Zažehlovací teploty skluzných vosků

 Zažehlovací teploty skluzných vosků

 

Když jsem se servisem běžeckých lyží začínal, určovali zkušení servisáci zažehlovací teplotu podle toho, jak hodně nebo málo se z parafínu kouřilo. Vzhledem k tomu, že se tehdy jednalo primárně o uhlovodíky s minimálním množstvím aditiv, byl to celkem dobrý systém, ze zažehlovaného parafínu se muselo kouřit tak akorát…

 

Můj strýc mi tehdy zadal první „výzkumný“ úkol, přinesl mi velikou krabici plnou všech tehdy existujících skluzných vosků a řekl: „uděláme si vlastní tabulku zažehlovacích teplot všech vosků, pokud bys potřeboval další (vosky, poznámka autora), tak mi dej vědět, jo, a potřebujeme to rychle…“

 

S učitelkou chemie na střední škole jsme určovali teplotu skápnutí jednotlivých voskových bločků a následně teplotu, kdy se teplotně nejméně odolná složka daného bločku začala „přepalovat“. Z těchto dvou hodnot jsme se následně snažili odvodit nejlepší zažehlovací teplotu pro daný vosk.

 

Když jsme měli hotovo, poslal mě strýc za starým Weisshautelem, dealoval tehdy ještě v socialistickém Československu produkty jedné významné voskařské značky a jeho rodiče bydleli kousek od mého dědy… Pan doktor pedagogických věd mi v mém traktátu opravil vícero pravopisných chyb, od té doby už jsem psal „signál“ vždy s krátkým měkkým, ale jinak je to prý nepraktická blbost, odmítl pan importér náš první větší výzkum. Krátce na to představil SWIX svoji GLIDING WAX IRONING TEMPERATURE CHART, krásnou barevnou na voskovém papíře, bez pravopisných chyb…

 

Strýc byl tehdy na Honzu pěkně nasraný, ale ten tvrdil, že o ničem neví… A navíc ta naše tabulka zahrnovala vedle přípravků od SWIX všechny tehdy dostupné skluzné vosky, takže byla rozhodně lepší 

 

O několik let později se na scéně objevily první fluory, věhlasná CERA F určená pro teplotní rozsah - 4 až + 4 stupňů C. Se skluznými vosky s obsahem fluoru prudce vzrostly zažehlovací teploty. Čím vyšší podíl fluoru, tím byly teploty zpravidla vyšší. Také hodně záleželo, zda se jednalo o fluorové přípravky ze skupiny PFOA nebo PFOS, sulfidy měly zpravidla ještě vyšší zažehlovací teploty než acidy.

 

Důvodem vysokých zažehlovacích teplot u fluorových přípravků, u přípravků ze skupiny PFOS nebyly žádnou velkou výjimkou zažehlovací teploty přes 180 nebo dokonce přes 200 stupňů C, byly vysoké teploty tání fluoru.

 

Vysoké zažehlovací teploty fluorů měly své velké výhody i své velké nevýhody, ale byly nutné či nevyhnutelné. Teploty tání fluorových sloučenin jsou prostě vysoké. Kdo chtěl používat fluor musel se s tím smířit.

 

K hlavním nevýhodám vysokých zažehlovacích teplot fluorů, zvláště tzv. finishů či coatingů patřila skutečnost, že se nezřídka kdy spálily podkladní vrstvy, které nebyly schopné vysoké zažehlovací teploty fluorů přežít. Do servisních kabin se pak uvolňovaly oblaka štiplavého kouře, přepálený podkladní vosk s sebou zpravila vzal i větší či menší část fluorů.

S těmito extrémními zažehlovacími teplotami měly problém i skluznice, proto se také stávalo, že po opakované aplikaci fluorových prášků za tepla skluznice lyží jaksi „zesklovatěla“, odborně by se řeklo, že ve svrchní vrstvě UHMWPE proběhla tzv. glas transmission phase, jinými slovy povrch skluznice nevratně tepelně degradoval.

