung nach – einfach zu groß.

 

Bürsten nach dem Wachsen

Nach dem trockenen oder nassen Auftragen des Wachses und dem Einbügeln muss das überschüssige Wachs vom Belag wieder entfernt werden. Zuerst mit diversen Kunststoff-Klinken, später mit den Bürsten. Es sind nämlich Bereiche auf dem Belag, die für Klinken – egal wie geformt – nicht zugänglich sind. Zu diesen Bereichen gehören vor allem Übergangsbereiche zwischen dem flachen Teil des Belags und der Rinne und – natürlich – die Steinschliff-Struktur.

Vor allem die Steinschliff-Struktur muss nach dem Wachsen wieder freigelegt werden, damit diese ihre Funktion beim Kontakt mit Wasserfilm ausüben kann. Ein präzises Freilegen der mit Gleitwachs zugesetzten Struktur ist um so wichtiger, wenn die Wichtigkeit der Steinschliff-Struktur für die finalen Gleiteigenschaften des Belags in Betrag gezogen wird.

Zum Freilegen der Struktur – vor allem bei härteren Typen von Gleitwachsen – kommt die Messing- oder Kupferbürste wieder zum Einsatz. Genau, die gleiche Bürste, die zur Erzeugung des Nano-Flokati-Teppichs verwendet wird, der nachher – beim Auftragen und Einbügeln des Wachses mit Molekülen des Gleitwachses gefüllt oder verbunden wird. Durch die Verbindung des Nano-Flokati-Teppichs mit den kleineren Molekülen des Gleitwachses entsteht also die Gleitschicht, die jetzt in den Riefen der Steinschliff-Struktur freigelegt werden muss. Da jedoch die gleiche Messing- oder Kupferbürste mit langem und weichem Haar zum Freilegen verwendet wird, muss diese enorm vorsichtig verwendet werden, damit die Gleitschicht und Struktur einerseits freigelegt werden können, die Gleitschicht andererseits nicht beschädigt wird durch ein zu tiefes Eindringen von einzelnen Borsten in die Gleitschicht.

Einfach gesagt, schwer gemacht. Wer bei diesem Vorgang die Roto-Bürste verwendet, musste mit der Präparation von Ski gar nicht beginnen. Alles wird umsonst. Auch der Einsatz von manuellen Bürsten ist nicht einfach und benötigt Gefühl und Erfahrung, die durch Praxis gewonnen werden. Empfohlen werden lange Bewegungen, immer nur in der Fahrrichtung, mit gemäßigtem Druck auf die Bürste. Über den Belag sollte zweimal bis dreimal mit der Bürste gefahren werden.

Wer das Freilegen von linearen Steinschliff-Strukturen ohne Beschädigung der Gleitschicht beherrscht, kann mit dem nächsten Abendteuer beginnen: Freilegen von unterbrochenen Steinschliff-Strukturen, wo Riefen mit flachen Bereichen des Belags alle ein paar Millimeter  auch in der Fahrrichtung wechseln und wo kein gleichmäßiger Druck auf die Bürste deswegen möglich ist – bei gleichmäßigem Druck ist das Eindringen der Borsten in den Belag in den Riefen zu flach und in den flachen Bereichen zu tief… Entweder werden die Riefen nicht vollständig freigelegt oder aber die Gleitschicht in den flachen Bereichen beschädigt… 

Aus den oben beschriebenen Komplikationen wird empfohlen, die manuellen Strukturen (Strukturen, die mit manuellen Strukturgeräten erzeugt werden) erst danach zu erzeugen, was das überschüssige Wachs vom Belag beseitigt wurde, und dies trotz der möglichen Bildung von scharfen Kanten in den nachträglich erzeugten Riefen.

 

Aus gleichem Grund wird empfohlen, auf härtere und harte Gleitwachse in Kombination mit unterbrochenen Steinschliff-Strukturen zu verzichten und bei derartigen Schneekonditionen auf manuelle Strukturen auszuweichen.

 

Was passiert, wenn die Gleitschicht beschädigt oder komplett weggebürstet wird? 

 

Ist das Bürsten nach dem Wachsen zu intensiv, kann passieren, dass die Gleitwachsmolekülen aus den Freiräumen zwischen den molekularen Ketten von UHMWPE „gejagt“ werden und der ursprüngliche Nano-Flokati-Teppich wieder hergestellt wird. Da jedoch der Belag mit Gleitwachs konditioniert wurde, zeigt sich dies bei den Gleittests gleich nach dem Präparieren von Ski nicht. Die beschädigte oder weggebürstete Gleitschicht verschlechtert die Gleiteigenschaften von Ski erst nach einer gewissen zurückgelegten Strecke. Da ist jedoch zu spät, da die Veränderungsprozesse im Inneren des Belags infolge des Verlusts der schützenden Funktion des Wachses bereits begonnen haben. Mehr dazu in unserem Artikel: „Was sagt uns die graue Färbung des Belags?“

Kdy zvolit jaké manuální strukturování? Část I.: Hrubé lineární manuální struktury.

Hrubé lineární manuální strukturování

Hrubé lineární manuální strukturování není vhodné pro volný styl, a to především z důvodu pohybu lyže směrem do stran.

Hrubé lineární strukturování má nejenom větší osovou vzdálenost mezi jednotlivými vrcholy drážek (např. 1 mm), ale je - ve srovnání s jemným lineárním strukturováním - také hlubší. Široké a hluboké drážky, které u mokrého a vodou nasyceného sněhu zlepšují skluz lyže tím, že snižují tzv. sací efekt, který zpravidla představuje hlavní zdroj tření na mokrých a vodou nasycených druzích sněhu, zhoršují skluz při pohybu lyže směrem do stran.

Hrubé a hluboké lineární strukturování je tedy primárně vhodné pro klasický styl, velmi vlhký, mokrý, velmi mokrý až vodou nasycený ne příliš znečištěný hrubozrnný sníh, kde široké a hluboké drážky, přerušují kapilární síly vodního filmu a kde jednotlivá sněhová zrna jsou natolik velká a oblá, že nemohou zanášet či ucpávat široké a hluboké drážky. 

