Technický sníh a jeho záludnosti

Technický sníh. Už několikrát jsme se tohoto tématu dotkli. Už několikrát jsme zmínili, že technický či umělý sníh, zkrátka a dobře tzv. man-made snow ve skutečnosti žádným opravdovým sněhem není. Dnes se na specifika a jedinečné vlastnosti tohoto lidského výtvoru podíváme více zblízka.

 

Umělý sníh se vyrábí, pomocí tlakového čerpadla je proud vody hnán k rozprašovači, kde je tříštěn na drobné kapičky vody o velikosti cca 0,1 mm. Kapičky tříštěné vody nesmí být ani o moc větší, ani o moc menší než právě 0,1 mm. U větších kapiček hrozí, že nestačí dostatečně promrznout, u menších kapiček naopak hrozí, že se po kontaktu s chladným vzduchem odpaří nebo dojde vlivem větru k odfouknutí mimo zasněžovaný prostor.

 

Jakmile kapička tříštěné vody narazí na chladný vzduch, jehož teplota by neměla být při použití chemicky neošetřené vody vyšší než cca – 2,5 stupňů C, vytvoří se na povrchu vodní kapičky nejprve jakási ledová skořápka či ledový povlak, který uzavře zbytek kapalné vody ve svém nitru. Jakmile začne tato ledová skořápka padat směrem k zemi, má kapalina uzavřená uvnitř přibližně 1 vteřin na to, aby zmrzla působením chladného vzduchu.

 

Pokud se tak nestane, je nutné umělý sníh nechat „dozrát“ či „vymrznout“ v hromadách na zemi, kde však vymrzání již probíhá mnohem pomaleji a vzhledem k izolačním vlastnostem sněhu a narůstajícím teplotám směrem k zemi, může část vnitřní vody zůstat v kapalném, tedy nezmrzlém stavu.

 

Právě tento možný podíl kapalné vody uvnitř ledových zrnek způsobuje, že umělý sníh bývá často mokřejší či vlhčí než přírodní sníh za srovnatelných podmínek.

 

Relativně malá velikost tzv. zárodečných kapiček technického sněhu (optimální velikost je cca 0,1 mm) je důvodem pro druhou charakteristickou vlastnost technického sněhu, kterou je vysoká hustota a objemová hmotnost. Z drobných kapiček tříštěné vody vznikají drobná ledová zrnka o průměrné velikosti 0,1 až 0,8 mm, která jsou navíc velmi oblá či zakulacená. Tato drobná kulatá zrnka přiléhají těsně k sobě a neponechávají mezi sebou takřka žádný prostor pro vzduch, což značně komplikuje proces vymrzání sněhu po dopadu na zem, kde právě přístup chladného okolního vzduchu zajistí úplné promrznutí ledového zrnka.

 

Poslední důležitou charakteristickou vlastností technického sněhu je oblý či kulatý tvar drobných zrnek. Tato třetí – charakteristická – vlastnost umělého sněhu, která ho tak významně odlišuje od sněhu přírodního, je způsobena opačným směrem mrznutí technického a přírodního sněhu. Zatímco přírodní sníh roste z jádra směrem na povrch (na zárodku nečistot či prachu kondenzuje kdesi vysoko v oblacích vzdušná vlhkost), vymrzá umělý sníh z povrchu do jádra (při kontaktu vodní kapičky s chladným vzduchem se nejprve vytvoří jakási ledová skořápka, která v sobě uzavře zbývající stále kapalnou vodu, která následně – během krátkého letu směrem k zemi – musí vymrznout až do středu či jádra zrnka, pokud se tak nestane, existuje reálné riziko, že střed ledového krystalu zůstane vyplněné kapalnou vodou).

 

Opakování je matka moudrosti. Zopakujme si tedy základní charakteristické vlastnosti technického sněhu. Technický sníh je tvořen drobnými ledovými zrnky o průměrné velikosti 0,1 až 0,8 mm. Ledová zrnka jsou primárně kulatá či oblá, bez ostrých hran či fazet. Technický sníh má tedy vysokou hustotu a objemovou hmotnost (krátce po výrobě dosahuje hmotnosti cca 500 kg/m3). Pokud je technický sníh vyráběn při vyšších teplotách nebo mají tříštěné kapičky velmi krátkou dráhu letu v chladném vzduchu před dopadem na zem, bývá výrazně mokřejší či vlhčí než přírodní sníh za obdobných podmínek, což je způsobeno kapalným či nevymrzlým středem ledových krystalků.