 

Hlavní výhodou vysokých zažehlovacích teplot přípravků s fluorem byla velmi solidní životnost výsledku na sněhu, a to i za velmi abrazivních podmínek. Vysoké až extrémní zažehlovací teploty (za vysoké považujeme teploty do cca 160 stupňů C, za extrémní pak zažehlovací teploty přes 180 stupňů C) způsobovaly natavování svrchní vrstvy skluznice, v důsledku čehož došlo na molekulární úrovni k propojení či promíchání základního materiálu skluznice a aplikovaného skluzného vosku. Výsledkem tedy byla jakási „směs“ obou látek. A právě toto promíchání obou látek na molekulární úrovni, tedy základního materiálu skluznice na straně jedné a skluzného vosku s fluorem na straně druhé, propůjčovalo výsledné směsi velmi dobrou až vynikající odolnost vůči abrazi. A že přitom docházelo k nevratnému poškození skluznice, o tom přece nikdo nevěděl… A těm pár teoretickým vědátorům stejně nikdo nevěří 

 

Vlastností chronosu, tedy lineárního času je, že neustále, nezadržitelně a nesmlouvavě plyne, v každém okamžiku se z přítomnosti stane minulost a chronos ukousne v každém zlomku vteřiny malý kousek z budoucnosti, kterou svou čarovnou mocí obratem přetaví do přítomnosti, v jejíž podstatě je zakotvena minulost. Vše nezadržitelně plyne a v prach se obrací. A přípravky s obsahem fluoru se díky chronosu pomalu a jistě propadají na smetiště dějin.

 

Zajímavé ale je, že společně s fluory do propadliště dějin nespadly vysoké zažehlovací teploty. Ty vysoké zažehlovací teploty, které měly u skluzných přípravků s fluorem své technické a fyzikální opodstatnění. U nových tzv. fluor-free vosků se ve většině případů nevyskytuje nic, co by takto vysoké zažehlovací teploty „opodstatňovalo“ či „vysvětlovalo“. I tak ale zůstaly vysoké, nikoli však extrémní zažehlovací teploty u většiny výrobců i u tzv. fluor-free přípravků zachovány. Jednoho nemůže nenapadnout otázka, proč, co je za tím?

 

Kolegy ze Švýcarska napadlo, že by vysoké zažehlovací teploty mohly být výhodné pro životnost fluor-free skluzných vosků a že pouze „vysoké“, a nikoli „extrémní“ zažehlovací teploty mohou vést k minimálnímu poškození svrchní vrstvy skluznice, zvlášť pokud se to dělá šikovně… A nový výzkumný projekt byl na světě!

 

A světe div se, předpoklady z hypotézy se v rozsáhlých laboratorních a polních testech potvrdily. Vysoké zažehlovací teploty, řekněme teploty v rozmezí 140 až 150 stupňů C, lehce nataví nejsvrchnější vrstvu skluznice a umožní promíchání základního materiálu skluznice s aplikovaným skluzným voskem na molekulární úrovni, v důsledku čehož dojde k enormnímu zvýšení odolnosti vůči oděru takto vytvořené skluzné vrstvy na straně jedné a k minimální degradaci základního materiálu skluznice na straně druhé. Vzniká tedy jednoznačně WIN-WIN situace.

 

Shrnutí

 

V osmdesátých letech minulého století zažehlovací teploty skluzných vosků nikdo neřešil. Pro měkké vosky se nastavovaly nižší teploty, pro tvrdé vosky pak teploty vyšší. Rozhodovala asi jen míra či množství kouře, který zažehlování generovalo.

 

Někdy v druhé polovině osmdesátých a na počátku devadesátých let se objevily první nesmělé pokusy o IRONING TEMPERATURE CHARTS, tedy tabulky či grafy zažehlovacích teplot, od počátku devadesátých let se již na obalech skluzných vosků zažehlovací teploty běžně udávaly.