Mokrý až vodou nasycený sníh s velkými a oblými sněhovými zrny je standardní situace (klasické jarní sněhy na konci sezóny). Objevují se ale také situace, kdy je sníh velmi mokrý, obsahuje velký podíl volné vody, ale sněhová zrna jsou buď stále ještě malá, ale již celkem oblá, nebo jsou stále ještě malá, a k tomu ještě docela ostrá (nový či jemnozrnný sníh za deště nebo po náhlé velké oblevě). V těchto situacích může hrubé hluboké strukturování skluz naopak zhoršovat, a to zvláště v situacích, kdy je osová vzdálenost mezi vrcholy drážek větší než velikost jednotlivých sněhových zrn. A jsou-li tato malá sněhová zrna ještě navíc ostrá, pak je na průšvih zaděláno. Malá ostrá zrna ucpou široké drážky, zvětší se kontaktní plocha, zmizí předěly přerušující kapilární síly vodního filmu a lyže se bude přímo "přicucávat" ke sněhu s vysokým podílem volné vody. V těchto situacích je - přes obecné poučky výrobců - nutné zvolit jemnější drážkování, a to tak jemné, aby osová vzdálenost mezi vrcholy drážek byla vždy menší než průměrná velikost sněhových zrn. Jemné drážky budou přerušovat kapilární síly vodního filmu a sněhová zrna nebudou moci pronikat a usazovat se v jemné struktuře.

Samostatnou pozornost je nezbytné věnovat znečištění. U sněhu jsou okolnosti zpravidla velmi komplexní. Mokrý, velmi mokrý až vodou nasycený hrubozrnný sníh s velkými oblými sněhovými zrny a velkým podílem volné vody, kdy jednotlivá sněhová zrna plavou v jakémsi vodním "láku", se typicky objevuje na konci lyžařské sezóny (tzv. jarňáky). Tato skupina sněhových druhů však bývá - zcela přirozeně - také velmi znečištěná. A právě v tom je zakopaný pes... Nečistoty totiž mohou zanést či ucpat drážky a efekt je podobný, jako u mokrého jemnozrnné sněhu, skluznice lyže se "přicucává" k vodnímu filmu. V této situaci je však každá rada drahá. Jemné drážky by se ucpaly ještě rychleji, bez drážek se bude skluznice k vodnímu filmu "přicucávat" hned od startu... Jediná možnost je tedy co možná nejvíce oddálit ucpání drážek nečistotami a zde nám mohou pomoci vysoce hydrofobní a nečistoty odpuzující kluzné vosky.

U jemnozrnného mokrého až vodou nasyceného sněhu zpravidla zásadní problém s nečistotami nebývá, jelikož se tyto druhy sněhu vyskytují v situacích, kdy sníh ještě přirozeně znečištěný nebývá (nový či jemnozrnný sníh za deště, prudká silná obleva krátce po napadnutí čerstvého sněhu).

Fluorové vosky, proč nenažranec kopající si vlastní hrob? Část II.

Pokračujme tedy v argumentech, na kterých zakládáme svoji tezi, že výrobci sami spolu-zapříčinili nebo min. výrazně urychlili zákaz fluorových vosků.

3. Kyselina perfluorooktanová (C8/PFOA)

Není žádným tajemstvím, že PFOA označovaná také jako C8 (kvůli 8 uhlíkům v řetězci) je neuvěřitelné svinstvo. PFOA je tak velké svinstvo, že se ho Evropská unie rozhodla od roku 2020 striktně regulovat, tedy až na nezbytné výjimky prakticky zakázat.

Kdo by měl pocit, že přeháním, tak ať si do libovolného internetového prohlížeče zadá "PFOA".

Do 4.7. 2020 była právě PFOA základem aditiv na bázi fluoru používaných pro výrobu tzv. fluorových vosků! Ano, slyšíte správně. Svinstvo označované jako PFOA bylo základem pro výrobu fluorových vosků. Evropská unie tedy nezakázala fluorové vosky, Evropská unie zakázala PFOA, tedy kyselinu, která však byla základem fluorových vosků.

PFOA se používala a zčásti - na základě výjimek - zčásti ještě používá i v jiných průmyslových odvětvích, použití v kluzných fluorových voscích však bylo zcela specifické v tom, že tyto vosky se v uzavřených místnostech zahřívaly relativně vysokou teplotou při procesu zažehlování do skluznice. Při zažehlování kluzných vosků s obsahem PFOA se pak z PFOA uvolňovaly toxické látky (ve formě dýmu, kouře, zápachu), které přímo a vážně ohrožovaly zdraví servisních pracovníků a ostatních přítomných osob.

Vedle přímého ohrožování zdraví servisních pracovníků kontaminovala PFOA rovněž životní prostředí tím, že se z lyží závodníků uvolňovala do sněhu v lyžařských stopách. Na jepičí život tzv. čistých fluorových vosků na povrchu skluznice jsme již upozorňovali výše...

A teď to nejděsivější: z mnoha odborných článků vyplývá, že k PFOA/C8 existovaly méně toxické a méně nebezpečné alternativy. Jinými slovy: PFOA/C8 nebylo nutné používat! Proč se PFOA i přes své toxické a životy a zdraví ohrožující vlastnosti používala? Protože byla pravděpodobně levnější než možné alternativy... Toto podezření potvrzuje také skutečnost, že prakticky neprodleně po zákazu PFOA/C8 přišla velká část výrobců fluorových kluzných vosků s alternativami, tedy s alternativními aditivy na bázi fluoru. Proč ale čekali výrobci až do zákazu ze strany EU, negativních dopadů PFOA na lidské zdraví i životní prostředí si byli zcela jistě vědomi... že by snad za tím byly prachy?

 

 

Proč nepoužívat fluorové vosky?

Důvodů je mnoho... Možná nejlépe se všechny důvody dají shrnout do jediné věty z úst Elišky Balcarové z filmu Román pro ženy: "Ty né, ty jsou fuj!"

Ale zpět z výšin umělecké zkratky k tvrdé realitě.

Vosky s aditivy na bázi fluoru jsou škodlivé pro životní prostředí. Jejich křivka biologické odbouratelnosti je údajně extrémně dlouhá a ze sněhu, do kterého se uvolňují ze skluznic lyží, se přirozeně dostávají do vody a do půdy. Hory, řeky a údolí tak při jejich používání zanášíme chemickou látkou, která je pravděpodobně mnohem nebezpečnější, než se na první pohled zdá.

Vosky s aditivy na bázi fluoru jsou škodlivé pro lidské zdraví. Četné průzkumy ukázaly, že v krvi servisních týmů profesionálních lyžařů i pracovníků produkčních závodů, kde se fluorové vosky vyrábí, se nachází toxické látky způsobující celou řadu závažných onemocnění. Zdrojem těchto toxických látek je kyselina perfluorooktanová (PFOA), která vzniká jako vedlejší produkt (nečistota) při výrobě fluorových vosků. Po zahřátí se z kyseliny perfluorooktanové uvolňují smrtelně jedovaté plyny (proto na reklamních fotkách nosí servisní pracovníci celo-obličejové dýchací masky).

