Jaké vlastnosti by měl mít kartáč pro obnovování zalité struktury?

Jaké vlastnosti by měl mít kartáč pro obnovování zalité struktury?

 

V úvodním obecném článku jsme si řekli, že to musí být každopádně ruční kartáč, nikoli rotační… Lineární pohyb, kontrola přítlaku, dlouhé táhlé pohyby!

 

Pokud to ale s profesionálním servisem myslíme opravdu vážně, pak nám musí být jasné, že to rozhodně nemůže být jeden kartáč! Ano, bude to rozhodně celá sada kartáčů.

 

První parametr, který bude definovat jednu z vlastností našeho správného kartáče pro obnovu struktury je tvrdost kluzného vosku. Nechme zatím zcela stranou všechny prášky, urychlovače, aditiva, roztoky a mluvme pouze a jenom o za tepla aplikovaném uhlovodíkovém kluzném vosku, který však může být doplněn různými aditivy.

 

Tvrdost kluzného vosku je primárně dána délkou molekulárního uhlovodíkového řetězce, který tvoří jeho základ. Zde platí velmi jednoduché pravidlo: čím kratší molekulární řetězec, tím měkčí vosk, a naopak čím delší molekulární řetězec, tím delší vosk. 

 

Co z toho vyplývá? Měkčí vosky penetrují do skluznice o něco lépe, tvrdší vosky o něco hůře! Kratší řetězec se jaksi lépe „směstná“ v mezimolekulárním prostoru mezi extrémně dlouhými molekulárními řetězci UHMWPE. Na druhou stranu delší řetězce tvrdého kluzného vosku se lépe „zapletou“ do molekulární struktury skluznice, tedy i přesto, že tvrdé vosky penetrují do skluznice o něco mělčeji, lépe drží!

 

Co z toho vyplývá pro naši první vlastnost kartáče a pro naše první doporučení, jak obnovovat zalitou strukturu?

 

Kartáč pro obnovení struktury zalité tvrdým voskem musí mít sice jemný vlas (malý průměr jednotlivých vlasů), ale vlas by měl být o něco kratší, aby kartáč byl celkově o něco tvrdší, a bylo možné na něj o něco více tlačit, protože tvrdému vosku se 1) jednak z jemné struktury nebude chtít (jemný vlast proto, aby se dostal do jemné struktury a krátký vlas, aby umožnil přenést větší sílu a tlak) 2) jednak víme, že díky lepšímu propletení delších řetězců vosku s extrémně dlouhými řetězci UHMWPE vosk lépe drží, takže i lépe snese větší tlak.

 

Takže první vlastnost kartáče pro tvrdé vosky je jemný krátký vlas. První doporučení pro obnovování struktury zalité tvrdými vosky je vyšší tlak na kartáč.

 

Kartáč pro obnovení struktury zalité měkkým voskem by měl mít o něco hrubší vlas (tedy o něco větší průměr jednotlivých vlasů), ale vlas by měl být zároveň o něco delší. Měkké vosky – tedy vosky, které o něco lépe penetrují, ale o něco hůře drží – se totiž zpravidla aplikují na vlhké či mokré podmínky, kde struktura bývá hrubší (proto si můžeme dovolit o něco silnější vlas, díky kterému se kartáč tak rychle nezanáší odstraněným voskem). Delší vlas pak zajistí, že o něco silnější vlasy mohou šáhnout do hlubší struktury (hrubší struktura se automaticky rovná hlubší struktura). Delší vlas nás pak také tak trochu hlídá, abychom méně tlačili, protože když začneme tlačit moc, začne se prohýbat, a protože měkčí vosky s kratším řetězcem drží ve skluznici o něco hůře, je při obnovování zalité struktury nutné o něco méně tlačit!

 

Takže první vlastnost kartáče pro měkké vosky je o něco hrubší a delší vlas. První doporučení pro obnovování struktury zalité měkkými vosky je menší tlak na kartáč.

 

Druhý parametr, který bude definovat další z vlastností našeho správného kartáče pro obnovu struktury, je materiál skluznice.

 

Materiál skluznice pak ovlivňuje dva parametry, které jsou velmi důležité pro volbu správného kartáče pro obnovu struktury. Chemickou reakci mezi kartáčem a materiálem skluznice, byť zde zprostředkovanou voskem. Tvrdost kartáče ve vztahu k tvrdosti základního materiálu skluznice, byť opět zprostředkovanou voskem.

 

Chemická reakce mezi kartáčem a materiálem se zdá být důležitější, než by se na první dojem mohlo zdát. Pro obnovu zalité struktury se nejběžněji používají mosazné / bronzové / měděné nebo jemné ocelové kartáče.

 

Dlouho jsem byl osobně přesvědčen, že nejvhodnější jsou mosazné nebo bronzové kartáče, které jsou dostatečně jemné, ale zároveň dostatečně tuhé, aby na straně jedné odstranily vosk ze zalité struktury a na straně druhé nepoškodily zásadně provazby mezi voskem a skluznicí primárně ve flokati-koberci.

 

Bohužel se ale ukazuje, že měď – jako základní prvek mosazných / bronzových a měděných kartáčů – vyvolává na povrchu UHMWPE, tedy základního materiálu, reakci způsobující silnou oxidaci povrchu skluznice. Na povrchu skluznice se mohou tvořit tzv. volné radikály v důsledku porušení molekulárních chemických vazeb UHMWPE.

I přesto, že při obnovování zalité struktury se mezi povrchem kartáče a vlastním povrchem skluznice nachází vosk, je pravděpodobně lepší se komplikacím vyplývajícím ze zvýšené oxidace povrchu skluznice po kontaktu s mědí vyhnout.

 

Jako další materiál se nabízí nylon, tedy materiál, který se může přidávat do základního materiálu skluznice pro zlepšení celkových vlastností. Kontakt nylonu se povrchem skluznice je chemicky neutrální. Bohužel konce nylonových vlásků jsou oblé, a i tvrdší nylonový kartáč se bohužel zpravidla nedostane do vnitřních částí zalité struktury a je tedy pro obnovu zalité struktury nevhodný.

 

Jako nejvhodnější materiál kartáče pro obnovování voskem zalité struktury se jeví ocelový kartáč s jemným vlasem. U měkkých uhlovodíkových vosků s velmi krátkým molekulárním řetězcem by bylo možné testovat kartáče s vlasem z kančích štětin, které mají konce vlásků přirozeně zúžené a mají tedy výbornou prostupnost do zvláště jemné struktury. Zároveň jsou – např. ve srovnání s kartáčem z koňských žíní – relativně tuhé, ale zase výrazně měkčí než ocelový vlas. Kartáče s vlasem z kančích štětin navíc zabraňují tvorbě elektrostatického náboje.

 

Tvrdost skluznice ve vztahu k volbě správného kartáče je při aplikaci HC vosků spíše druhořadá, jelikož aplikovaný HC vosk tvrdost skluznice vždy pouze sníží. Běžná tvrdost skluznice závodních lyží s černou / transparentní i barevnou skluznicí se udává v rozmezí 62 až 65 shore D, zatímco nejtvrdší kluzné vosky dosahují tvrdosti na cca 55 shore D, měkké kluzné vosky mohou mít i pouze cca 10 až 15 shore D.