 

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se začaly masově používat skluzné vosky s fluorem. Primárně u tzv. čistých fluorů zažehlovací teploty enormně vzrostly, což bylo primárně dáno vysokými teplotami tání fluorových sloučenin.

 

Běžné vosky nebyly schopné takto vysoké zažehlovací teploty „přežít“, a tak se roztrhl pytel s různými LF a HF skluznými vosky, které byly doporučovány jako podkladní vrstvy pod tzv. čisté fluory.

 

Po zákazu fluorů v roce 2023 se přestaly více či méně používat tzv. extrémní zažehlovací teploty, tedy teploty přes 180 stupňů C, nicméně vysoké zažehlovací teploty, tedy teploty v rozpětí 140 až 160 stupňů C se staly naopak standardem. Důvodem je WIN WIN situace, kdy mírným natavením povrchu skluznice může dojít k promíchání základního materiálu skluznice a skluzného vosku, díky čemuž významně stoupne životnost skluzných vosků na straně jedné, zároveň ale dojde minimálnímu riziku poškození povrchu skluznice.

 

 

 

 

 

 

 

Jaké základní druhy kluzných vosků rozlišujeme?

Při velkém zjednodušení existují tři základní druhy kluzných vosků z pohledu složení:

• hydro-karbonové kluzné vosky
• fluorované hydro-karbonové vosky
• fluoro-karbonové vosky

Hydro-karbonové kluzné vosky jsou tvořeny zpravidla třemi základními složkami: parafíny, mikrokrystaliny a syntetickými parafíny. Obsahují různé podíly olejů a syntetických tvrdidel, které určují jejich základní kluzné vlastnosti. Čím větší podíl olejů, tím lepší vodoodpudivost hydro-karbonový vosk má, tím je ale také měkčí a tím větší má tendenci vázat nečistoty. Hydro-karbonové vosky jsou technologicky nejstarší.

Fluoro-karbonové kluzné vosky jsou vosky obsahující perfluorové chemické složky, jejichž primárními vlastnostmi jsou extrémní vodoodpudivost a odpudivost vůči nečistotám. Čisté fluoru-karbonové vosky nepenetrují do porézních částí skluznice, nýbrž zůstávají na jejím povrchu. Čisté fluoro-karbonové vosky se "nesnášejí" s hydrokarbonovými vosky, navzájem se odpuzují. Fluoro-karbonové vosky se nabízí jako prášky, tuhé bločky nebo tekuté látky. Tzv. čisté fluory se objevily v osmdesátých letech dvacátého století. Prvním výrobkem tohoto druhu byla Cera F od firmy Swix.

Fluorované hydro-karbonové vosky jsou technologicky nejmladší. Nejedná se o pouhou směs hydro-karbonových a fluoro-karbonových vosků, k propojení dochází již na molekulární úrovni. Fluorované hydro-karbonové vosky penetrují obdobně jako hydro-karbonové vosky do porézních částí kluznice. Aplikují se tedy stejným způsobem jako hydro-karbonové vosky. Fluorované hydro-karbonové vosky slouží jako podkladní vosky pod čisté fluorové vosky a nabízejí se zpravidla ve dvou základních verzích: LF (low-fluoridated), tedy hydrokarbonové vosky s nízkým podílem aditiv na bázi fluoru, a HF (high-fluoridated), tedy hydrokarbonové vosky s vysokým podílem aditiv na bázi fluoru. Ve srovnání s čistými fluorovými vosky mají fluorované hydro-karbonové vosky výrazně vyšší trvanlivost, zároveň mají ve srovnání s běžnými hydro-karbonovými vosky výrazně vyšší vodoodpudivost a odpudivost vůči nečistotám. Nejvyšší odolnosti čistých fluorových vosků dosáhneme jejich aplikací na fluorované hydro-karbonové kluzné vosky.

Jednotlivé druhy vosků od sebe snadno odlišíme podle ceny. Čisté fluorové vosky jsou nejdražší, běžné hydro-karbonové vosky jsou zpravidla nejlevnější.