To nejděsivější na celé věci je ale to, že kyselina perfluorooktanová vzniká jako vedlejší produkt při výrobě fluorových aditiv, které se přimíchávání do kluzných vosků. Existují ale údajně výrobní postupy a procesy, které umí tento vedlejší produkt nebo nečistotu, chcete-li, odstranit či vyčistit...

Na tomto místě se bohužel nabízí děsivá otázka: Proč se tedy kyselina perfluorooktanová neodstraňuje z fluorových aditiv dříve, než se dostanou do kluzných vosků, které se následně zažehlují, a tím se z nich uvolňuje smrtelně jedovatý plyn? Není to snad proto, že by to stálo nějakou tu kačku při výrobě navíc? Věřme, že nikoli...

Další celkem znepokojující informace zveřejnila Isabelle Rogowski společně se svými kolegy v článku "Vliv obsahu aditiv na bázi fluoru na fyzikální a fyzikálně-chemické vlastnosti kluzných vosků". Pokud se zaměříme na tvrzení výrobců lyžařských vosků, že s rostoucím podílem aditiv na bázi fluoru se zlepšují kluzné vlastnosti flurových vosků, a pokud zohledníme skutečnost, že fluorové vosky zlepšují kluzné vlastnosti díky tomu, že odpuzují vodu a nečistoty lépe, než uhlovodíkové vosky, pak nás zjištění I. Rogowski, že optimální vodoodpudivost byla naměřena při obsahu aditiv na bázi fluoru ve výši 4 procent a že při zvyšujícím se obsahu aditiv na bázi fluoru se již vodoodpudivost fluorových vosků dále nezlepšovala, musí minimálně zarazit či znepokojit.

Na tomto místě se bohužel nabízí opět děsivá otázka: Nesouvisí rétorika výrobců fluorových vosků proklamující, že kluzné vlastnosti fluorových vosků se zlepšují s narůstajícím podílem aditiv na bázi fluoru náhodou s tím, že s narůstajícím podílem aditiv na bázi fluoru zároveň prudce roste cena flurových produktů? Nejde pouze o nebezpečný byznys? Není to náhodou tak, že 4 procenta aditiv na bázi fluoru obsahují už i nejběžnější LF fluorované uhlovodíkové vosky? Věřme, že nikoli...

Další znepokojující souvislosti se týkají "trvanlivosti" tzv. vrchních krycích vrstev z čistých fluorových vosků. Jak víme, nepenetrují tyto vrchní krycí vrstvy do vnitřních porézních částí skluznice, nýbrž zůstávají pouze na povrchu skluznice. Tato krycí fluorová vrstva musí být extrémně tenká a měla by být - pokud možno - na molekulární bázi navázána na fluorovaný uhlovodíkový vosk uvnitř porézních částí skluznice. Již z výše uvedeného popisu vyplývá, že "životnost" či "trvanlivost" nejdražší vrchní fluorové vrstvičky na povrchu skluznice je velkým mystériem. Obávám se, že nikdo přesně neví, jestli se na povrchu skluznice udrží několik málo stovek metrů nebo několik málo kilometrů... Velmi bude pravděpodobně záležet na konkrétních sněhových a teplotních podmínkách. Nějakou základní životnost tato vrstvička asi mít bude, jestli jsou ale náklady na její vytvoření a zdravotní a obecná rizika s ní spojená v relaci s jejím přínosem je z našeho pohledu přinejmenším sporné... Že ale právě tato vrstvička generovala výrobcům lyžařských vosků nemalé zisky, je naopak nesporné...

Influence of fluorine-based additive content on the physical and

physicochemical properties of ski gliding wax

I

Fluorové vosky, proč nenažranec kopající si vlastní hrob? Část I.

Všechno frčelo, fluor byl všude a co víc, fungoval... A fungoval výborně - minimálně při srovnání s běžnými uhlovodíkovými kluznými vosky. V čem byl tedy zádrhel, kde se již v největším rozkvětu flurových vosků rodil blížící se strmý pád?

Na tomto místě bychom měli vyjasnit, co považujeme za strmý pád flurových vosků. Strmý pád je pro nás plošný zákaz fluorových vosků definovaný v příslušeném nařízení EU a v příslušném nařízení Evropské komise, tedy zákaz vosků s řetězcem C8/PFOA.

Proč ale přicházíme s relativně velkohubou tezí, že tento strmý pád, tedy zákaz byl min. spolu-zapříčiněn výrobci fluorových vosků samotnými, což naznačujeme již relativně drsným názvem celého článku: "nenažranec kopající si vlastní hrob"?

Pokud již přicházíme s velkohubými tezemi, měli bych být schopni tyto teze také zdůvodnit či odůvodnit. Tak tedy svěže do toho:

1. Podíl aditiv na bázi fluoru nezbytný pro prokazatelné zlepšení kluzných vlastností

Existuje min. důvodné podezření, že s obsahem aditiv na bázi fluoru v kluzných voscích se od určitého obsahu těchto aditiv již nezlepšují kluzné vlastnosti. Dle zkoušek prováděných na padesáti různých druzích fluorových vosků od různých výrobců se mělo ukázat, že nejlepšího zlepšení kluzných vlastností bylo dosaženo při podílu aditiv na bázi fluoru ve výši 4%. Další zvyšování podílu aditiv na bázi fluoru již kluzné vlastnosti prakticky neovlivňovalo.

Co by to tedy znamenalo? Znamenalo by to, že tzv. HF-kluzné vosky = kluzné vosky s vysokým obsahem aditiv na bázi fluoru a tzv. čisté fluorové vosky (prášky, roztoky nebo bločky) již skluz prakticky nezlepšují. To by tedy znamenalo, že ty nejdražší fluorové vosky byly pouze "reklamní trik" či "bouda" či "chiméra", kterou výrobci vytvořili pro optimalizaci svých zisků. Protože jak všichni víme, HF-kluzné vosky a tzv. čisté fluorové vosky byly výrazně dražší než LF-kluzné vosky s obsahem aditiv na bázi fluoru okolo zmiňovaných 4 %. Jinými slovy: tahali nás tak trochu za nos nebo nás vodili na vařené nudli, jak kdo chce...

Čím ale přispěli výrobci k zákazu fluorových vosků?

Vysoký obsah aditiv na bázi fluoru pravděpodobně nezlepšoval kluzné vlastnosti, ale samozřejmě více a rychleji kontaminoval životní prostředí a výrazněji ohrožoval zdraví servisních pracovníků. Nicméně výrobcům pravděpodobně přinesl nemalé zisky...

2. Reálná možnost nanášet více vrstev kluzných vosků

Jak je všeobecně známo, neexistuje nic jako porézní skluznice. Moderní skluznice vyrobené z UHMWPE se s kluznými vosky propojují na molekulární bázi, kde vzniká jakási směs mezi materiálem skluznice a aplikovaným kluzným voskem.