Tvrdost skluznice začne být zajímavá ve chvíli, kdy – oproštěni od tezí výrobců vosků – se za podmínek tzv. hraničního režimu tření zaměříme na tři zásadní faktory, a to tvrdost skluznice, schopnost skluznice eliminovat či snižovat statický náboj a omezení oxidace povrchu vhodných ochranným prostředkem. Zde začne hrát správná volba kartáče pro vyladění struktury opět PRIM, ale tak daleko v naší osvětě přeci jen ještě nejsme 

 

Třetí parametr, který bude který bude definovat další z vlastností našeho správného kartáče pro obnovu struktury, je tvar skluznice, respektive tvar skluznice v různých částech lyže.

 

Ano, pro profesionální práci budeme potřebovat alespoň jeden vetší (delší a širší) kartáč pro plochy a jeden menší kartáč pro přechodové oblasti skluznice (žlábek, špička, patka atd.)

Čtvrtý parametr, který bude který bude definovat další z vlastností našeho správného kartáče pro obnovu struktury a který jsme ji nakously výše, je struktura, kterou obnovujeme.

 

Ano, mezi strukturami jsou obrovské rozdíly. Zvláště u hrubých a velmi hrubých struktur se ukazuje, že je nutné použít – alespoň pro úvodní = hrubovací fázi obnovování zalité struktury – hrubší či řidší kartáč, jelikož husté a jemné kartáče se velmi rychle zanáší odstraněným voskem. U jemných struktur musíme použít jemný kartáč hned od počátku. A u jemných struktur zalitých tvrdým voskem je obnova zalité struktury vždy velká alchymie!

 

Tak nám držím palce!

 

 

 

 

 

 

 

 

Proč bychom měli při obnovování zalité struktury používat výhradně ruční kartáče?

 Skluznice

 

Skluznice moderních závodních lyží je tvořena UHMWPE s různými aditivy, nejčastěji grafitem, naštěstí už nikoli fluorem, UHMWPE (polyetylén s ultra vysokou molekulární hmotností) je tvořen extrémně dlouhými molekulárními řetězci, tyto řetězce jsou v některých částech skluznice uspořádané či krystalické, v jiných částech amorfní či neuspořádané, pro příjem a navázání vosku jsou rozhodující oblasti amorfní či neuspořádané

 

Víme, že skluznice není pórovitá, jak se dříve věřilo, ale že příjem vosků do skluznice probíhá několika základními mechanismy:

 

1)    Hloubková aplikace = aplikace za tepla

 

Mezi etrémně dlouhými molekulárními řetězky UHMWPE, primárně v tzv. amorfních oblastech, jsou jakési drobné mezery či kavity (podobné volnému prostoru v míse se zamíchanými špagetami). Abychom však mohli molekuly kluzného vosku, dnes již opět molekuly uhlovodíků s různými aditivy do těchto mezimolekulárních kavit či mezer dostat, musíme systém – tedy molekulární řetězce skluznice a molekulární řetězce vosku – rozhýbat. Na straně nejdné musíme uvést vosk do kapalného nebo tekutého stavu, a to co nejblíže tzv. teplotě skápnutí, čímž se stanou molekulární řetězce vysoce mobilní a mohou jaksi „zatéct“ do mezimolekulárních kavit či mezer uvnitř UHMWPE. Na straně druhé musíme ale také rozpohybovat molekulární řetězce UHMWPE, čímž zvýšíme počet kavit a vytvoříme lepší podmínky pro „zatékání“ vosku. K oběma procesům = roztavení vosku a rozhýbání molekulárních řetězců materiálu skluznice potřebujeme teplo, ano, teplo žehličky. Jakmile začne UHMWPE a vosk opět chladnout = tuhnout, začnou se teplem rozhýbané řetězce UHMWPE opět „stahovat“ a uvězní mezi sebou molekuly vosku. Takovéto provazby mezi skluznicí a voskem vytvořené zažehlováním jsou tzv. hloubkové (údaje o skutečné hloubce penetrace vosku se hodně rozcházejí), ale víme,že takto vytvořené provazby jsou relativně stabilní = trvanlivé.

 

2)    Povrchová aplikace = aplikace za studena

 

Na povrchu skluznice vyčnívají volná zakončení molekulárních řetězců UHMWPE, které jsou sami o sobě flexibilní i bez přísunu tepla, jelikož to jsou volná zakončení. Tato volná zakončení existují sami o sobě, ale dle teorie prof. Schergeho je možné jejich množství a orientaci ovlivňovat správným kartáčováním. Vytvořením tzv. flokati-koberce v horní molekulární vrstvě skluznice zvýšíme nejenom schopnost přijímat vosk, nýbrž zlepšíme i nasměrování těchto volných zakončení či chloupků, což se pozitivně odrazí v kluzných vlastnostech. 

 

Právě v této povrchové vrstvičce o tloušťce namo-metrů se provazují za studena aplikované vosky. Smateriálem skluznice se vosky provazují na molekulární úrovni na základě podobných mechanismů, s ohledem na tloušťku této povrchové vrstvyčky a relativně slabé mezimolekulární síly, kterými jsou molekulární řetězceskluznice a vosku provázány (tzv. van der Waalschen síly), je odolnost této vrstvičky vůči abrazi velmi malá.

 

Jak to souvisí s kartáčováním a obnovováním zalité struktury?

 

Kartáčování pro flokati-koberec

 

Jak jsme uvedli výše, tzv. flokati-koberec ovlivňujeme nebo přímo tvoříme vhodným kartáčováním. Musí být použit ocelový kartáč s dlouhým jemným vlasem. Kartáčování musí probíhat výhradně ve směru jízdy – od špičky k patce a musí být prováděno dlouhými táhlými pohyby se spíše větším přítlakem (míra přítlaku se však odvozuje od tvrdosti skluznice). Hroty či háčky na konci jednotlivých vlásků kartáče umí šáhnou do mezimolekulárního prostoru UHMWPE a vytvářet další / urovnávat existující volná zakončení molekulárních řetězců. Kartáčování pro vytvoření flokati-koberce se vytváří neprodleně před aplikací vosku.

 

Kartáčování pro mechanické čištění

 

Jak ale víme, musíme před aplikací vosku – za tepla i za studena – skluznici nejprve vyčistit, zbavit starých vosků, zoxidovaného UHMWPE, oživit, otevřít… Jak to děláme? Chemicky a mechanicky. K chemickému čištění používáme různé smývače, které nejsou zcela neproblematické, ale o tom někdy jindy. K mechanickému čištění pak používáme opět kartáč. Zpravidla ocelový či mosazný či bronzový.

Ano, a právě kartáč používaný k mechanickému čištění skluznice před aplikací nového vosku umí opět „sáhnout“ svými vlásky až do mezimolekulárních kavit či mezer mezi jednotlivými řetězci, ze kterých umí vytáhnout zbytky starého vosku. Z povrchu pak umí odstranit zoxidovaná zakončení molekulárních zakončení UHMWPE.

K tomuto účelu je vhodný rotační kartáč, za mě ale vždy jemný s dlouhým vlasem, čím jemnější vlas, tím lepší „prostupnost“ do hlubokých částí skluznice. Hrubší ocelové kartáče pak slouží k odstraňování zoxidovaného materiálu na povrchu.