Aktuálně však byly kluzné vosky s aditivy na bázi fluoru světovou lyžařskou asociací zakázány. Hlavními důvody jsou negativní dopady fluorových vosků na životní prostřední a zdraví osob.

Tématu zákazu fluorových vosků se budeme podrobněji věnovat v dalším příspěvku.

Jak používat tekuté kluzné vosky?

Na prvním místě je nutné zdůraznit, že existují dvě základní skupiny tekutých kluzných vosků: na straně jedné jsou to "hobby" tekuté kluzné vosky, které bývají často označovány jako universální či kapesní, na straně druhé jsou to "profi" tekuté kluzné vosky, které obsahují větší či menší množství aditiv na bázi fluoru. Obě skupiny rozpoznáte velmi snadno, a to podle ceny. Fluorové tekuté kluzný vosky jsou mnohonásobně dražší...

Vedle výše uvedených dvou základních skupin existují ještě mezi mezistupně, jako např. tekuté kluzné vosky od firmy Rex, např. modrý nebo fialový, což jsou běžné hydro-karbonové vosky v tekuté formě, tedy běžné tréninkové a závodní vosky bez aditiv na bázi fluoru. Např. modrý Rex je legendární kluzný vosk z éry před-fluorové.

Tekuté kluzné vosky by se měly nanášet vždy na čistou skluznici. Před vlastní aplikací tekutého kluzného vosku doporučujeme skluznici vykartáčovat jemným hustým bronzovým kartáčem ve směru jízdy, kterým skluznici jednak vyčistíme, jednak otevřeme, takže skluznice bude kluzný vosk lépe absorbovat.

Před aplikací je nutné tekutý kluzný vosk dobře protřepat. Kluzný vosk naneseme pomocí aplikační houbičky. Naneseme dostatečné, ale přiměřené množství.

Profesionální tekuté kluzné vosky můžeme následně lehce zažehlit. Tekuté kluzné vosky však zažehlujeme zpravidla nízkou teplotou (max. do 100 stupňů C) a velmi opatrně, protože množství vosku je u tekutých vosků z důvodu podílu rozpouštěcího přípravku oproti běžným kluzným voskům výrazně menší. Po zažehlení tekutý kluzný vosk nejprve lehce vykartáčujeme pomocí nylonového leštícího kartáče a následně pomocí lyžařské utěrky.

Profesionální i universální tekuté kluzné vosky můžeme po zaschnutí zapracovat a rozleštit pomocí korku a následně pomocí lyžařské utěrky (např. fiberline). Cílem zapracování a rozleštění pomocí korku a lyžařské utěrky je zvýšení odolnosti (kluzný vosk nám vydrží na více kilometrů) a odstranění přebytečného vosku z povrchu skluznice, který by zpočátku skluz lyže zhoršoval.

Universální tekuté kluzné vosky můžeme před zaschnutím pouze rozetřít pomocí fliesové houbičky, která je zpravidla součástí balení. Následně necháme rozetřený vosk zaschnout a můžeme vyrazit do stopy. Musíme však počítat s tím, že v počátečních fázi bude skluz lyží zhoršován či zpomalován přebytečným voskem na povrchu skluznice, který se však po nějaké době "ojede" a skluz již bude optimální.

Za mě jsou tekuté kluzné vosky parádní prostředek pro rychlé a jednoduché zlepšení skluzu jak klasických lyží, tak lyží na volnou techniku. Jak víme z předchozích příspěvků, skluz lyže po sněhu se ve většině případů odehrává po vodním filmu, který vymývá a vysušuje porézní části skluznice, která následně oxiduje, což se projevuje šednutím povrchu skluznice. Vyschlá a zoxidovaná skluznice může namrzat. Ano, čtete správně, kluzné zóny lyží mohou namrzat. A pro skluz, zvláště při volném stylu není nic horšího než namrzající skluznice.

Malá krabička universálního nebo hydro-karbonového tekutého vosku může namrzání kluzných zón skluznice bez námahy zabránit... 