Dale bylo prokázáno, že propojení mezi skluznicí a aplikovaným kluzným voskem na molekulární úrovni se odehrává ve velmi slabé vrstvičce, jejíž tloušťku navíc enormně ovlivňuje způsob aplikace kluzného vosku. Při aplikaci pomocí zažehlení penetruje kluzný vosk do skluznice do hloubky cca 800 nm, při aplikaci za studena pouze do hloubky cca 16 nm.

Pokud se nyní podíváme na návody výrobců fluorových kluzných vosků, jak tyto vosky správně aplikovat, pak se zpravidla dozvíme, že pro dosažení optimálních skluzných vlastností je nutné nanést nejlépe všechny typy fluorových kluzných vosků po sobě. Nejprve - jako podklad - LF kluzný vosk, následně - jako propojovací prvek - HF kluzný vosk a na závěr - jako zlatý hřeb - čistý fluorový vosk.

Pokusme se nyní představit si, co se ve skutečnosti stane: po nanesení a zažehlení LF kluzného vosku se velmi pravděpodobně vytvoří vazby mezi LF kluzným voskem a materiálem skluznice (UHMWPE) na molekulární úrovni. Molekulární vlásky či chloupky skluznice se propojí s molekulami LF kluzného vosku tvořeného molekulami uhlovodíku obohacenými molekulami fluoru. Důležité je konstatování, že se vytvoří vazby mezi skluznicí a LF voskem.

Následně dojde k odstranění přebytečného LF vosku z povrchu skluznice, opětovnému obnažení strukturování a vykartáčování povrchu skluznice lyže. Tímto je dle návodu výrobců fluorových vosků vytvořen základ.

Nyní návody výrobců fluorových vosků doporučují nanést druhou - propojovací - vrstvu fluorového vosku, tentokrát již HF fluorového vosku. Vosk bude nanesen na skluznici a zažehlen. Do jaké hloubky se ale penetruje, když volný prostor mezi chloupky či vlásky skluznice na molekulární úrovni je již obsazen molekulami LF kluzného vosku? Jaké vazby s chloupky či vlásky skluznice na molekulární úrovni HF kluzný vosk vytvoří, když naprostá většina z nich je již "obsazena" molekulami LF kluzného vosku?

Na tyto otázky nemáme bohužel žádnou seriózní odpověď, ale obáváme se, že to nebude žádná sláva. Obáváme se, že většina původních vazeb mezi skluznicí a LF kluzným voskem zůstane zachována a pouze tu a tam se utvoří nové vazby mezi skluznicí a HF voskem, např. v místech původně neobsazených nebo v místech, kde molekuly HF vosků vytlačily molekuly LF vosků. Obáváme se, že už aplikace HF kluzného vosku budou tak trochu vyhozený prachy - z pohledu zákazníka, nikoli z pohledu prodávajícího :-)

Ale čeká náš stále ještě zlatý hřeb - aplikace čistého fluorového vosku. Ale nepředbíhejme. Opět dojde k    odstranění přebytečného HF vosku z povrchu skluznice, opětovnému obnažení strukturování a vykartáčování povrchu skluznice lyže. Na povrch bude nasypán fluorový prášek a zažehlen. Do čeho se bude fluorový práše penetrovat? S čím bude vytvářet vazby? Jak velké procento vůbec nějaké vazby vytvoří a jak velké procento bude v následném kroku opět - bez jakéhokoli užitku - odstraněno? Jaká bude trvanlivost té části čistého fluorového vosku, která byla schopna penetrovat a vytvořit nějaké vazby?

Na tyto otázky nemáme už vůbec žádnou odpověď. Lehce nás ale děsí, že podstatná část tzv. čistého fluorového vosku bude odstraněna ještě na servisním stole a těch několik zbytků, kterým se přeci jen podařilo nějakou vazbu vytvořit, bude mít spíše jepičí život... Ale kdo ví, možná to jen vidíme příliš černě... 

Jedno je ale zcela jisté: čisté fluorové vosky byly vůbec nejdražší, měly největší potenciál kontaminovat životní prostředí a ohrožovat zdraví servisních pracovníků i závodníků samotných. Výrobcům ale pravděpodobně nějakou tu kačku vydělaly :-)

těšte se nebo děste se, to nejhorší teprve přijde...

to be continued = pokračování příště

Fluorové vosky - pýcha a pád, aneb jak si nenažranec svůj vlastní hrob vykopal!

Fluorové vosky - jeden z nerozporuplnějších fenoménů v rámci úsilí o zlepšení kluzných vlastností lyží.

Trocha historie

Snahy o zlepšení kluzných vlastností lyží jsou staré jako lyže sami, zpočátku - ještě když lyže bývaly celé ze dřeva se skluz a především vodoodpudivost - neboli hydrofobie - zlepšovaly primárně správnou volbou dřeva. Zvláště hydrofobie byla u celodřevěných lyží - hlavně těch nejstarších, které byly vyrobeny z jednoho kusu dřeva, zcela klíčovou vlastností... Bez dostatečné hydrofobie totiž dřevěná lyže začala po určité době trvalého kontaktu se sněhovou pokrývkou, respektive s vodním filmem na jejím povrchu nasákat vodou a v důsledku toho bobtnat. A dokážete si představit, že skluz na bobtnající lyži nebyl opravdu asi nic moc...

Poté co byly vyčerpány možnosti zlepšovat skluz a hydrofobii volbou vhodného dřeva, se začaly zraky našich lyžařských předků obracet k látkám, po jejichž aplikaci na povrch skluznice by se jízdní vlastnosti stále ještě dřevěných lyží zlepšily. Jako první lubrikant byl využíván "lyžařský olej", tedy jakási směs lněného oleje a petroleje. Velmi brzy byl pak doplněn dehtem. Obě látky však byly využívány spíše jako určitá formy impregnace než jako výslovný prostředek ke zlepšení skluzu. Prvními opravdu skluz zlepšujícími látkami se stávají včelí vosk a tuhý parafín, které se velmi záhy začínají různě míchat a kombinovat do směsí.

V sedmdesátých letech se v kluzných voscích - parafínech - začal používat laurethsulfát sodný, tedy látka, která se dnes vyskytuje v mýdlech a jiných prostředcích pro osobní hygienu. Zanedlouho po laurethsulfátu sodném se na scéně objevují první uhlovodíky obohacené fluorem, tedy první fluorové vosky. Fluorové vosky nejprve existovaly v tekuté podobě, od konce osmdesátých let pak ve formě prášku. V roce 1990 pak byl na trh uveden první fluorový prášek, dodnes známý jako CERA F od firmy SWIX.