 

Z výše uvedené specifikace vyplývá, že man-made snow by měl způsobovat relativně nízkou míru abraze či mechanického namáhání skluznice. Zrnka jsou oblá, vlhká, malá, bez ostrých hran a fazet, vyšší vlhkost blokuje elektrostatický náboj… Ale ve skutečnosti pravý opak je pravdou. Každý, kdo má byť sebemenší zkušenosti se servisem lyží, zvláště těch běžeckých, ví, že umělý sníh je enormně agresivní a abrazivní a způsobuje enormně rychlé opotřebení či přímo „odření“ i těch nejhouževnatějších vosků. Jinými slovy: technický sníh je mnohem abrazivnější než prakticky jakýkoli přírodní sníh, včetně agresivních a abrazivních firnů či hranato-zrnitých sněhů hluboko bod bodem mrazu…

 

Jak si to ale vysvětlit? Kde se tato vysoká míra abraze a agresivity bere, když tvarem, vlhkostí a drobností by měl být technický sníh cokoli jiného než agresivní a abrazivní.

 

Vysvětlení je velmi jednoduché a zároveň hluboce skryté. Jak jsme uvedli výše, vymrzá technický sníh z povrchu do středu. Na povrchu vodní kapičky se nejprve vytvoří jakási skořápka či ledový obal, uvnitř kterého zůstane uzavřena zbývající část tekuté vody. Tato tekutá voda pak mrzne směrem z povrchu do středu. Všichni víme, co se stane, pokud v mrazničce zapomeneme láhev piva či vína, kterou jsme tam za cílem rychlého ochlazení položili a na kterou jsme nakonec zapomněli. Ano, správně. Pivo nebo víno obal, tedy zpravidla skleněnou lahev, roztrhá. Proč, kapaliny při změně skupenství z kapalného na pevné zvětšují svůj objem. Síla, která působí na skleněnou pivní lahev je tak velká, že lahev nakonec praskne.

 

U postupného vymrzání ledových kapiček umělého sněhu však k prasknutí skořápky či ledového obalu nedojde a veškerá energie postupného nárůstu objemu, který se musí směstnat do stejného prostoru, se projeví „zahuštěním“ či „zhutněním“ v ledovém zrnku uzamčené vody. Ano, dojde ke změně molekulární mřížky takto zmrzlé vody, která je pak mnohem pevnější, hustší a mnohem méně podléhá teplotním výkyvům a procesům tání.

 

Ano, je to tak, ledová zrnka umělého sněhu jsou ledová zrnka zhutnělé vody, která jsou enormně pevná, enormně tvrdá, enormně stabilní, a proto enormně agresivní a abrazivní ve vztahu k jiným materiálům, jako např. skluznicím lyží. Ledová zrnka zhutnělé vody také mnohem méně podléhají vlivům teploty a procesům tání, a proto technický sníh vydrží i při relativně vysokých teplotách nad bodem mrazu, kde by přírodní sníh již dávno zcela roztál.

 

Jak víme, podstatná část závodů světového poháru ve všech možných lyžařských disciplínách se již dnes odehrává převážně nebo především na umělém či technickém sněhu. S ohledem na postupující klimatické změny a ústup hranice přírodního sněhu do stále vyšších poloh lze předpokládat, že lyžování na technickém sněhu, a nejen to vrcholové, bude stále častější a běžnější jev.

 

Lyžování na umělém sněhu však klade výrazně vyšší nároky na chemické, ale především mechanické vlastnosti skluznice než lyžování na sněhu přírodním. Z hlediska chemických vlastností skluznice se jedná především o hydrofobii a špíno-odpudivost (jak jsem opakovaně zmínili výše, je technický sníh mnohem vlhčí, a zároveň také mnohem špinavější), z hlediska mechanických vlastností se jedná především o tvrdost, houževnatost a odolnost vůči oděru (jak víme, technický sníh je velmi agresivní a abrazivní a nezřídka kdy přesáhne jeho tvrdost vlastní tvrdost skluznice, což se projeví tzv. efektem pluhování skluznice ledovými krystaly).

 

Je velká otázka, zda standardní uhlovodíkové vosky, byť doplněné nejrůznějšími aditivy, jsou a budou schopny těmto narůstajícím nárokům na hydrofobii, špíno-odpudivost, ale především tvrdost, houževnatost a oděru-vzdornost vyhovět. Možná, že nastal čas a prostor voskové technologie zcela opustit, nebo přinejmenším doplnit o nové slibnější a efektivnější alternativy…

 

 

 

 

 

 

 

 

Zažehlovací teploty skluzných vosků

 Zažehlovací teploty skluzných vosků

 