 

Kartáčování pro odstraňování zalité struktury

 

Skluznici jsme vyčistili chemicky a mechanicky – hrubším rotačním ocelovým kartáčem jsme odstranili zoxidované části na povrchu, jemným rotačním ocelovým kartáčem s dlouhým vlasem jsme ze skluznice „vytáhli“ zbytky vosku a nečistot. Aplikovali jsme vhodnou manuální strukturu (chystáme lyže na mokré podmínky, tak můžeme aplikovat manuální struktury). Ručním ocelovým kartáčem s dlouhým vlasem jsme na povrchu skluznice vytvořili flokati-koberec. Skluznici jsme otřeli a aplikovali jsme (nejlépe v tuhém stavu) uhlovodíkový kluzný vosk, který jsme následně vhodnou teplotou zažehlili. Po vychladnutí při pokojové teplotě (výjimku tvoří kluzné vosky s velmi krátkým molekulárním řetězcem = extra měkké kluzné vosky, které je třeba před odstraňováním přebytečného vosku lehce schladit, aby se nemazaly) jsme plošnými a tvarovými škrabkami odstranili přebytečný vosk z plochy a ze žlábku (nejprve ze žlábku, následně z plochy), vždy pouze ve směru jízdy dlouhými táhlými pohyby. Tak a teď musíme uvolnit zalitou strukturu. Čím komplexnější struktura a čím tvrdší vosk, tím větší problém.

 

Kdo v tuto chvíli vezme do ruky rotační kartáč, ztratí veškerou kontrolu nad následným děním. Nemá šanci odhadnout, jestli vlasy rotačního kartáče obnoví „pouze“ zalitou strukturu, nebo zároveň „rozmašlují“ flokati-koberec, nebo ještě hůř „šáhnou“ i do kavit v mezimolekulárním prostoru mezi řetězci UHMWPE. Kartáč se točí moc rychle, vlasy obíhají kružnici, nikoli linku, ruční vrtačka s kartáčem je moc těžká na to, abyste odhadli správný tlak.

 

NEMÁTE ŽÁDNOU ŠANCI PROCES KARTÁČOVÁNÍ KONTROLOVAT.

 

Netvrdím, že použití ručního kartáče pro obnovování zalité struktury od přebytečného vosku je vše-spásné. To určitě ne, ale máte větší šanci, že se to povede, nebo jinak, máte nějakou šanci, že se to povede. U rotačního kartáče nemáte prakticky žádnou šanci!

 

U ručního kartáče opisují vlasy lineární křivku – základ pro správné nasměrování vlásků skluznice, díky přímému kontaktu můžete regulovat dobře tlak, díky dlouhým a táhlým pohybům máte šanci odstranit přebytečný vosk ze zalité struktury a zachovat jak vytvořené molekulární provazby na povrchu skluznice (flokati-koberec), tak uvnitř skluznice (molekuly vosku uvízlé v kavitách mezi řetězci UHMWPE).

 

Je to trochu pracnější, ale šance na dobrý výsledek je větší! A navíc, byly to Vaše ruce, co tvořily ten zázrak na skluznici!

 

Příště si zamyslíme nad tím, jaké by ten ruční kartáč pro obnovení struktury měl mít parametry…

 

 

 

Kde se vzaly, tu se vzaly skiny! Část IV.

 JAK ZLEPŠIT ÚČINNOST LYŽÍ SKIN

 

Aby výrobci toto pásmo, kde mohér může fungovat, alespoň trochu rozšířili, uchylují se k opatřením, které bohužel zhoršují skluz.

 

Jedním z těchto opatření je prodloužení tzv. stoupací komory, tedy části skluznice, ve které je mohérový pásek aplikován (jako náhrada stoupacího vosku), i do těch oblastí skluznice, které zůstávají trvale v kontaktu se sněhovou pokrývkou, tedy do tzv. skluzných částí skluznice. Zní to nesrozumitelně, ale je to tak. Základní princip pohybu na běžeckých lyží při klasickém stylu je přenášení váhy. Při odrazu se převážná část hmotnosti lyžaře přenáší pouze na jednu lyži, primárně do její střední části, která se v důsledku tohoto zatížení dostává do kontaktu se sněhovou pokrývkou. Při následné fázi skluzu dojde k rovnoměrnému rozložení hmotnosti lyžaře na obě lyže, v důsledku čehož přestane být středová část lyže neboli stoupací komora neboli oblast, ve které se aplikují stoupací vosky nebo mohérový pásek, v kontaktu se sněhovou pokrývkou. Pokud se však stoupací vosky nebo mohérový pásek aplikují i mimo oblast stoupací komory, tedy mimo oblast skluznice, které má být v kontaktu se sněhovou pokrývkou pouze při plném zatížení lyže, pak stoupací vosk nebo mohérový pásek zůstává v trvalém kontaktu se sněhovou pokrývkou, což podstatným způsobem zlepší podmínky pro odraz, zároveň ale výrazně zhorší skluz lyže.

 

Další strategie, jak rozšířit účinnost skinů, je délka vlasu, respektive míra, jak moc či málo chloupky ze skluznice vyčnívají. Čím více chloupky ze skluznice vyčnívají, tím lépe mohou navazovat sněhové krystaly. Také stoupací vosky se mohou aplikovat ve více vrstvách. Toto opatření má hned dvě nevýhody. Čím více chloupky mohéru ze skluznice vyčnívají, tím větší je pravděpodobnost, že zůstanou v kontaktu se sněhovou pokrývkou také ve fázi skluzu, tedy že budou „dřít“. Čím delší jsou chloupky a čím více vyčnívají, tím rychleji se opotřebovávají. Není výjimkou, že po delší trase na velmi abrazivním firnu se vám chloupky mohéru odřou až na základ.

 

Výrobci se samozřejmě také snaží dále zdokonalovat tvar, hustotu, materiál a provedení mohérových pásků. Nový potenciál přinášejí lyže bez mazací komory, kde prakticky celá skluznice funguje jako odrazová i skluzná zóna. Jestli je to ale krok kupředu či zpět, ukáže až čas…

 

 

ZÁVĚR

Skiny nejsou nic víc, ani nic míň než relativně zdařilý pokus, jak zjednodušit mazání běžeckých lyží na odraz. Bohužel – nebo vlastně Bohu dík – je paleta sněhových podmínek tak široká a pestrá a transformace sněhu tak různorodá a rychlá, že žádný universální prostředek není schopen tuto paletu a variabilitu kvalitně a spolehlivě pokrýt. Proto i skiny neboli lyže s mohérovým páskem zůstanou pouze kompromisem s relativně úzkým pásmem sněhových podmínek, kde opravdu fungují. Ale ve srovnání s ostatními pokusy o universální řešení, jak zajistit spolehlivý odraz a rozumný skluz, jsou skiny pokusem relativně zdařilým, a to zvláště pro turistické účely.

 

Kde se vzaly, tu se vzaly skiny! Část III.

KDE MOHOU SKINY FUNGOVAT A KDE NIKOLI

 

Co z toho tedy vyplývá? Mohérový pásek dobře funguje – tedy zajišťuje relativně spolehlivý odraz a relativně dobrý skluz – v relativně úzkém pásmu sněhových podmínek. 