Jak to všechno začalo

A právě tady se začíná příběh prudkého vzestupu a strmého pádu, příběh velké nenasytnosti, která nakonec přivodila sama sobě zkázu... Jako již tolikrát v lidských dějinách!

Fluorové vosky byly jedinečné - buď jste je měly, nebo jste nevyhrávaly... opravdu tak jednoduché to bylo, tak propastný rozdíl byl mezi tehdy běžnými uhlovodíkovými kluznými vosky všech typů a značek a CEROU F.

Pamatuju si, jak jsme jednou skoro celou noc chystali lyže, myslím, že jsme tehdy kombinovali modrý REX se silikonovým HOLMENKOLEM, jenom správný poměr jsme ladili několik hodin, nekonečná práce, bezpočet testů... nejmenovaní kolegové z bohatšího klubu šli pařit a ráno ještě v kocovině nasypaly a jen tak bez zažehlování lehce rozleštili CERU F po skluznicích svých svěřenců. Na fotobuňkách měly čas v jiném řádu, ne o pár vteřin lepší, v jiném řádu, výsledek našich a jejich lyží se prostě nedal vůbec srovnat... takový byl nástup fluorových vosků - jednoduše neměly konkurenci.

Kdo neměl fluor, nevyhrával... Problém byl v tom, že fluor nejenom dosahoval časy v jiném řádu, ale taky v jiném řádu stál... Jestli normální uhlovodíkové vosky tehdy stály něco 10, 12, 15 nebo 20 západoněmeckých Marek, pak CERA F stála 400 Marek. Základní teze "kdo neměl fluor, nevyhrával" by se tedy dala upravit na "kdo neměl prachy, nevyhrával".

Zpočátku byla vysoká cena zřejmě dána vysokými výrobními náklady a nutností zaplatit nákladný vývoj a výzkum revolučního kluzného vosku. Brzy si však výrobci všimli, že fluorové vosky jdou na dračku a extrémní cena nikomu nevadí. Tak proč ji snižovat... Naopak, výrobci všech značek se začali předhánět v uvádění nových a nových fluorových vosků na trh... Začaly se tak nabízet LF = low-fluoridated = kluzné vosky s nízkým obsahem fluoru, HF = high-fluoridated = kluzné vosky s vysokým obsahem fluoru a tzv. čisté fluorové substance ve formě prášku či bločků... V další fázi se fluor začal přidávat do stoupacích vosků... A ceny rostly a s nimi pravděpodobně zisky korporací... Čím více fluoru, tím přirozeně vyšší cena... Vše běželo jako po drátkách. Ještě chvíli a fluor by se začal přidávat do kojeneckého mléka :-)

Ale jak to tak bývá, žádný strom neroste do nebe...

To be continued = pokračování příště

Jak vybrat lyže se správou skluznicí? Část III.

V předchozích příspěvcích jsme se o skluznici lyží bavili obecně, bez rozlišení, zda je lyže určena pro klasický nebo volný styl. Tak to tedy nyní napravme...

6. lyže na klasiku nebo skate

Pro děti jednoznačně lyže na klasiku... Tady se začínáme trochu montovat do práce trenérů, a to bychom rozhodně nechtěli, ale klasika je základ... A podobně jako se dům nestaví od střechy, ale od základů, je potřeba se nejprve naučit základy, a to je klasika, a pak pokračovat dál - k větší svobodě, volnému stylu - i jazyk sám tyto skutečnosti krásně odráží...

A když už tady kafráme do práce druhých, dovolme si ještě jednu poznámku: děti by mělo klouzání po sněhu hlavně bavit, měli by si ho užívat a měli by se na něj těšit... K tomu potřebují rodiče, které je nepřetěžují svými vlastními touhami a cíli, vlídné trenéry a trochu toho slušného vybavení... 

Skluznice na klasiku může být hladká, lineárně strukturovaná nebo přerušovaně-šípovitě strukturovaná. Pokud mohu doporučit - abychom se zase vrátili od mentorování druhých k vlastním tématům, pak buď úplně hladkou (samozřejmě s jedním středovým žlábkem), nebo s lineárním strukturováním, které je pro následnou údržbu a servisní práci podstatně jednodušší.

Jak je obecně známo, dělí se skluznice lyží na klasiku na tři části, v přední a zadní části jsou tzv. kluzné zóny, ve středové části je pak tzv. stoupací zóna. A právě stoupací zóna nás dostává k dalšímu - snad už poslednímu - tématu.

7. stoupací vosky nebo mohér nebo šupiny

Ano, mluvím o způsobu, jak dosáhnout na lyžích na klasiku spolehlivého odrazu, tedy jednoho ze základních způsobů pro pohyb vpřed při klasickém stylu.

Vezmeme to od konce:

Šupiny rozhodně ne. To je slepá cesta evoluce! Nebrat! Nic víc k tomu není třeba říkat.

Stoupací vosky jsou taky problém, kdo je bude mazat a jak - zvláště u složitých sněhových podmínek - zabránit u dětí, kteří na lyžích sotva stojí nebo když už stojí, tak jsou jako pytel blech, aby jim máza neklouzala, když ještě neumí číst stopu a odraz hledat, nebo hůř, nelepila nebo dokonce nenamrzala, když jsou rádi, že jsou rádi...

Jsem si vědom, že vás začínám tlačit do nejdražší verze a i tam budu mít ještě spoustu chytrejch řečí, na co si dát pozor, což bude znamenat, nekupovat to nejlevnější...

Proto si dovolím nabídnout alespoň částečnou alternativu... A tou je stoupací páska nebo stoupací vosky ve spreji. Obojí se aplikuje velmi snadno a celkem čistě - neupatláte se ani vy rodiče, ani děti - trenéři to rozhodně dělat nebudou a nemohou... mají dětí celou kupu a věnují se jim celý trénink, i když tedy někteří té vlídnosti úplně moc nepobrali, ale to už zase začínáme mentorovat :-) Stoupací páska a stoupací vosky ve spreji ale mají jednu velkou nevýhodu - nefungují při složitých sněhových podmínkách = typicky např. vlhký sníh kolem nuly (tam ale po pravdě řečeno nefunguje ani mohér).

Pokud tedy máte hluboko do kapsy, tak kupte hladké lyže a k tomu za pár stovek buď pásku nebo základní stoupací vosky ve spreji... no, a když bude sníh hodně blbej, tak to holt děti buď nějak přežijou, nebo se na trénink ten den vyprdnou - když na ně nebudeme mít příliš velké nároky, jako třeba ten tatínek, jehož dcerka musela vyjet bez pomoci i ty nejhorší kopce při 36 C ve stínu po - možná - první noci pod širákem na karimatce :-)

No, a vy co ty prachy máte, tak kupte mohér... a nešetřete na něm, mohér je pro děti super, a dobrý mohér je to nejlepší, co jim můžete dát, tedy co se skluzu a odrazu na běžkách týče.