Jak zlepšit skluz běžeckých lyží? Manuální strukturování.

Na rozdíl od permanentního strojního strukturování skluznice prováděného při výrobě běžeckých lyží je manuální strukturování dočasné a provádí se v rámci aplikace kluzných vosků.

Manuální strukturování umožňuje "doladit" základní strojně vytvořenou strukturu skluznice na aktuální sněhové a teplotní podmínky. Je však třeba myslet na to, že "dolaďování" funguje pouze jedním směrem - jemnou základní strojně vytvořenou strukturu skluznici můžeme doplnit středně-hrubou či hrubou manuální strukturou pro hrubozrnné a mokré druhy sněhu, není ale možné hrubou základní skluznici "zjemnit" velmi jemnou či jemnou manuální strukturou.

Manuální strukturování se pouze vytlačuje do povrchu skluznice. Při opakované aplikaci kluzných vosků horkou cestou (tedy pomocí zažehlování) manuálně vytlačená struktura opět vymizí a je možné do skluznice vytlačit novou manuální strukturu.

Manuální struktura se vytlačuje buď lineárním pohybem (lineární struktury), nebo rotačním pohybem (šípové struktury). Lineární struktury jsou běžnější a provádí se cenově dostupnými přípravky (prakticky každý výrobce lyžařských vosků nabízí lineární strukturovače). Šípové struktury jsou spíše doménou vrcholového sportu a provádí se relativně nákladnými přípravky.

Liniové struktury jsou v zásadě drážky s různými odstupy vrcholů jednotlivých drážek vytlačené do povrchu skluznice. Nejjemnější struktura má vzdálenost mezi vrcholy 0,25 mm, nejhrubší struktura pak 3,0 mm.

Šípové struktury jsou přerušované drážky ve tvaru "rybí kosti", odstupy jednotlivých rybích kůstek a jejich šířka jsou definovány válcovým vytlačovacím břitem. Rotační vytlačovací břity se nabízí pouze v několika variantách od 0,3 mm do 0,7 mm.

Podobně jako u strojně vytvářených struktur platí i pro manuální struktury následující základní pravidla: jemná struktura pro nový a jemnozrnný sníh za nízkých teplot a nízké vlhkosti vzduchu, hrubá struktura pro mokrý až velmi mokrý hrubozrnný sníh. Nicméně pozor! Existují i situace, kdy tyto základní pravidla bohužel neplatí - viz samostatný příspěvek.

Hrubé a velmi hrubé struktury jsou vhodné pouze pro klasický styl, pro volný styl se používají pouze jemné struktury. Pro volný styl se hodí lépe šípové než lineární struktury.

Aplikace manuálních struktur se provádí v rámci aplikace kluzných vosků. Obecně se doporučuje manuální struktury provádět po odstranění přebytečného vosku škrabkou a vykartáčování povrchu. V tomto případě je však také "tlačená" manuální struktura relativně ostrá, což může být za určitých sněhových podmínek výhodné, za jiných však bohužel problematické - viz samostatný příspěvek.

Aplikace manuálních struktur před nanesením a zažehlením kluzných vosků je také možná, je pak nicméně nezbytné strukturu zbavit přebytečného vosku a vykartáčovat, což může být pro tvrdé až velmi tvrdé vosky pro chladné podmínky problematické.

Jak připravit nové lyže pro první použití?

Nové lyže je pro první použití nutné připravit. Ve specializovaných obchodech Vám tuto první přípravu provedou automaticky. V případě, že jste si nové lyže objednali např. přes internet nebo je zakoupili ve velkých prodejnách sportovních potřeb, budete si muset lyže pro první použití připravit sami… Platí zde jednoduchá zásada: Čím dražší lyže, tím důležitější příprava lyží pro první použití je!