 

Za jakých podmínek tedy mohér může dobře fungovat? 1. Sníh musí být tvořen spíše sněhovými krystaly, a nikoli zrny. Tedy nový nebo starší jemnozrnný sníh z částečně transformovanými krystaly (krystaly jsou spíše ostré a křehké, zrna jsou oblá a mají tendenci se stále zvětšovat). 2. Sníh by měl mít spíše nižší vlhkost, aby neměl tendenci namrzat. Tedy sněhové podmínky pří teplotách níže pod nulou (řekněme - 3 stupně C a nižší) a spíše nízké vzdušné vlhkosti. 3. Sníh by si měl i ve stopách zachovávat určitou tvarovou stálost. Tedy spíše stabilní než proměnlivé podmínky.

 

A za jakých podmínek tedy mohér fungovat nebude? 1. Kdykoli bude sníh tvořen velkými oblými zrny, a to bez ohledu, zda tato zrna plavou v láku volné vody (klasické jarní mokré sněhy) nebo jsou provázány pevnými ledovými krčky (zledovatělý transformovaný sníh). Chloupky nemají možnost se těchto velkých oblých zrn zachytit. 2. Kdykoli bude sníh tvořen hladkými nebo vysoce abrazivními ledovými plochami. Na hladkých plochách se nemají chloupky čeho zachytit, abrazivní druhy ledovatého sněhu navíc chloupky snadno odřou. 3. Kdykoli má sníh tendenci se při přejezdu lyží výrazně přetvářet, uhlazovat se, mydlit se, sklovatět. Výrazná transformace sněhových krystalů ve stopě vede zpravidla k vyhlazení stopy. Ve vyhlazené stopě mají chloupky mohéru pramalou šanci vázat se na sníh. 4. Kdykoli má sníh vysokou tendenci lepit se a namrzat. Zpravidla se jedná o vlhký sníh při teplotách kolem nuly a vyšší vzdušné vlhkosti. Za těchto podmínek je mohér nutné chránit prostředkem proti namrzání, ale ani ten namrzání zcela nezabrání. Namrzlý mohér nejenom, že neumožňuje prakticky žádný odraz, nýbrž také parádně drhne! 5. Kdykoli bude sníh obsahovat velké množství volné vody. Ta zpravidla vytvoří mezi skluznicí lyže a sněhovou pokrývkou relativně silný vodní film, který pak bohužel velmi efektivně omezuje funkci mohéru navazovat sněhové krystaly. 6. Kdykoli bude sníh výrazně znečištěný. Nečistoty relativně rychle ucpou chloupky mohéru, a tak výrazně omezí jeho schopnost vázat se na sněhové krystaly…

 

Jak je již z prostého výčtu různých sněhových podmínek, za kterých mohér spíše bude a spíše nebude fungovat, patrné, lyže s mohérovým páskem mohou nabídnout relativně spolehlivý odraz a relativně dobrý skluz v poměrně malém pásmu sněhových podmínek.

Kde se vzaly, tu se vzaly skiny! Část II.

Kde se vzaly, tu se vzaly skiny…

JAK MOHÉR VLASTNĚ FUNGUJE?

 

Abychom si mohli na tuto otázku odpovědět, musíme si nejprve vysvětlit, jak takové skiny vlastně fungují. Mohérový pásek se nachází pouze v tzv. stoupací komoře, tedy v místech, kde se u běžných lyží na klasiku nanáší stoupací vosk. Mohérový pásek tedy nahrazuje stoupací vosk. Jak ale takový stoupací vosk, a tedy mohérový pásek má vlastně správně fungovat?

 

Stoupací vosk aplikovaný ve stoupací či odrazové komoře musí být dostatečně lepivý na to, aby na sebe ve fázi odrazu „navázal“ či „nalepil“ sněhové krystaly či zrna a umožnil tak odraz při plném zatížení lyže, zároveň však nesmí být příliš lepivý na to, aby umožnil ve fázi navazujícího skluzu snadné či hladké „setření“ sněhových krystalů, které se na stoupací vosk v předchozí fázi odrazu navázali.

 

Pokud je stoupací vosk málo lepivý, nenaváží se sněhové krystaly na stoupací vosk vůbec, nebo pouze nedostatečně a lyže podkluzuje, je-li stoupací vosk naopak příliš lepivý, naváží se sněhové krystaly vosk příliš intenzivně a nedojde k jejich následnému oddělení či setření ve fázi skluzu, v tomto případě lyže drhne – sníh nalepený na stoupací vosk zhoršuje nebo zcela znemožňuje skluz.

 

A ačkoli by si mnozí z nás přáli, aby mohérový pásek fungoval na jiném – hlubším či sofistikovanějším – principu, fungují také lyže s mohérovým páskem neboli skiny na úplně stejném principu. Chloupky mohéru musí krystaly sněhu ve fázi odrazu při plném zatížení lyže navázat a umožnit tak odraz, následně pak ve fázi skluzu snadno pustit a umožnit jejich setření, a tedy skluz.

 

V čem je tedy problém, stoupací vosk i mohér fungují na stejném principu, mohér ale na rozdíl od stoupacích vosků ani nepodkluzuje, ani nenamrzá… V čem je tedy problém?

 

Zatímco stoupací vosky reagují na nekonečnou paletu sněhových podmínek prakticky nekonečnou paletou různých stoupacích vosků, různými délkami stoupací komory a různými tloušťkami naneseného stoupacího vosku, má mohér k dispozici pro tutéž nekonečnou paletu sněhových podmínek – počínaje čerstvě napadlým prachovým sněhem při teplotách pod nulou, vlhkým či lehce mokrým novým vatovým sněhem při teplotách kolem nuly, přes staré znečištěné hrubozrnné mokré až vodou nasáklé jarňáky až po ledovaté, hladké či extrémně abrazivní firny – pouze a jenom jeden typ vlasu či chloupků, bez možnosti měnit délku pásu nebo výšku vlasu.

Kde se vzaly, tu se vzaly skiny! Část I.

Kde se vzaly, tu se vzaly skiny…

 

ŠIRŠÍ KONTEXT LYŽÍ SKIN

 

Ano, skiny neboli lyže s mohérovým stoupacím páskem v posledních letech nebo možná dokonce dekádách dominují turistickým běžkám… Ale proč a kde se vlastně vzaly?

 

Řekl bych, že téma skinů je mnohem zajímavější a hlubší, než se může na první pohled zdát… V obecné rovině bych řekl, že skiny nejsou nic jiného než další pokus, jak vyřešit složitosti a komplikace spojené s mazáním stoupacích vosků, které zajišťují odraz u klasického stylu neboli klasiky.

 

V ještě obecnější rovině by se dalo říci, že rovněž volný styl neboli bruslení není nic jiného než zatím nejzdařilejší pokus, jak vyřešit složitosti a komplikace stoupacích vosků… Ano, je to tak, mnoho hobby-lyžařů i zdatnějších turistů se uchyluje ke skatům především proto, že lyže na bruslení se nemusí mazat! No, nemusí mazat?!? Nemusí se mazat stoupacími vosky pro odraz. To ano! O to více se však musí mazat na skluz, nikoli snad pro to, aby jely lépe, i když i to se zvláště na tupém a pomalém sněhu šikne, ale především proto, aby neoxidovaly! Ano, je to tak, skluznice lyží oxiduje… A pozor! Nejvíce oxiduje právě při klouzání po sněhové pokrývce neboli při lyžování.