Dobrej moher je vždycky zapuštěnej a je udělanej tak, aby šel měnit - von se totiž každej mohér dřív nebo později ošoupe - zvlášť na vostrým sněhu.

Tedy kupte dobrej mohér a pravidelně ho kontrolujte a měňte... jo, a čas vod času ho ošetřete takovým tím speciálním přípravkem, aby kolem nuly a vlhkým sněhu nenamrzal, von tedy stejně namrzat bude, ale ne tak hodně...

Tak a teď už dám s těma radama ohledně výběru skluznice a lyží už vopravdu pokoj!

Jak vybrat lyže se správnou skluznicí? Část II.

Z předchozího příspěvku již víme, že dvě rozhodující vlastnosti, které ovlivňují kvalitu skluznice, a tím i celé lyže, jsou technologický postup výroby (kupovat pouze sintrované) a materiál (dle naditosti peněženky volit mezi UHMWPE, VHMWPE a HMWPE).

Na jaké další vlastnosti bychom si měli dát při nákupu nových lyží - zvláště těch pro děti - pozor?

3. černá nebo transparentní skluznice

Myslím, že je to celkem jedno. Přídavek grafitu do polyetylenu je celkem zajímavá záležitost, která by si asi zasloužila samostaný příspěvek. Jediné, čemu je dobré se vyhnout, je kombinovaná skluznice. Po přídavku grafitu do polyetylénové báze skluznice zčernala. A výrobci přišli o reklamní plochu ve spodní části lyže - zvláště markantní to bylo ve skocích na lyžích... V běžeckém lyžování to nehrálo zas tak zásadní roli, i tak se však našli výrobci, kteří začali nabízet lyže, u nichž je vrchní část skluznice (cca 30 cm od špičky směrem dolů) transparentní a dále již pokračuje černá skluznice s přídavkem grafitu.

Proč se těmto kombinovaným skluznicím vyhnout?

Jediný důvod, proč výrobci "cpou" transparentní část do vrchní části lyže, je reklama - na stupních vítězů nebo při rozhovoru v cíli se někteří závodníci (zvláště v cíli, asi vlivem vyčerpání) nechovají dle "sjednaných" sponzorských pravidel, tedy natočit lyže horní reklamní částí ke kameře. Výrobci tak přicházejí o cenné vteřiny reklamních spotů v hlavních časech. A někteří tedy nechtěli nechat nic náhodě a umístili reklamní plochu také na spodní stranu lyže, tedy na skluznici. Reklamu je však možné umístit pouze do transparentních skluznic.

Dobrá, nyní jsme si odpověděli na otázku, co získává výrobce díky transparentní = reklamní části skluznice. Co ale získáváte vy jako platící kupující?

Nic, vlastně ne, nic ne, za své peníze dostanete příčnou spáru v kluzné zóně... Co lepšího si v kluzné zóně přát než příčnou spáru, že...

Ale k tomu přídavku grafitu se někdy musíme vrátit...

4. jeden nebo tři žlábky

Za mě jednoznačně jeden! Za mě jsou tři žlábky - vyskytují se, myslím, výhradně u lyží na volný styl - nikoli právě šťastná snaha některých výrobců lyží se odlišit / zviditelnit...

Tři žlábky by mohly mít nějaký - byť i zde je to spíše velmi diskutabilní - význam u speciálních lyží určených na velmi mokré až vodou nasycené druhy sněhu s velkými oblými zrny a vysokým podílem volné vody. Ale i za těchto podmínek by dávaly smysl spíše u lyží na klasický styl, a nikoli u lyží na bruslení. Navíc tzv. sacímu efektu umíme zabránit vhodným strukturováním skluznice, které se navíc dá upravovat a měnit dle proměnlivých sněhových podmínek... Kdo by tedy chtěl mít ve skluznici trvale tři nesmyslné široké žlábky, když jeden bohatě stačí, že?

5. strojní strukturování

Strojní strukturování je dobrý sluha, ale špatný pán... Nic nevytvoří kvalitnější strukturování - zvláště pokud se bavíme o šípovitém či přerušovaném strukturování - lépe než brousící stroje ovládané profesionály. Je to geniální technologie, která ovlivňuje skluz daleko více, než si dokážeme a chceme připustit. Proč? Protože na ni nemáme prachy... Je to tak, profesionální strojní strukturování je doménou bohatých - zpravidla - národních týmů. A když něco nemůžeme mít, tak to alespoň pomlouváme nebo zpochybňujeme. To je - bohužel - přirozená lidská vlastnost.

Tedy, nikdo z nás si profesionální strojní strukturovaní nemůžou dovolit. V ČR prostě není tato služba dostupná... A i ve státech, kde dostupná je, je vyhrazená pro zpravidla velmi malý okruh vyvolených...

Na profesionální strojní strukturování tedy rovnou zapomeňme.

Běžné - main-streamové - strojní strukturování z výroby může mít různou kvalitu. Od vyloženě povedených struktur po vyloženě nepovedené struktury. Nebezpečné jsou zvláště výrazné hluboké struktury. Proč? Protože omezují dobrý skluz lyže jen na velmi "úzký" rozsah podmínek, což není u univerzální lyže dobrý směr...

Abychom se v tomto tématu ale úplně neutopili. Když u dětských lyží nějaké to strojní strukturování na skluznici je (jsou to buď lineární nebo šípovitě-přerušované drážky), pak by mělo být jemné, a to především s ohledem na hloubku. S ohledem na vzdálenost mezi vrcholy jednotlivých drážek by mělo být spíše střední (ani jemné, ani hrubé).

Proč? Aby nebylo vyhraněné = předurčené pro konkrétní sněhové podmínky. Nebudeme přece dětem kupovat na každý sníh jiné lyže...

Navíc: když už se nějaký trenér nebo rodič hodlá pohroužit do tajů strukturování, pak je mnohem vhodnější cesta manuální, neboli dodatečné strukturovaní, které se dá "zrušit" či "vyhladit" opakovaným přežehlením...

Závěr: bude-li to možné, kupte lyže bez strojní struktury. Pokud už tam strojní struktura bude, pak ať je jemná = není příliš výrazná!

Pokračování v Jak vybrat lyže se správnou skluznicí? Část III.

Proč je správné kartáčování tak důležité pro dobrý skluz?