Když jsem se servisem běžeckých lyží začínal, určovali zkušení servisáci zažehlovací teplotu podle toho, jak hodně nebo málo se z parafínu kouřilo. Vzhledem k tomu, že se tehdy jednalo primárně o uhlovodíky s minimálním množstvím aditiv, byl to celkem dobrý systém, ze zažehlovaného parafínu se muselo kouřit tak akorát…

 

Můj strýc mi tehdy zadal první „výzkumný“ úkol, přinesl mi velikou krabici plnou všech tehdy existujících skluzných vosků a řekl: „uděláme si vlastní tabulku zažehlovacích teplot všech vosků, pokud bys potřeboval další (vosky, poznámka autora), tak mi dej vědět, jo, a potřebujeme to rychle…“

 

S učitelkou chemie na střední škole jsme určovali teplotu skápnutí jednotlivých voskových bločků a následně teplotu, kdy se teplotně nejméně odolná složka daného bločku začala „přepalovat“. Z těchto dvou hodnot jsme se následně snažili odvodit nejlepší zažehlovací teplotu pro daný vosk.

 

Když jsme měli hotovo, poslal mě strýc za starým Weisshautelem, dealoval tehdy ještě v socialistickém Československu produkty jedné významné voskařské značky a jeho rodiče bydleli kousek od mého dědy… Pan doktor pedagogických věd mi v mém traktátu opravil vícero pravopisných chyb, od té doby už jsem psal „signál“ vždy s krátkým měkkým, ale jinak je to prý nepraktická blbost, odmítl pan importér náš první větší výzkum. Krátce na to představil SWIX svoji GLIDING WAX IRONING TEMPERATURE CHART, krásnou barevnou na voskovém papíře, bez pravopisných chyb…

 

Strýc byl tehdy na Honzu pěkně nasraný, ale ten tvrdil, že o ničem neví… A navíc ta naše tabulka zahrnovala vedle přípravků od SWIX všechny tehdy dostupné skluzné vosky, takže byla rozhodně lepší 

 

O několik let později se na scéně objevily první fluory, věhlasná CERA F určená pro teplotní rozsah - 4 až + 4 stupňů C. Se skluznými vosky s obsahem fluoru prudce vzrostly zažehlovací teploty. Čím vyšší podíl fluoru, tím byly teploty zpravidla vyšší. Také hodně záleželo, zda se jednalo o fluorové přípravky ze skupiny PFOA nebo PFOS, sulfidy měly zpravidla ještě vyšší zažehlovací teploty než acidy.

 

Důvodem vysokých zažehlovacích teplot u fluorových přípravků, u přípravků ze skupiny PFOS nebyly žádnou velkou výjimkou zažehlovací teploty přes 180 nebo dokonce přes 200 stupňů C, byly vysoké teploty tání fluoru.

 

Vysoké zažehlovací teploty fluorů měly své velké výhody i své velké nevýhody, ale byly nutné či nevyhnutelné. Teploty tání fluorových sloučenin jsou prostě vysoké. Kdo chtěl používat fluor musel se s tím smířit.

 

K hlavním nevýhodám vysokých zažehlovacích teplot fluorů, zvláště tzv. finishů či coatingů patřila skutečnost, že se nezřídka kdy spálily podkladní vrstvy, které nebyly schopné vysoké zažehlovací teploty fluorů přežít. Do servisních kabin se pak uvolňovaly oblaka štiplavého kouře, přepálený podkladní vosk s sebou zpravila vzal i větší či menší část fluorů.

S těmito extrémními zažehlovacími teplotami měly problém i skluznice, proto se také stávalo, že po opakované aplikaci fluorových prášků za tepla skluznice lyží jaksi „zesklovatěla“, odborně by se řeklo, že ve svrchní vrstvě UHMWPE proběhla tzv. glas transmission phase, jinými slovy povrch skluznice nevratně tepelně degradoval.

 

Hlavní výhodou vysokých zažehlovacích teplot přípravků s fluorem byla velmi solidní životnost výsledku na sněhu, a to i za velmi abrazivních podmínek. Vysoké až extrémní zažehlovací teploty (za vysoké považujeme teploty do cca 160 stupňů C, za extrémní pak zažehlovací teploty přes 180 stupňů C) způsobovaly natavování svrchní vrstvy skluznice, v důsledku čehož došlo na molekulární úrovni k propojení či promíchání základního materiálu skluznice a aplikovaného skluzného vosku. Výsledkem tedy byla jakási „směs“ obou látek. A právě toto promíchání obou látek na molekulární úrovni, tedy základního materiálu skluznice na straně jedné a skluzného vosku s fluorem na straně druhé, propůjčovalo výsledné směsi velmi dobrou až vynikající odolnost vůči abrazi. A že přitom docházelo k nevratnému poškození skluznice, o tom přece nikdo nevěděl… A těm pár teoretickým vědátorům stejně nikdo nevěří 

 

Vlastností chronosu, tedy lineárního času je, že neustále, nezadržitelně a nesmlouvavě plyne, v každém okamžiku se z přítomnosti stane minulost a chronos ukousne v každém zlomku vteřiny malý kousek z budoucnosti, kterou svou čarovnou mocí obratem přetaví do přítomnosti, v jejíž podstatě je zakotvena minulost. Vše nezadržitelně plyne a v prach se obrací. A přípravky s obsahem fluoru se díky chronosu pomalu a jistě propadají na smetiště dějin.