 

Jak víme z jiných příspěvků o mazání běžeckých lyží, je skluznice většiny běžných lyží tvořena porézním materiálem, aktuálně zpravidla na bázi polyetylenu a grafitu. Tento porézní charakter skluznice umožňuje na straně jedné aplikaci kluzných vosků, na straně druhé je jedním z hlavních důvodů pro přípravu nových lyží pro první použití. Porézní části skluznice je před prvním použitím nutné „vyčistit“ od případných nečistot z výrobního procesu a zároveň „penetrovat“ či „nasytit“ látkou, která bude při dalším používání lyží „zlepšovat“ kluzné vlastnosti, respektive vytvářet „prostředníka“ mezi vodním filmem (sněhem) a vlastní skluznicí lyže.

 

Krok 1

Na povrchu sintrované skluznice se z výrobního procesu nachází drobná vlákna a drobné ostřejší částice či nečistoty, které je nutné jemně „strnout“ či odstranit. K tomuto účelu používáme materiál velmi podobný spodní straně houbičky na nádobí. Pokud si vypůjčíme názvosloví firmy SWIX, pak ho nejsnadněji označíme jako FIBERTEX. Materiálem FIBERTEX přejedeme skluznici lyže od špičky k patce přibližně 3x až 5x, přičemž na FIBERTEX středně tlačíme plochou dlaně. Následně povrch skluznice otřeme čistým hadříkem.

 

Krok 2

Na povrch skluznice naneseme dostatečné množství kluzného vosku. S ohledem na požadavek dostatečného množství doporučujeme na skluznici nakapat parafín roztavený na žehličce. Při nanášení „na sucho“ by nemuselo být množství dostatečné. Doporučujeme používat spíše měkké kluzné vosky (tedy zpravidla tedy žluté či červené barvy) nebo speciální „čistící“ či „napouštěcí“ vosky. Parafíny pro vyčištění a napuštění porézních částí skluznice by neměly obsahovat žádná aditiva (tedy žádný fluor, grafit, molybden atd.). 

 

Krok 3

Nanesený vosk zažehlíme odpovídající teplotou. Teplota zažehlování je zpravidla uvedena na obalu kluzného vosku. Neznáme-li teplotu zažehlování, řídíme se jednoduchým pravidlem: vosk nesmí při zažehlování kouřit nebo se pálit. Vosk zažehlujeme pomalým, ale stálým pohybem žehličky od špičky k patce. Neprodleně po zažehlení (vosk je stále měkký) odstraníme přebytečný vosk ze žlábku pomocí škrabky pro žlábky. Následně necháme zažehlený vosk zatuhnout. Doporučujeme nechat vosk zatuhnout při běžné pokojové teplotě (cca 20 stupňů C).

 

Krok 4

Pomocí ostré PLEXI škrabky odstraníme přebytečný vosk z povrchu skluznice. Vosk „strháváme“ od špičky k patce v krátkých cca 20 cm dlouhých záběrech rovnoměrným tlakem. Nikdy nepoužívat ocelovou planžetu. Rovnou PLEXI škrabkou odstraňovat přebytečný vosk z rovných ploch skluznice (nikdy ze žlábku, nikoli z hran, obezřetně u patky). Na závěr skluznici lehce otřeme a odstraníme tak spirálky strženého vosku.

 

Krok 5

Pomocí hustého bronzového kartáče „vykartáčujeme“ zbývající kluzný vosk. Skluznici kartáčujeme od špičky k patce táhlými pohyby a rovnoměrným tlakem. Celou skluznici přejedeme dvakrát až třikrát. Doporučujeme používat výhradně kartáče určené pro úpravu lyžařských skluznic. Na rozdíl od některých výrobců lyžařských vosků nedoporučujeme používat ocelový kartáč, dle našeho názoru způsobuje oděr vlastní skluznice a může narušovat drážkovou strukturu. Při kartáčování „vytahujeme“ ze skluznice drobné částečky vosku společně s nečistotami, které je nutné co nejdříve po kartáčování lehce otřít. Kartáč je vhodné před další preparací vyklepat.