Abychom mohli správně odpovědět na tuto otázku, musíme si nejprve říci něco málo o tom, co se vlastně děje se skluznicí lyže při nanášení kluzného vosku.

Víme, že kluzný vosk se nanáší na vyčištěnou a pomocí mosazného kartáče "otevřenou" skluznici. Výraz "otevřená" skluznice možná ale není úplně nejvhodnější, protože evokuje představu "porézní" struktury, kterou "otevíráme" pomocí kartáče. Moderní skluznice z UHMWPE (polyetylen s ultra vysokou molekulární hmotností) však nemají žádnou porézní strukturu, která by se mohla otevírat, nýbrž mají na molekulární úrovni na povrchu drobné chloupky či vlásky. Mezi těmito chloupky či vlásky je dostatek místa pro molekuly kluzných vosků. 

Kluzný vosk se tedy na molekulární úrovni přímo propojuje se skluznicí, vzniká tedy jakási "směs" z polyetylenu s ultra vysokou molekulární hmotností a kluzného vosku.

Při kartáčování mosazným či jemným ocelovým kartáčem před nanášením kluzného vosku tedy skluznici "neotevíráme", ale spíše "urovnáváme" nebo "česáme" vlásky či chloupky skluznice na molekulární úrovni a zvyšujeme tak jejich schopnost "spojovat se" s kluzným voskem.

Tímto výkladem jsme se dostali k první části odpovědi na naši otázku: Proč je správné kartáčování tak důležité pro dobrý skluz?

Protože "směs" polyetylenu a kluzného vosku je zpravidla mnohem vodo-odpudivější než samotný polyetylen a protože "intenzivnější" propojení mezi skluznicí a kluzným voskem na molekulární úrovni zajišťuje výrazně větší trvanlivost kluzné vrstvy na povrchu skluznice, tedy lepší skluz po delší dobu.

Po nanesení a zažehlení kluzného vosku je nutné z povrchu skluznice odstranit přebytečnou vrstvu kluzného vosku a opětovně uvolnit strukturování či drážkování skluznice. Také při finálním odstraňování kluzného vosku a uvolňování "zalitých" drážek strukturování sehrává kartáčování klíčovou roli.

Jako první se při finálním odstraňování přebytečného vosku a při uvolňování drážek strukturování používá jemný mosazný kartáč. Tento kartáč se však musí používat velmi opatrně a s mírným tlakem, jelikož při intenzivním použití a vysokém tlaku může dojít k odstranění veškerého vosku z prostoru mezi vlásky skluznice, tedy i toho kluzného vosku, který měl zajistit ve spojení se skluznicí dobrý a trvanlivý skluz. Zcela nevhodné jsou tedy elektrické rotační kartáče!

Finální kartáčování pomocí jemného mosazného kartáče musí být prováděno mírným tlakem, dlouhými pohyby pouze ve směru skluzu a celou skluznici doporučujeme přejet kartáčem pouze dvakrát, maximálně třikrát (u tvrdší vosků). Nikdy nepoužíváme rotační kartáč nebo pohyb proti směru skluzu!

Jak začít s běžkama v civilizaci?

Pro začátečníky, kteří si nechtějí lámat hlavu

Rádi byste vyzkoušeli běžky, ale to poslední, co byste chtěli, je nějaká sáhodlouhá příprava?! Chcete to prostě zkusit, a pak se uvidí… Máte málo času na to se nejprve zaobírat nějakou teorií …

Rozumím a chápu, proto jediná otázka: Jste v lyžařském středisku nebo spíše někde na samotě, mimo civilizaci?

Odpověď zní: v lyžařském středisku… 

Pro ty z Vás přímočarých, kteří se nacházíte v libovolném lyžařském středisku, mám jednoduchou radu: půjčte si lyže, nechte si namazat a zkuste klasiku! Pokud je ale kolem nuly a sněží, tak to nechte na jindy! Fakt! Tyhle podmínky jsou pro dobrou mázu, která stoupá a nenamrzá, pro začátečníky příliš složité.

Civilizace tedy znamená: půjčovna, skiservis, klasický styl, nezačínat, pokud sněží a teploty jsou kolem nuly!

Proč?

Půjčovna je nejjednodušší, nejrychlejší a nejlevnější způsob, jak si obstarat běžky. Vyberou Vám dobrou výšku, správnou tvrdost, a to je základ pro dobrou mázu. Dobrá máza je pak základní předpoklad pro příjemný zážitek z bílé stopy.

Skiservis je nejlepší způsob, jak si zajistit dobrou mázu, tedy spolehlivý odraz bez namrzání a rozumný skluz. Bez spolehlivého odrazu se jako začátečníci nepohnete dopředu. A pokud máza začne lepit a namrzat, tak se nepohnete už vůbec... Věřte mi! Proto to nechte, pokud máte tu možnost, na profících, ať máte aspoň na koho nadávat, kdyby se to náhodou stejně nepovedlo...

Klasický styl neboli klasika se dá totiž provozovat také ve formě tzv. „dupáka“ nebo „paní radové“, kdy se krajinou pohybujete pomalým pohybem vpřed, na rovinkách jen tak šoupete nohama dopředu dozadu, do mírného i prudšího stoupání můžete díky dobrému odrazu dělat totéž, jenom více či méně zkrátíte délku kroku, a do prudkého stoupání se vyškrábete stromečkem – opět podpořeným dobrým odrazem. A pokud vám stoupací vosk neboli máza nebude namrzat a lepit, pak budete za námahu spojenou s výstupy menších či větších vrcholků odměněni příjemným pocitem z klouzavého pohybu při sjezdu. Výsledek: příjemně strávený den s novými zážitky v bíle stopě a občerstvením třeba na „Hřebínku“…

Lehce vlhký až mokrý nový sníh a teploty kolem nuly patří k vůbec nejsložitějším podmínkám pro dobrou a spolehlivou mázu. A není náhoda, že většina renomovaných výrobců nabízí pro toto malé teplotní rozpětí třeba i dvě desítky různých vosků. Trefit dobrou mázu za těchto proměnlivých a nestabilních podmínek je složité i pro sehrané profíky (závodníka a servicemana). A proto byste to jako začátečníci neměli pokoušet, pokud tedy nejste vyznavači hesla: "Nezáleží na tom, jaký zažitek, hlavně, že byl silný..." Hamtání podél stop nebo přímo ve stopách v běžeckých botách a s bakulema namrzlého sněhu na lyžích totiž rozhodně silný zážitek bude.

Jaké základní druhy kluzných vosků rozlišujeme?