 

Zajímavé ale je, že společně s fluory do propadliště dějin nespadly vysoké zažehlovací teploty. Ty vysoké zažehlovací teploty, které měly u skluzných přípravků s fluorem své technické a fyzikální opodstatnění. U nových tzv. fluor-free vosků se ve většině případů nevyskytuje nic, co by takto vysoké zažehlovací teploty „opodstatňovalo“ či „vysvětlovalo“. I tak ale zůstaly vysoké, nikoli však extrémní zažehlovací teploty u většiny výrobců i u tzv. fluor-free přípravků zachovány. Jednoho nemůže nenapadnout otázka, proč, co je za tím?

 

Kolegy ze Švýcarska napadlo, že by vysoké zažehlovací teploty mohly být výhodné pro životnost fluor-free skluzných vosků a že pouze „vysoké“, a nikoli „extrémní“ zažehlovací teploty mohou vést k minimálnímu poškození svrchní vrstvy skluznice, zvlášť pokud se to dělá šikovně… A nový výzkumný projekt byl na světě!

 

A světe div se, předpoklady z hypotézy se v rozsáhlých laboratorních a polních testech potvrdily. Vysoké zažehlovací teploty, řekněme teploty v rozmezí 140 až 150 stupňů C, lehce nataví nejsvrchnější vrstvu skluznice a umožní promíchání základního materiálu skluznice s aplikovaným skluzným voskem na molekulární úrovni, v důsledku čehož dojde k enormnímu zvýšení odolnosti vůči oděru takto vytvořené skluzné vrstvy na straně jedné a k minimální degradaci základního materiálu skluznice na straně druhé. Vzniká tedy jednoznačně WIN-WIN situace.

 

Shrnutí

 

V osmdesátých letech minulého století zažehlovací teploty skluzných vosků nikdo neřešil. Pro měkké vosky se nastavovaly nižší teploty, pro tvrdé vosky pak teploty vyšší. Rozhodovala asi jen míra či množství kouře, který zažehlování generovalo.

 

Někdy v druhé polovině osmdesátých a na počátku devadesátých let se objevily první nesmělé pokusy o IRONING TEMPERATURE CHARTS, tedy tabulky či grafy zažehlovacích teplot, od počátku devadesátých let se již na obalech skluzných vosků zažehlovací teploty běžně udávaly.

 

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se začaly masově používat skluzné vosky s fluorem. Primárně u tzv. čistých fluorů zažehlovací teploty enormně vzrostly, což bylo primárně dáno vysokými teplotami tání fluorových sloučenin.

 

Běžné vosky nebyly schopné takto vysoké zažehlovací teploty „přežít“, a tak se roztrhl pytel s různými LF a HF skluznými vosky, které byly doporučovány jako podkladní vrstvy pod tzv. čisté fluory.

 

Po zákazu fluorů v roce 2023 se přestaly více či méně používat tzv. extrémní zažehlovací teploty, tedy teploty přes 180 stupňů C, nicméně vysoké zažehlovací teploty, tedy teploty v rozpětí 140 až 160 stupňů C se staly naopak standardem. Důvodem je WIN WIN situace, kdy mírným natavením povrchu skluznice může dojít k promíchání základního materiálu skluznice a skluzného vosku, díky čemuž významně stoupne životnost skluzných vosků na straně jedné, zároveň ale dojde minimálnímu riziku poškození povrchu skluznice.

 

 

 

 

 

 

 

ISANTIN, část II - výhody a nevýhody

 ISANTIN

 

Výrobky ISANTIN jsou kapalné či tekuté prostředky, kde ve vhodném nosiči, nejčastěji v etanolu, je obsažena vlastní účinná látka. Účinná látka je obsažena vždy ve formě NANO-částic, které se ve formě disperze aplikují pomocí nanášecí houbičky na lahvičce přímo na skluznici. Nosič se relativně rychle odpaří, ale ještě předtím je nutné účinnou látku zapracovat do skluznice.