 

Ale je to tak, při volném stylu neboli bruslení odpadá úmorné mazání či patlání tuhých i tekutých stoupacích vosků v jakékoli formě a podobě… Kdo z nás to nezažil, upatlané ruce, upatlané lyže, lepící se sníh, namrzající lyže, zničená bunda nebo nové SWIX kalhoty…

 

Nejeden lyžař – při vzpomínce na tento hrůzný zážitek nebo při představě jeho opakování – se rychle a pokorně uchýlí ke skatům, a to bez ohledu na to, zda jeho fyzická kondice a/nebo dovednosti tento styl pohybu na běžkách umožňují či nikoli…

 

Mnozí z lyžařů turistů a méně zdatných hobíků však bohužel pouze vytloukají klín klínem nebo vyhání čerta ďáblem… Jak to myslím? Jak to říkám! Bruslení bohužel není pro každého. A kdo na to nemá, ten trpí, trpí jak zvíře…

 

Pokud nemáte na bruslení fyzičku a/nebo dovednosti, pak může Váš zážitek z bruslení vypadat následovně: na rovinkách a v mírném klesání to nemusí být vůbec špatné, zvlášť pokud Vám to na klasických bruslích na kluzáku nebo rybníku jde, jakmile to ale začne stoupat, začne být zle… Buď to budete muset urvat celé rukama, což by v případě mírnějších, a ne příliš dlouhých stoupání mohlo ještě nějak jít, nebo začne peklo. A čím větší bude stoupání, tím větší peklo to bude… Lyže Vás nepodrží a budou ujíždět do všech stran, ruce a břišní svaly tak velký nápor po čase také nezvládnou a začnou odpadat… Vrchol kopce v nedohlednu, zpocení až na prdeli, a ani stromeček Vás nezachrání… V krátkém sjezdu se trochu otřepete, ale po každém klesání přijde zákonitě zase kopec nahoru…

 

A právě pro ty z nás, kdo nemají dostatečnou fyzičku na to, aby elegantně vyklouzali i táhlé a prudké stoupáky, a zároveň netrpí úchylkou projevující se radostí či opojením z vůně dehtových stoupacích vosků (jinými slovy: nechtějí mazat stoupacími vosky, ať již jsou ve válečku, tubě, spreji nebo nanesené na pásce, zkrátka a dobře si nechtějí patlat ruce, lyže a oblečení tím lepivým svinstvem, které stejně většinou víc drhne, lepí a namrzá, než aby dělalo něco kloudného), ano právě pro nás jsou tady skiny neboli lyže s mohérovým páskem.

 

Skiny neboli lyže s mohérovým páskem jsou to správné řešení pro ty z nás – tedy turisty a rekreační hobby-lyžaře, kteří se nechtějí patlat se stoupacími vosky, ale zároveň nemají dostatečnou fyzičku a/nebo dovednosti na bruslení neboli volný styl. Je tomu ale opravdu tak?

Jak určit stoupací zónu běžeckých lyží?

Na rozdíl od běžeckých lyží na bruslení neboli volný styl, jejichž skluznice tvoří jenom jedna velká kluzná zóna sahající od špičky lyže až po její patku, tvoří skluznici běžeckých lyží na klasiku neboli klasický styl dvě zóny, a to zóna kluzná - stejně jako u lyží na bruslení - a zóna stoupací neboli odrazová. Kluzná zóna má přitom dvě části - horní a spodní, mezi horní a spodní kluznou zónou se pak nachází zóna stoupací.

A teď totéž názorněji: jistě jste si všimli, že běžecké lyže - zvláště ty na klasiku - jsou jaksi prohlé či vypouklé. Pokud lyže položíte na přiměřeně rovný a tvrdý povrch (v době mého mládí jsme na to vysazovali dveře od koupelny) a stoupnete si na ně tak, že rovnoměrně zatížíte obě lyže, zjistíte, že skluznice lyže se povrchu dotýká ve své spodní a horní části. Naopak v místech, kde máte botu s vázáním, zůstává mezi skluznicí lyže a povrchem drobná mezera. V místech, kde se lyže dotýká, jsou kluzné zóny, v místech, kde zůstává mezi skluznicí a povrchem mezera, se nachází stoupací zóna.

Výše popsaný jev nastane tedy pouze v případě, že Vaše hmotnost plus mínus odpovídá tvrdosti lyže. Stotřicetikilové chlapisko příliš měkké lyže úplně promáčkne, i při rovnoměrném rozložení váhy na obě lyže. Pokud se padesátikilový komár naopak postaví na příliš tvrdé lyže, bude stoupací zóna sahat s trochou nadsázky od špičky až po patku lyže.

První pravidlo tedy zní: Vaše váha musí plus mínus odpovídat tvrdosti lyže. 

Pokud nejste ani jeden extrém (ani stotřicetikilové chlapiskom, ani padesátikilový komár, váhu u žen se neodvážím komentovat), nemusíte této problematice věnovat žádnou velkou pozornost, jelikož běžné kategorie dnešních lyží jsou navrženy tak, aby pokryly takřka celé běžné váhové spektrum.

Pokud si ale chcete snadno a rychle ověřit, že tvrdost Vašich nových běžek odpovídá plus mínus Vaši hmotnosti, pak pro Vás máme jednoduchou radu: změřte si velikost stoupací zóny (jak se už za chvíli dozvíte), a pokud její velikost odpovídá přibližně 1/3 délky lyže, pak tvrdost lyže odpovídá Vaší hmotnosti.

Druhé pravidlo tedy zní: správná tvrdost lyže odpovídá správné velikosti stoupací zóny a naopak. Správná velikost stoupací zóny se přitom pohybuje mezi 50 až 70 cm a odpovídá přibližně 1/3 délky lyže.

Jak tedy určit stoupací zónu běžeckých lyží na klasiku?

Způsobů je hned několik, a tak si je projdeme jeden po druhém, od nejjednoduššího po nejpřesnější.

Rychlý způsob

Vezměte jednu z lyží do ruky a na boku lyže si např. fiksem označte místo, kde končí Vaše bota upnutá do vázání (když říkám, kde končí, tak myslím opravdu konec boty, a nikoli místo, kde na lyži dosedá Vaše pata). Teď od tohoto místa odměřte 50 až 70 cm směrem ke špičce lyže. 50 cm odměřte u krátkých lyží, jelikož jste menší postavy, 70 cm u dlouhých lyží, jelikož jste vysoké postavy. Toto druhé místo označte rovněž fiksem. Prostor mezi první a druhou značkou je mazací zóna. Hotovo! Do takto určené stoupací zóny mažeme jak tuhé, tak tekuté vosky i veškeré alternativní druhy mázy (např. tekuté vosky ve spreji, stoupací pásku).