 

Pro lyže na mokrý sníh opakujeme celý proces cca třikrát, pro lyže na studené podmínky cca pětkrát. Krok 1 při opakovaném procesu samozřejmě vynecháme.

Jaké používat vosky na skluz?

Naše dnešní úvahy k tématu "Jaké vosky na skluz používat" začneme velmi zjednodušeným základním rozlišením vosků na ty, které neobsahují fluor, a ty, které fluor obsahují.

Ty bez přídavku fluoru zpravidla označujeme jako konvenční či běžné vosky, ty s přídavkem aditiv na bázi fluoru standardně označujeme jako vosky "fluorové". Rozdíl poznáte nejen podle označení, ale také podle ceny. Vosky s aditivy na bázi fluoru jsou výrazně dražší.

Jak konveční, tak fluorové kluzné vosky jsou ropné deriváty tvořené nasycenými uhlovodíky bez násobných vazeb. Fluorové vosky navíc obsahují určitý podíl aditiv na bázi fluoru. Na trhu jsou k dispozici fluorové vosky s nízkým a vysokým obsahem aditiv na bázi fluoru a tzv. čisté fluorové prášky. V kluzných voscích s nízkým obsahem fluoru jsou obsažena cca 4 procenta aditiv, ve voscích s vysokým obsahem fluoru pak cca 8 procent aditiv a v tzv. čistých fluorových prášcích je obsaženo cca 50 procent aditiv na bázi fluoru.

Aditiva na bázi fluoru se do kluzných vosků přidávají primárně pro vlký, morký až velmi morký sníh. Důvodem je primárně zvýšení přirozené vodoodpudivosti povrchu skluznice díky aditivům na bázi fluoru.

Na základě vlastního rozdělení fluorových vosků na vosky s nízkým obsahem fluoru, vysokým obsahem fluoru a tzv. čisté fluorové prášky, kdy s narůstajícím podílem fluoru roste rovněž cena daného výrobku, ale i na základě marketingových strategií jednotlivých výrobců lyžařských vosků vzniká dojem, že vyšší podíl aditiv na bázi fluoru znamená lepší skluz. 

Dle studie vlivu aditiv na bázi fluoru na fyzikální a fyzikálně-chemické vlastnosti kluzných vosků (I. Rogowski 2007) se však ukazuje, že zvyšování vodoodpudivosti pomocí aditiv na bázi fluoru má své limity. Je až zarážející, že nejlepší vodoodpudivosti bylo docíleno u kluzných vosků s obsahem aditiv ve výši cca 4 procent, tedy u tzv. fluorových vosků s nízkým obsahem fluoru. Smáčivost a propustnost kluzných vosků významně narůstala mezi obsahem aditiv ve výši 0 až 4 procent, následně podstatně klesala mezi obsahem aditiv ve výši 4 až 10 procent a neměnila se při obsahu aditiv ve výši 10 až 50 procent.

Závěr: pro suchý sníh při teplotách pod bodem marazu (řekněme - 5 °C a méně) bez ohledu na strukturu sněhu je výhodnější používat bežné kluzné vosky bez přídavku fluoru, jelikož za těchto podmínek nehraje zvyšování vodoodpudivosti žádnou významnou roli. Pro vlhký, mokrý až velmi morký sníh je výhodné používat tzv. fluorové vosky pro zlepšení přirozené vodoodpudivosti povrchu skluznice. Zcela dostatečné jsou však kluzné vosky s nízkým obsahem aditiv na bázi fluoru, jelikož nejlepších kluzných vlastností bylo dosaženo u obsahu aditiv na bázi fluoru ve výši 4 procent. Vyšší podíl aditiv v kluzných voscích již kluzné vlastnosti nezlepšoval.

Kdy používat kluzné vosky u lyží na klasiku?

 

Jak už víme, aplikujeme do kluzných zón lyží na klasiku kluzné vosky. Kluzné vosky používáme pro zlepšení kluzných vlastností skluznice, tedy pro zlepšení skluzu.

Kdy ale kluzné vosky u lyží na klasiku používáme?