 

ISANTIN je nutné – na rozdíl od ostatních skluzných prostředků – zapracovat do skluznice neprodleně po nanesení, a to ve vlhkém stavu. Čím vlhčí či tekutější ISANTIN v okamžiku zapracovávání je, tím lépe a efektivněji se jednotlivé NANO-částečky naváží na skluznici a tím snadněji a rychleji začnou vytvářet destičkovitou či šupinkovitou strukturu na jejím povrchu.

 

Jakmile se ISANTIN naváže pomocí pevných vazeb na skluznici a dojde pomocí tření, tedy mechanické a tepelné energie, k jeho zapracování, nastartují se chemické samo-organizační procesy a jednotlivé NANO-částice – navázané pevně na NANO-chloupky skluznice – se začnou vzájemně provazovat a organizovat do pevných molekulárních struktur, tedy destiček či šupinek, které pokryjí celý povrch skluznice.

 

Ve finálním kroku se přechody mezi jednotlivými destičkami rozleští pomocí mosazného či bronzového kartáče do jednolité vrstvy, která 

 

§  je enormně odolná vůči abrazi

 

Jednotlivé NANO-částečky účinné látky se ještě před vlastním procesem samo-organizace naváží na povrch skluznice velmi pevnými mezi-molekulárními vazbami, zpravidla se jedná o kovalentní a tzv. pí-vazby. Po navázání na skluznici se jednotlivé NANO-částice samo-uspořádají do velmi pevných a soudržných struktur, které jsou mezi sebou provázány vodíkovými můstkovými vazbami. Finální rozleštění jednotlivých destiček do jednolité soudržné vrstvy vytvoří na povrchu skluznice jakousi pevně, ale zároveň flexibilně navázanou mezi-vrstvu, která je – ve srovnání s běžnými skluznými prostředky jako např. vosky – násobně odolnější vůči abrazi. Koeficient oděru-vzdornosti se bude v závislosti na kvalitě skluznice, kvalitě aplikace a sněhových podmínkách pohybovat v rozpětí 10 až 100. Jinými slovy: ISANTIN vydrží na skluznici mnohonásobně déle než běžné vosky.

 

§  vykazuje enormně nízké koeficienty tření

 

Díky svým specifickým vlastnostem vykazuje mezi-vrstva ISANTIN při skluzu na povrchu sněhu a ledu enormně nízkých koeficientů tření, které jsou za mokrých a špinavých podmínek srovnatelné s koeficienty tření, které dosahovaly skluzné přípravky na bázi fluoru, a které nemají za studených a abrazivních podmínek aktuálně žádnou konkurenci. Jinými slovy: za mokra se ISANTIN blíží či vyrovná fluoru, za studených a abrazivních podmínek nejede nic lépe!

 

§  je enormně tvrdá

 

Mezi-vrstva ISANTIN nesnižuje na rozdíl od běžných skluzných prostředků tvrdost skluznice. Vazby mezi jednotlivými molekulami destiček či šupinek jsou natolik silné, že finální povrch zachová či zlepší tvrdost povrchu vlastní skluznice. Pro srovnání: tvrdost skluznice se pohybuje běžně kolem 65 shore D, tvrdost i těch nejtvrdších skluzných vosků zpravidla nepřesahuje 40 shore D, zatímco měkké vosky mívají pouze 10 shore D. Jinými slovy: zatímco aplikací skluzných vosků, které se na molekulární úrovni provazují se základním materiálem skluznice do jakési „nové skluzné vrstvy“, dochází vždy k zásadnímu snížení původní tvrdosti skluznice, umožňuje aplikace skluzného prostředku ISANTIN naopak zachování či zvýšení tvrdosti skluznice, a tím také zlepšení mechanických vlastností skluznice jako takové, které se projeví především za studených a abrazivních podmínek…

 

§  je enormně špíno-odpudivá

 

Mezi-vrstva ISANTIN je nejenom velmi tvrdá, ale díky své molekulární struktuře také velmi hladká. Prvního vyhlazení se dosáhne pomocí mosazného, měděného nebo bronzového kartáče, kterým se „rozleští“ přechody mezi jednotlivými destičkami či šupinami do jednolité hladké vrstvy. Vyhlazování této vrstvy však pokračuje i při vlastním skluzu lyže po sněhové pokrývce. Běžné vosky jsou v důsledku tření a abraze „odírány“, zatímco mezivrstva ISANTIN je dále vyhlazována a rozlešťována. Díky vysoké tvrdosti a hladkosti neváže povrch mezi-vrstvy ISANTIN takřka žádnou špínu. Špíno-odpudivost je dále podpořena vysokou elektro-negativitou povrchu mezi-vrstvy ISANTIN.