Rychlý způsob pro tuhé a tekuté vosky

Tento způsob již vyžaduje spolupráci dvou osob a přiměřeně tvrdý a rovný povrch (dveře od koupelny). Lyžar se obuje do lyžařských bot. Obě lyže se položí na přiměřeně rovný a tvrdý povrch tak, jako by stály ve stopě. Lyžař se na ně postaví a upne boty do vázání (pozor na poškození skluznice!). Před tím, než lyžař lyže zatíží, zasune druhá osoba (doporučení: nikoli manželka) jednou přeložený list papíru pod střední část lyže. Lyžar zatíží rovnoměrně obě lyže a druhá osoba posunuje jednou přeložený list papíru směrem ke špičce lyže. V místech, kde už to nejde dál, udělá na boku lyže značku. Potom posunuje papírem ze středu lyže směrem k patce, v místech, kde se papír zastaví ještě značku neudělá, ale podívá se, jestli je za koncem boty, pokud ano, pak stoupací zóna končí nejdále koncem boty! Pokud ne, udělá značku. Takto zjištěná stoupací zóna slouží pro tuhé vosky. Pro tekuté vosky neboli klistry se použije stejný postup, avšak s tím rozdílem, že list papíru se přeloží 2x. Stoupací zóna pro klistry je tedy o něco kratší.

Přesná univerzální stoupací zóna

I tento způsob vyžaduje spolupráci dvou osob a přiměřeně tvrdý a rovný povrch (dveře od koupelny). Lyžar se obuje do lyžařských bot. Obě lyže se položí na přiměřeně rovný a tvrdý povrch tak, jako by stály ve stopě. Lyžař se na ně postaví a upne boty do vázání. Druhá osoba zasune nepřeložený list papíru pod střední část lyže. Lyžař zatíží rovnoměrně obě lyže (stojí např. jako při soupaži). Druhá osoba udělá značky na boku lyže tam, kde se papír zastaví. Druhá osoba vrátí list papíru opět do středu lyže. Lyžař zatíží jednu lyži celou váhou (jako při odrazu při stříďáku). Druhá osoba opět udělá značky na boku lyže tam, kde se papír zastaví. Nyní se obě zóny zprůměrují. Konec stoupací zóny je však vždy nejdále v místě, kde končí bota. Do takto určené stoupací zóny mažeme jak tuhé vosky, tak klistry.

Přesná stoupací zóna pro tuhé a tekuté vosky

Postup je stejný jako u přesné univerzální stoupací zóny. Rozdíl spočívá pouze v tom, že se celá operace (zatížit rovnoměrně, zatížit celou vahou, zprůměrovat, konec max. u konce boty) provede dvakrát, jednou s nepřeloženým listem papíru a podruhé s jednou přeloženým listem papíru, delší stoupací zóna je pro tuhé vosky, kratší je pro klistry.

Doporučení při nepříliš spolehlivém odrazu

Ještě před tím, než se rozhodnete zlepšit odraz tím, že přidáte další vrstvu vosku, nebo nanesete o stupeň měkčí vosk, můžete zkusit lehce prodloužit mazací zónu, a to především směrem k patce lyže (za konec boty).

⛷️

SKIING WITH A SMILE · TŘÍDÍLNÁ SÉRIE

Jak vybrat lyže se správnou skluznicí?

ČÁST III ZE III

Jak vybrat lyže se správnou skluznicí? – Část III: Barva, stárnutí a péče o skluznici

V prvním dílu jsme si vysvětlili, proč bychom při výběru běžek měli věnovat pozornost materiálu a způsobu výroby skluznice.

Ve druhém jsme se podívali na grafit, další přísady a jejich možný vliv na vlastnosti skluznice.

Teď bychom už tedy měli umět vybrat ty nejlepší lyže.

Ale co když ani velmi kvalitní skluznice nevydrží navždy?

Co když její vlastnosti ovlivňuje sluneční záření, stárnutí materiálu, mechanické opotřebení nebo naše vlastní servisní zásahy?

A co když se nakonec ukáže, že koupit dobré lyže je pouze začátek?

Bohužel mám pro vás jednu nepříjemnou zprávu.

I o dobrou skluznici je potřeba se starat.

⛷️

SKIING WITH A SMILE · TŘÍDÍLNÁ SÉRIE

Jak vybrat lyže se správnou skluznicí?

ČÁST II ZE III

Jak vybrat lyže se správnou skluznicí? – Část II: Co se skrývá v černé skluznici?

V prvním dílu jsme si vysvětlili, proč bychom při nákupu běžek měli věnovat pozornost nejen značce a krásné grafice, ale především skutečné skluznici.

Seznámili jsme se také s extrudovanými a sintrovanými skluznicemi a základními druhy polyethylenu.

A dospěli jsme k závěru, že ani drahé značkové lyže nemusejí být automaticky dobrou koupí.

Možná jste si ale všimli jedné zajímavé věci.

Většina kvalitních běžeckých lyží má černou skluznici.

Proč vlastně?

Je černá rychlejší?

A když je černá skutečně tak dobrá, proč se vyrábějí také transparentní nebo barevné skluznice?

Odpověď je o něco složitější, než by se mohlo zdát.

Protože skluznice není tvořena vždy jen samotným polyethylenem. A ani barva, počet žlábků nebo krásná struktura ještě nezaručují, že lyže bude dobře klouzat.

⛷️

SKIING WITH A SMILE · TŘÍDÍLNÁ SÉRIE

Jak vybrat lyže se správnou skluznicí?

ČÁST I ZE III

Jak vybrat lyže se správnou skluznicí? – Část I: Nenechte se oslnit značkou

Blíží se nová lyžařská sezóna, tak začněme pěkně zostra!

Máte doma několik dětí a před každou zimou znovu řešíte nákup lyžařského vybavení?

Lyže, boty, hole, vázání...

A sotva všechno pořídíte, děti zase povyrostou.

My dospělí máme v tomto směru alespoň jednu výhodu.

Už nerosteme.

Tedy alespoň ne do výšky. 😀

Také vás děsí, kolik bude všechno stát? A máte občas obavy, že se při nákupu nových lyží opět spálíte?

Pak mám pro začátek jedno jednoduché doporučení.

Nenechte se oslnit značkou.

V čem byly fluorové vosky tak jedinečné a proč je nebude snadné nahradit?

 V čem byly fluorové vosky tak jedinečné a proč je nebude snadné nahradit?

 

Abychom mohli správně pochopit, v čem byly fluorové vosky při zlepšování kluzných vlastností mezi sněhovou pokrývkou a skluznicí závodních běžeckých lyží tak jedinečné, musíme si nejprve říci něco málo o tom, jak probíhá kontakt mezi skluznicí a sněhem.

 

Pro účely tohoto popisu budeme používat obecnou kategorii „sníh“, a to i přesto, že jsme si dobře vědomi toho, že nic jako „sníh“ neexistuje, existují pouze prakticky nekonečné druhy, typy a varianty sněhových podmínek, ovlivňované celou řadou faktorů jako je např. stáří sněhu, teplota, vlhkost, stupeň zhutnění, typ / velikost či tvar krystalů nebo zrn, podíl volné vody, sluneční svit atd. Např. v jazyce Eskymáků neexistuje žádné obecné označení pro sníh, ale existuje v něm několik tisíc názvů označujících základní kategorie sněhových podmínek. Ale zázraku jménem „sníh“ se budeme věnovat někdy příště…

 

Jak tedy probíhá kontakt mezi skluznicí a sněhem? Nijak. Ano, je to tak. Skluznice lyže a sníh v kontaktu zpravidla vůbec nejsou. Mezi skluznicí závodních lyží, při jejichž použití se  předpokládají strojově upravené lyžařské stopy, a sněhovou pokrývkou se ve většině případů nachází vrstvička vody, neboli vodní film. Kontakt skluznice lyží a sněhové pokrývky mimo strojově upravené stopy je mnohem komplexnější a pro účely našeho povídání o jedinečnosti fluorových vosků nerelevantní fenomén (kdo by taky jezdil s aplikovanými fluorovými vosky ve volném terénu, při jejich cenách), a proto se jím v tomto článku nebudeme zabývat.