Při velkém zjednodušení existují tři základní druhy kluzných vosků z pohledu složení:

• hydro-karbonové kluzné vosky
• fluorované hydro-karbonové vosky
• fluoro-karbonové vosky

Hydro-karbonové kluzné vosky jsou tvořeny zpravidla třemi základními složkami: parafíny, mikrokrystaliny a syntetickými parafíny. Obsahují různé podíly olejů a syntetických tvrdidel, které určují jejich základní kluzné vlastnosti. Čím větší podíl olejů, tím lepší vodoodpudivost hydro-karbonový vosk má, tím je ale také měkčí a tím větší má tendenci vázat nečistoty. Hydro-karbonové vosky jsou technologicky nejstarší.

Fluoro-karbonové kluzné vosky jsou vosky obsahující perfluorové chemické složky, jejichž primárními vlastnostmi jsou extrémní vodoodpudivost a odpudivost vůči nečistotám. Čisté fluoru-karbonové vosky nepenetrují do porézních částí skluznice, nýbrž zůstávají na jejím povrchu. Čisté fluoro-karbonové vosky se "nesnášejí" s hydrokarbonovými vosky, navzájem se odpuzují. Fluoro-karbonové vosky se nabízí jako prášky, tuhé bločky nebo tekuté látky. Tzv. čisté fluory se objevily v osmdesátých letech dvacátého století. Prvním výrobkem tohoto druhu byla Cera F od firmy Swix.

Fluorované hydro-karbonové vosky jsou technologicky nejmladší. Nejedná se o pouhou směs hydro-karbonových a fluoro-karbonových vosků, k propojení dochází již na molekulární úrovni. Fluorované hydro-karbonové vosky penetrují obdobně jako hydro-karbonové vosky do porézních částí kluznice. Aplikují se tedy stejným způsobem jako hydro-karbonové vosky. Fluorované hydro-karbonové vosky slouží jako podkladní vosky pod čisté fluorové vosky a nabízejí se zpravidla ve dvou základních verzích: LF (low-fluoridated), tedy hydrokarbonové vosky s nízkým podílem aditiv na bázi fluoru, a HF (high-fluoridated), tedy hydrokarbonové vosky s vysokým podílem aditiv na bázi fluoru. Ve srovnání s čistými fluorovými vosky mají fluorované hydro-karbonové vosky výrazně vyšší trvanlivost, zároveň mají ve srovnání s běžnými hydro-karbonovými vosky výrazně vyšší vodoodpudivost a odpudivost vůči nečistotám. Nejvyšší odolnosti čistých fluorových vosků dosáhneme jejich aplikací na fluorované hydro-karbonové kluzné vosky.

Jednotlivé druhy vosků od sebe snadno odlišíme podle ceny. Čisté fluorové vosky jsou nejdražší, běžné hydro-karbonové vosky jsou zpravidla nejlevnější.

Aktuálně však byly kluzné vosky s aditivy na bázi fluoru světovou lyžařskou asociací zakázány. Hlavními důvody jsou negativní dopady fluorových vosků na životní prostřední a zdraví osob.

Tématu zákazu fluorových vosků se budeme podrobněji věnovat v dalším příspěvku.

Jak používat tekuté kluzné vosky?

Na prvním místě je nutné zdůraznit, že existují dvě základní skupiny tekutých kluzných vosků: na straně jedné jsou to "hobby" tekuté kluzné vosky, které bývají často označovány jako universální či kapesní, na straně druhé jsou to "profi" tekuté kluzné vosky, které obsahují větší či menší množství aditiv na bázi fluoru. Obě skupiny rozpoznáte velmi snadno, a to podle ceny. Fluorové tekuté kluzný vosky jsou mnohonásobně dražší...

Vedle výše uvedených dvou základních skupin existují ještě mezi mezistupně, jako např. tekuté kluzné vosky od firmy Rex, např. modrý nebo fialový, což jsou běžné hydro-karbonové vosky v tekuté formě, tedy běžné tréninkové a závodní vosky bez aditiv na bázi fluoru. Např. modrý Rex je legendární kluzný vosk z éry před-fluorové.

Tekuté kluzné vosky by se měly nanášet vždy na čistou skluznici. Před vlastní aplikací tekutého kluzného vosku doporučujeme skluznici vykartáčovat jemným hustým bronzovým kartáčem ve směru jízdy, kterým skluznici jednak vyčistíme, jednak otevřeme, takže skluznice bude kluzný vosk lépe absorbovat.

Před aplikací je nutné tekutý kluzný vosk dobře protřepat. Kluzný vosk naneseme pomocí aplikační houbičky. Naneseme dostatečné, ale přiměřené množství.

Profesionální tekuté kluzné vosky můžeme následně lehce zažehlit. Tekuté kluzné vosky však zažehlujeme zpravidla nízkou teplotou (max. do 100 stupňů C) a velmi opatrně, protože množství vosku je u tekutých vosků z důvodu podílu rozpouštěcího přípravku oproti běžným kluzným voskům výrazně menší. Po zažehlení tekutý kluzný vosk nejprve lehce vykartáčujeme pomocí nylonového leštícího kartáče a následně pomocí lyžařské utěrky.

Profesionální i universální tekuté kluzné vosky můžeme po zaschnutí zapracovat a rozleštit pomocí korku a následně pomocí lyžařské utěrky (např. fiberline). Cílem zapracování a rozleštění pomocí korku a lyžařské utěrky je zvýšení odolnosti (kluzný vosk nám vydrží na více kilometrů) a odstranění přebytečného vosku z povrchu skluznice, který by zpočátku skluz lyže zhoršoval.

Universální tekuté kluzné vosky můžeme před zaschnutím pouze rozetřít pomocí fliesové houbičky, která je zpravidla součástí balení. Následně necháme rozetřený vosk zaschnout a můžeme vyrazit do stopy. Musíme však počítat s tím, že v počátečních fázi bude skluz lyží zhoršován či zpomalován přebytečným voskem na povrchu skluznice, který se však po nějaké době "ojede" a skluz již bude optimální.

Za mě jsou tekuté kluzné vosky parádní prostředek pro rychlé a jednoduché zlepšení skluzu jak klasických lyží, tak lyží na volnou techniku. Jak víme z předchozích příspěvků, skluz lyže po sněhu se ve většině případů odehrává po vodním filmu, který vymývá a vysušuje porézní části skluznice, která následně oxiduje, což se projevuje šednutím povrchu skluznice. Vyschlá a zoxidovaná skluznice může namrzat. Ano, čtete správně, kluzné zóny lyží mohou namrzat. A pro skluz, zvláště při volném stylu není nic horšího než namrzající skluznice.

Malá krabička universálního nebo hydro-karbonového tekutého vosku může namrzání kluzných zón skluznice bez námahy zabránit...