 

§  je vodivá

 

Zatímco základní materiál skluznice, tedy polyetylen ve všech jeho podobách, i běžné vosky jsou čisté izolanty, tedy nevedou ani teplo, ani elektrickou energii, je mezi-vrstva ISANTIN vodivá, a to minimálně na úrovni polovodičů. Vodivost mezi-vrstvy ISANTIN tak zabraňuje vzniku elektrostatického náboje na povrchu skluznice a jeho následného výboje za suchých studených abrazivních podmínek, kde právě elektrostatický náboj představuje jednu z hlavních složek tření mezi povrchem sněhu a skluznice lyží. V kombinaci s měkkým, ale extrémně vodivým grafitem, který je ve své základní podobě velmi slabě navázán na molekulární řetězce UHMWPE, v případě mezi-vrstvy ISANTIN ale výborně chráněn před účinky abraze, se jedná o takřka dokonalou skluznici pro studené suché a abrazivní skřípající podmínky!

 

§  je odolná vůči vnějším vlivům jako oxidace, tepelné či světelné namáhání

 

Vedle svých skluz zlepšujících a skluz zachovávajících vlastností chrání mezi-vrstva ISANTIN skluznici takřka dokonale před účinky vnějších vlivů, jako jsou oxidace (polyetylen, ale i vosky relativně rychle oxidují), světelné záření (viditelné i neviditelné složky slunečního záření degradují povrch skluznice, a to přímým, ale i odraženým světlem), tepelné namáhání (zvláště u sjezdového lyžování může být tepelné namáhání za abrazivních podmínek a vysokých rychlostí extrémní a může se projevovat spálenou skluznicí v oblastí hran). Díky způsobu, jakým je navázána na skluznici, jakým skluznici lokálně, a přesto celoplošně pokrývá, jak pevně a odolně je na molekulární úrovni uspořádána, zabraňuje mezi-vrstva ISANTIN prakticky všem vnějším vlivům přístupu k základnímu materiálu skluznice, a tak ho dokonale chrání. Skluznice chráněná mezivrstvou ISANTIN bude vypadat i po letech jako zbrusu nová!

 

Ale protože na světě nemůže být nic zcela dokonalé, má také ISANTIN svá ALE. Jaké jsou tedy hlavní nevýhody skluzných prostředků ISANTIN?

 

§  nejsou to vosky

 

Lyžařský a voskový průmysl se posledních 50 až 70 let soustředí na vývoj, výzkum a výrobu skluznic a skluzných prostředků na bázi vosků. Díky tomuto jasnému zaměření je prakticky vše přizpůsobeno a vyladěno na skluz na bázi vosků (strukturální vlastnosti skluznic, prakticky nekonečná paleta vosků na všechny možné teplotní, sněhové, povětrnostní i další podmínky, strukturování, testování atd.). ISANTIN tedy stojí jaksi sám a osamocen v moři vosků. Aktuálně existují pouze cca 4 různé přípravky ISANTIN na celou nedozírnou variabilitu teplotních, sněhových, povětrnostních, geografických a dalších podmínek. ISANTIN je aktuálně spíše universální, ale zároveň zcela specifický přípravek.

 

§  záleží na skluznici

 

ISANTIN vytváří na skluznici mezi vrstvu, která je enormně odolná vůči abrazi, tvrdá, špíno-odpudivá, vodivá, odolná vůči působení vnějších vlivů, a vykazuje tedy enormně nízké koeficienty tření a enormní životnost. Aby se však tato unikátní mezi-vrstva mohla vytvořit, musí být skluznice v pořádku. A když říkáme v pořádku, nemyslíme nějaké ty škrábance od kamenů nebo větví. Když říkáme v pořádku, pak myslíme: tepelně nepoškozená (např. od intenzivního zažehlování vysokými teplotami), nezoxidovaná (skluznice oxiduje na vzduchu, ale i při vlastní jízdě po sněhu), chemicky nepoškozená (např. časným a intenzivním mytím pomocí chemických odstraňovačů vosků), mechanicky nepoškozená (primárně v nejsvrchnější vrstvě NANO-chloupků, např. nevhodným kartáčováním).

Na poškozenou skluznici se ISANTIN nenaváže a nemůže na ní vytvořit funkční mezi-vrstvu.

 

§  je to individualista

 

Aby ISANTIN mohl vytvořit jedinečnou skluznou mezi-vrstvu, musí být skluznice v pořádku a prosta všech vosků či jiných kluzných prostředků v tuhém, tekutém, sypkém či emulzním stavu. Zkrátka a dobře, skluznice musí být v pořádku (tepelně, chemicky, mechanicky, oxidačně atd. nepoškozená) a čistá (zbavená všech nečistot a vosků či jiných skluzných prostředků). Vztah ISANTIN a skluznice je ryze monogamní.