 

Ale zpět k našemu tématu: mezi skluznicí závodních lyží a sněhem se ve většině případů nachází vodní film. V závislosti na okolních podmínkách může tento vodní film mít různou tloušťku. Pro účely hodnocení kluzných vlastností mezi skluznicí a sněhem rozlišujeme tři kategorie tloušťky vodního filmu:

 

·      optimální tloušťka vodního filmu, který funguje jako lubrikant mezi dvěma povrchy (povrchem skluznice a povrchem sněhové pokrývky)

·      příliš malá tloušťka vodního filmu, kdy oba povrchy vstupují do dílčího přímého kontaktu

·      příliš velká tloušťka vodního filmu, kdy mezi oběma povrchy oddělenými vodním filmem vznikají tzv. kapilární krčky

 

Velmi jednoduše řečeno se optimální tloušťka vodního filmu vyskytuje při běžných podmínkách vzdušné vlhkosti přibližně při teplotách přibližně - 3 až - 7 stupňů C. Příliš malá tloušťka vodního filmu se vyskytuje přibližně při teplotách pod - 13 stupňů C, kdy vodní film kolem jednotlivých zrn či krystalů je natolik slabý, že nevygeneruje dostatečné množství lubrikantu. Za těchto podmínek se vodní film vytváří až na základě tření mezi skluznicí a sněhovou pokrývkou a jím vytvořené energie a pohyb na lyžích je extrémně náročný. Příliš velká tloušťka vodního filmu vzniká primárně v důsledku tzv. volné vody mezi sněhovými zrny a projevuje se tzv. sacím efektem, který způsobuje maximální možné tření.

 

A protože je třetí kategorie, tedy příliš velká tloušťka vodního filmu pro naše povídání nejpodstatnější, a protože je tření na příliš silném vodním filmu naprosto nejvyšší, ilustrujeme si sílu tzv. sacího efektu na několika příkladech.

 

Je příjemné slunečné počasí na začátku jara, řekněme první polovina března, slunce už příjemně hřeje, ale ve stinných lesních úsecích je sníh ještě pořádně zmrzlý a jede jak čert. Zrovna si to svištíte z kopce dolů po zledovatělé stopě, dole pod kopcem je ale kratší úsek, kam už svítí slunce. Sníh je taky už pořádně mokrý až nasycený vodou. V plné rychlosti vlítnete do vodou nasyceného sněhu… A? Zůstanete stát skoro na místě a málem padnete na hubu  V lepším případě Vás to pěkně rozhodí a jste rádi, že jste to nějak vybrali.

 

Ano, ta neviditelná síla, která Vás z plné rychlosti málem na fleku zastavila, byly neviditelné kapilární krčky neboli sací efekt. Vodní film se přisál k povrchu Vaší skluznice a nechtěl se pustit…

 

Sedíte doma s přáteli, děti u stolu převrhly pití a Vaše žena stůl pohotově otřela mokrou utěrkou od sladkého džusu. Aby omyla sladkou šťávu ze stolu, nechala utěrku dost namočenou a na hladké desce stolu se vytvořil slabý vodní film. Po chvíli jste si na mokrou desku stolu postavil /-a skleničku s vínem. Chcete se napít, ale fuj, sklenička nejde vůbec odlepit od stolu, zaberete a skoro se polijete.

 

Ano, skoro jste se polil /-a, protože Vám skleničku na desce stolu přidržel sací efekt neboli kapilární krčky.

 

Jaké závěry plynou z první části našeho povídání? Největší tření, a tedy nejhorší kluzné podmínky nevznikají na přemrzlém suchém sněhu, jehož krystaly či zrna se přímo zařezávají do skluznice, nýbrž na vlhkém, mokrém či vodou prosyceném sněhu, kdy se mezi jednotlivými krystaly či zrny nachází velké množství volné vody, která vytváří silný vodní film, v důsledku něhož vznikají kapilární krčky a sací efekt, který dělá vše proto, aby nepustil lyži z místa.

 

Když nyní víme, že skluz lyže na povrchu sněhu se ve většině případů odehrává na vodním filmu, musíme se nyní říci něco málo o tom, jak fluorové vosky s tímto vodním filmem interagují, abychom mohli pochopit, proč byly tak jedinečné.

 

Jak tedy fluorové vosky interagují s vodním filmem?

 

·      Fluorové vosky jsou extrémně hydrofobní, tedy vodu-odpuzující, a snaží se tedy vodní film od povrchu skluznice odpuzovat.

·      Fluorové vosky zvyšují tzv. kontaktní úhel mezi vodními kapičkami, které tvoří vodní film, a povrchem skluznice.

·      Fluorové vosky snižují tzv. kontaktní plochu mezi povrchem sněhu a povrchem skluznice.

·      Fluorové vosky zlepšují odpudivost vůči nečistotám obsaženým primárně ve starém mokrém sněhu.

 

Hydrofobie a schopnost nepřijímat nečistoty spolu úzce souvisí a můžeme si je hezky ilustrovat na parketách. Dřevo jako typicky nasákavý materiál se voskuje, aby se chránil proti vodě a nečistotám. Navoskované parkety navíc krásně kloužou, což je tedy u parket – z pohledu dospělých – efekt nechtěný (naši kluci si ale klouzání po navoskovaných parketách v celém bytě parádně užívají), u lyží se ale o zlepšení skluzu snažíme. Hydrofobie tedy zlepšuje skluz na vodním filmu a jde ruku v ruce s odpuzováním nečistot.

 

Mnohem zajímavější a podstatnější jsou ale prostřední dvě vlastností fluorových kluzných vosků.

 

Fluor má tu zvláštní vlastnost, že umí měnit povrchové napětí vody, která se objeví v jeho blízkosti. Tím, že naneseme na povrch skluznice vosky s přídavkem aditiv na bázi fluoru, zajistíme, že u vodního filmu, po kterém – jak již víme lyže klouže – se začne měnit povrchové napětí, v důsledku čehož se z „plochých“ kapiček vody, stanou „kulaté“ kapičky vody, tedy změní se kontaktní úhel, který svírají kapičky vody tvořící vodní film s povrchem skluznice.

 

Tuto skoro až čarovnou vlastnost fluoru si můžeme obrazněji ukázat na chování běžné outdoorové bundy a outdoorové bundy s GORE-TEXem za deště. Při výrobě GORE-TEXu se používala identická látka PFOA/C8, která tvořila základ fluorových kluzných vosků. Pokud dopadne kapka dešťové vody na běžnou bundu, po dopadu se rozplácne a následně ve formě jakési placky pomalu sjede po povrchu dolů (v lepším případě) nebo se do bundy rovnou vsákne (v horším případě).  Pokud tatáž dešťová kapka spadne na bundu s GORE-TEXem vyrobeného za použití PFOA/C8, pak se tato kapička dešťové vody těsně před dopadem zabalí či sroluje do jakési kuličky, která následně hladce sklouzne po povrchu dolů.