Abychom mohli správně a cíleně odpovědět na tuto otázku, musíme si nejprve říci alespoň to nejzákladnější o vlastnostech skluznice a interakci sněhové pokrývky a skluznice lyže.

Skluznice většiny bežných lyží je tvořena porézním materiálem, zpravidla směsí polyethylenu a grafitu. Právě díky poréznosti, tedy mikro a makro pórům na povrchu a ve struktuře skluznice, je možné na skluznici nanášet vosky. Nicméně existují i skluznice s minimální porézností, a tedy s velmi omezenou schopností „přijímat“ kluzné vosky. Zpravidla se jedná o extrudované skluznice levných lyží.

Kluzné vosky tedy používáme primárně na porézní skluznice se schopností "absorbovat" kluzné vosky, neporézní skluznice nejsou schopny kluzné vosky "přijmout", jejich aplikace tedy zpravidla postrádá smysl.

O interakci sněhové pokrývky a skluznice lyže existují nesčetné odborné studie a články. Není také divu, jedná se o základní jev ovlivňující skluz, tedy kvalitu a rychlost pohybu jakéhokoli typu lyží. My se omezíme na jediné a velmi zjednodušené konstatování, že skluznice lyže není v přímém kontaktu se sněhovou pokrývkou, nýbrž klouže po vodním filmu, který se mezi oběma povrchy vytváří.

Není-li porézní povrch skluznice bežných lyží nějakou dobu penetrován kluzným voskem, začne "šedivět". Lesklá černá barva grafitu začne šedivět až bělat. Pokud lyže s takto "zašedivělou" skluznicí i nadále používáme, začnou dříve či později také kluzné zóny skluznice lepit či namrzat. Ano čtete správně! Také kluzné zóny lyží mohou lepit a namrzat. Lepení a namrzání tedy není doména pouze stoupacích vosků. Namrzání je způsobeno vodou, které z vodního filmu mezi povrchem skluznice a povrchem sněhu proniká do porézních částí skluznice a zde nejprve "lepí" a následně "namrzá".

Kluzné vosky tedy ve své základní funkci penetrují porézní povrch skluznice běžných lyží a zabraňují tak jejímu namrzání. Ve své sekundární funkci se kluzné vosky snaží zlepšit "stálé" či "dané" kluzné  vlastnosti skluznice tím, že vlastnosti jejího povrchu přizpůsobují proměnlivým sněhovým podmínkách (teplota, obsah vody, velikost sněhových zrn, množství nečistot atd.).

Namrzajícího efektu v oblasti kluzných zón u lyží na klasiku však můžeme v některých případech dobře využít. A sice: pro zlepšení odrazu. Ano, slyšíte správně. Ano, ke spolehlivému odrazu slouží primárně stoupací vosky nanášené do stoupací komory. Stoupací vosky však mohou lepit a namrzat až příliš, tak příliš, že toto lepení a namrzání může znemožnit veškerý pohyb vpřed... Ano, ošklivě namrzlé stoupací vosky již odradily nejednoho běžkaře-začátečníka od dalších pokusů s běžkami, popř. jej přinutily přejít na volný styl, neboli bruslení, čímž jeho ukončení běžkařské kariéry pouze dočasně odložily (z genderového hlediska označujeme běžkařem-začátečníkem jak ženské, tak můžské lidské bytosti).

Naopak lepení a namrzání v oblasti kluzných zón bývá relativně jemné a celkem snadno se odstranní pouhým setřením rukavicí či "zašoupáním" lyže o sněhovou pokrývku. Tento lepící či namrzající efekt můžeme tedy velmi dobře využít pro jemné zlepšení odrazu, a to zvláště v úplných začátcích našich běžkařských pokusů - lyže jsou lehce lepivé, neujíždí všemi směry a propůjčí Vám - práve v začátcích - tolik potřebnou jistotu a stabilitu... A že to tolik nejede! To Vám v této fázi pravděpodobně nebude vůbec vadit...