Jakmile ISANTIN vytvořil na skluznici unikátní mezi-vrstvu, je aplikace dalších skluzných prostředků na vrstvu ISANTIN možná, ale má to svá pravidla. 1) Na ISANTIN se nesmí aplikovat nic, co obsahuje FLUOR a SILOXANY (obsah siloxanů v nových fluor-free voscích ale budete problematicky identifikovat), 2) vše, co budete na ISANTIN aplikovat, smíte zažehlovat pouze teplotou pod bodem tání PE, tedy cca 130 stupňů C (ISANTIN vydrží i mnohem vyšší teploty, ale je výborný vodič, takže by tepelné zatížení převedl dále), 3) na ISANTIN jako základu drží běžné vosky díky tzv. pí-vazbám lépe než polyetylenu.

 

 

  

 

 

 

 

 

 

 

 

ISANTIN, část I - zcela nový princip skluzu

Vosky používané pro zlepšení skluzných vlastností běžeckých a sjezdových lyží mají vedle celé řady výhod také zásadní až fatální nevýhody, které jsou navíc zakotveny v samém základu či podstatě vosků jako chemické a fyzikální látky. Existuje ale již také něco úplně jiného!

 

Začněme příběhem, jak se ten tajemný vynález (ne)dostal na svět, protože onen příběh je přinejmenším stejně zajímavý jako přípravek sám.

Švýcarské městečko Altstaetten někdy kolem roku 2016. Dr. Peter Buetzer, chemik, molekulární biolog, docent pro oblast řízení rizik a bezpečnostní ekonomiku, ale také nadšený lyžař a veliký odborník na problematiku skluzu lyží nabízí přednímu švýcarskému výrobci lyžařských vosků a servisních přípravků se sídlem v Altstaettenu svoji převratnou novinku.

Bohužel, nebo vlastně bohudík neúspěšně. Technologický gigant si nenechal radit od nějakého nadšence a podivína, jak vyvíjet a vyrábět lyžařské vosky… Ale kdo tady mluví o voscích, že?

Díky odmítnutí, kterého technologický gigant hořce litoval již o několik málo let později, se začíná psát historie společnosti Isantin a s ní – a to je důležité – éra zcela nových kluzných přípravků, na hony vzdálených tomu, co známe z běžné servisní praxe běžeckých a sjezdových lyží, které dominují již více než padesát let přípravky obecně známé jako vosky.

Dr. Buetzer si díky své dlouholeté lyžařské praxi všiml, že vosky používané pro zlepšení skluzných vlastností běžeckých a sjezdových lyží mají vedle celé řady výhod, také zásadní až fatální nevýhody, které jsou navíc zakotveny v samém základu či podstatě vosků jako chemické a fyzikální látky.

Z tohoto uvědomění či zjištění pak Dr. Buetzer vyvodil závěr, že vosky jako kategorii či druh prostředků pro zlepšování skluzných vlastností sjezdových a běžeckých lyží lze zlepšovat, optimalizovat, upravovat nejrůznějšími aditivy, nanočásticemi, recepturami, technologickými procesy, ale bude to v podstatě pořád ten starý vosk…

Jednou s přísadou fluoru, pro lepší hydrofobii a enormní elektronegativitu, jindy s přísadou molybdenu, pro lepší špíno-odpudivost, opět jindy s větším podílem dlouhých řetězců pro vyšší tvrdost, pak zase s nanočásticemi pro změnu kontaktních ploch… A tak dále a pořád dokola. Vosk, jen tisíckrát jinak.

Panu Buetzerovi došlo, že pokud se bude chtít zbavit nevýhod, které vosk, má, a že jich není zrovna málo (čtěte článek Slabé stránky skluzných vosků), nemá smysl voskům dávat nový kabát nebo střeva, ale je nutné, ba přímo nezbytné se zbavit vosku samotného…

Jako vzdělaný člověk se nechal poučit z chyb předešlých generací a sestavil si základní přehled předností, ale především nevýhod skluzných vosků, které se „inovátoři vosků“ snažili překrýt novým nátěrem, nebo vytěsnit nový obsahem, bohužel ale na stejném starém „kopytu“.

 

Co tedy jsou ty hlavní nevýhody vosků?

·       Skluzné vosky jsou měkké – i nejtvrdší skluzné vosky dosahují přibližně poloviny tvrdosti skluznice.