 

Fluorové vosky tedy mění vodní film pod skluznicí lyže na jakési kuličky po jejichž vrcholcích lyže klouže.

 

Skluznice lyže klouže po „kuličkách“ mnohem lépe než po „placičkách“, stejně jako „kulaté“ nebo „placaté“ kapičky vody po bundě, ale kuličky také zásadním způsobem zmenšují kontaktní či styčnou plochu mezi lyží a vodním filmem, menší styčná plocha znamená menší tření a lepší kluzné vlastnosti.

 

Když už jsme ale nakousli téma kontaktní plochy, pojďme si o něm povědět trochu více.

 

Na vlhkém, mokrém či velmi mokrém sněhu snižují fluorové vosky kontaktní plochu mezi vodním filmem na povrchu sněhové pokrývky a povrchem skluznice tím, že kapičky vody, které vodní film tvoří, „zakulacují“. 

 

A není nic nového pod sluncem, že fluorové vosky zlepšují kluzné vlastnosti – díky hydrofobii, odpudivosti vůči nečistotám, zvyšování kontaktního úhlu a snižování kontaktní plochy – primárně a především na vlhkém, velmi vlhkém, mokrém, velmi mokrém až vodou nasyceném sněhu. To snad ví úplně každý.

 

Ale fluorové vosky zlepšují kluzné vlastnosti – a to už tak úplně jasné nebývá – také na suchém, ostrém a vysoce abrazivním sněhu. Také zde totiž fluorové vosky snižují kontaktní plochu mezi skluznicí a slabým vodním filmem na straně jedné a ostrými abrazivními sněhovými krystaly či zrny na straně druhé, které se za těchto podmínek dostávají do přímého kontaktu se skluznicí lyže. Za těchto podmínek totiž ostré a vysoce abrazivní sněhové krystaly pronikají přímo do skluznice. Díky tomu, že fluorové vosky jsou výrazně tvrdší než jakékoli běžné hydro-karbonové vosky, a díky tomu, že při správném provázání se základním materiálem skluznice zvyšují dokonce i tvrdost tzv. kluzné vrstvy sestávající z UHMWPE a vlastního kluzného vosku, zabraňují či alespoň omezují pronikání ostrých a vysoce abrazivních zrn do povrchu skluznice, čímž také snižují kontaktní plochu a tím celkové tření.

 

Při správném použití tedy fluorové vosky zlepšují kluzné vlastnosti také na suchém, přemrzlém, agresivním a vysoce abrazivním sněhu.

 

V čem jsou fluorové kluzné vosky tedy tak jedinečné? Jedinečnost fluorových vosků spočívá v takřka neuvěřitelné kombinaci extrémní hydrofobie, schopnosti měnit povrchové napětí vody, zvyšovat tvrdost skluznice a snižovat kontaktní plochu, čímž enormně zlepšují kluzné vlastnosti na vlhkém a mokrém sněhu a pomáhají snížit tření na suchém, agresivním a vysoce abrazivním sněhu.

 

Proč je nebude snadné nahradit? Protože aktuálně neexistuje známá chemická látka, která by nabízela takovouto kombinaci skluz zlepšujících vlastností mezi vodním filmem na povrchu sněhové pokrývky na straně jedné a UHMWPE na straně druhé.

 

Ale netruchleme, zatímco mezi chemickými látkami se alespoň zatím na lepší časy neblýská, vzbuzuje hned několik organických látek velkou naději na ještě lepší kluzné vlastnosti, v ještě širším pásmu použití, a navíc bez balastu ekologické a zdravotní zátěže!

 

Na co se můžeme těšit příště:

Co je Achillova pata fluorových vosků? Co asi výrobci nechtěli, abychom věděli?

Jak používat lyže s mohérem?

Lyže se srstí/mohérem místo stoupacího vosku

Zajímavá alternativa pro ty, kdo chtějí vyzkoušet běžky, vědí, že začínat se má klasikou, ví, že dobrý odraz je základem úspěchu, ale neví, jak správně namazat pomocí klasických stoupacích vosků...

Dobrá volba, protože jednoduché věci prostě fungují. Hladit kočku po srsti je hladké a příjemné. Hladit kočku proti srsti je zásek. A o zásek tady jde. Přesněji řečeno o odraz. O odraz na rovině a ve stoupání. Při sjezdu z kopce je srst naopak krásně uhlazená. A jede, a to je příjemné…A co víc, nic tady nelepí!

Srst/mohér je pouze ve stoupací zóne, ve které dochází k odrazu na rovině a při stoupání. Naopak kluzné zóny, od Vaší paty směrem k patce lyže a od vázání směrem ke špičce zůstávají hladké.

Ale jako všechno přirozené a přírodní mají i lyže se srstí/mohérem svoje limity. Na rozdíl od hladké skluznice lyže se srstí/mohérem vždycky trochu drhne (lyže s integrovanou srstí/mohérem trochu míň, lyže s dodatečně nasazenou srstí/mohérem trochu víc), srst je prostě srst. Srst podobně jako stoupací vosk umí taky namrzat. A věřte, že namrzlá srst je to poslední, o co máte při vaší první vyjížďce v bílé stopě zájem. Podobně jako stoupací vosky má i srst největší tendenci namrzat v proměnlivých sněhových podmínkách kolem nuly nebo při přechodu od vlhkého sněhu k teplotám pod bodem mrazu. Především v takových podmínkách, ale lépe vždy je dobré srst/mohér ošetřit speciálním roztokem proti namrzání…

Lyže se srstí/mohérem tedy znamenají: dobrý odraz, přiměřený skluz, minimální přípravu, impregnaci (minimálně při teplotách kolem nuly)!

Co byste měli o lyžích se srstí určitě ještě vědět:

• Pokud se rozhodnete pro lyže s integrovanou srstí/mohérem, pak vězte, že se lyžování s kožíškem už nezbavíte… Srst je tam na pořád a nedá se bez poškození podstaty lyže odstranit. Časem by Vás mohla začít štvát, že to z kopce fakt moc nejede…

•      Pokud zvolíte dodatečně upevňované stoupací pásy se srstí/mohérem, pak byste se při nákupu měli zajímat především o to, jak se takový stoupací pás na lyži upevňuje. Bývá to podobné jako se sněhovými řetězy u aut: jsou takové, u kterých to jde náramně snadno, a takové stoupací pásy je možné před delšími sjezdy „zdemontovat“ a před delšími stoupáními opětovně namontovat. Jsou ale takové, kde už první montáž v teple chalupy je horor, a jakákoli další manipulace ve venkovních podmínkách je prakticky nemožná. Při nákupu vždy trvejte na názorném upevnění na lyži, nenechte se odradit argumenty, že stoupací pásy jsou v originálním uzavřeném obalu…

• Srst/mohér se upravuje pouze speciálními přípravky pro ni určenými (přípravek proti namrzání, přípravek pro lepší skluz, přípravek na čištění atd.), na srst nelze aplikovat běžné stoupací vosky, ani běžné mycí prostředky!