·       Skluzné vosky drží špatně na skluznici – když na sjezdovkách vydrží vosk za mírně abrazivních podmínek jeden den na sjezdovce, je to skoro zázrak.

·       Skluzné vosky jsou izolant – nevedou ani elektrický proud ani teplo, čímž zhoršují elektrostatický náboj za studených skřípajících podmínek.

·       Skluzné vosky vážou výborně nečistoty – za teplých, mokrých podmínek, kdy je sníh plný vody a špíny je to špíno-lapka (někdo ty stopy vyčistit musí, že?)

A co jsou tedy ty zásadní výhody vosků, pro něž se „voskoví inovátoři“ snaží již více než padesát let toto staré kopyto stále a znovu oživovat?

·       Skluzných vosků existuje nepřeberné množství, na každou teplotu, každou vlhkost, každý druh sněhu, na každý podíl volné vody atd. existuje vždy minimálně jeden specifický vosk.

·       Skluzné vosky velmi dobře fungují za mokrých a měkkých podmínek, kde se může uplatnit jejich hydrofobie, zvláště skluzné vosky s krátkými řetězci mají velmi dobré hydrofobní vlastnosti již v základu, bez doplnění dalších přísad.

·       Skluzné vosky se celkem dobře snáší s dalšími aditivy jako nosič, což je základ pro jejich enormní variabilitu

Ačkoli je vidět, že vosky mají určité dobré uplatnění, je pravděpodobně na čase je doplnit o alternativy, které budou schopny vykompenzovat primárně jejich nevýhody. Ale čím ho nahradit / doplnit? Přesně tuto otázku si položil Dr. Buetzer.

Něčím, co tvrdost skluznice nesníží, ale naopak zvýší. Něčím, co se na skluznici – v našem případě ve většině případů vyráběné z UHMWPE nebo alespoň z HDPE – váže tak dobře, aby tam vydrželo alespoň několik dní v případě sjezdovek (sjezdařské pobyty na horách bývají min. 4 až 5 dní), nebo alespoň několik týdnů v případě běžek (řekněme aspoň nějakých 150 km), něčím, co je alespoň polovodič, když nikoli přímo vodič, aby nebylo nutné do skluznice cpát tolik grafitu, který tam jednak špatně drží, a jednak je velmi problematický z hlediska tvrdosti a abraze, něčím, co je přirozeně špíno-odpudivé díky negativnímu náboji…

Špíno-odpudivost jde zpravidla ruku v ruce s hydrofobií, takže přípravek, který je špíno-odpudivý, má vždy i základní míru hydrofobie. Navíc se ukazuje, že tzv. statický kontaktní úhel příliš nevypovídá o dynamických vlastnostech skluzných prostředků. A tzv. superhydrofobní povrchy nemají problém ani s úhlem 150 stupňů, což je daleko, ale opravdu daleko více než to, co uměly – v tomto hledisku jedinečné – fluory.

Pokud se tedy něco takového najde, tak je celkem jedno, že se to něco bude hůře či špatně míchat či snášet s něčím dalším (třeba fluorem, molybdenem, oxidy zinku, grafitem, grafémem, silikony, siloxany, bornitridem, disulfidem wolframu nebo jakoukoli jinou pro životní prostředí zpravidla problematickou látkou).

A právě toto NĚCO Dr. Buetzer na přelomu let 2016/17 objevil a nabídl švýcarskému technologickému gigantu, kterému však i odpověď byla za těžko.

A tak Dr. Buetzer tento nový přípravek začal společně se svým synem Ing. Marcelem Buetzerem rozvíjet a ladit, aby světlo světa spatřil Isantin, zcela nový přípravek pro skluz běžeckých i sjezdových lyží a snowboardů, který je vedle svých technických a technologických vlastností, o kterých si povíme více příště, ekologický a pro vše živé i neživé na naší modré a zelené planetě zcela bezpečný.

A co to tedy ten zázrak s názvem Isantin vlastně je?

Představte si hustý smrkový les. Jednotlivé stromy jsou nano-chloupky v délce cca 100 až 250 nm v nejsvrchnější vrstvičce skluznice. Na vrcholky těchto stromů alias nano-chloupků se nejprve nachytají či naváží miliony nano-částeček. Nano-částice se na chloupky naváží podobně jako pevně jako jmelí. Na rozdíl od jmelí se ale nano-částečky při následném „zapracovávání“ pomocí fliesu, tlaku a tepla začnou mezi sebou propojovat a provazovat pomocí chemických principů sebeorganizace do jakýchsi destiček či šupinek, které pružně a pevně navázány na nano-chloupky skluznice, začnou překrývat celý povrch skluznice jako šupiny na kapřím těle. Jakmile nano-částice pomocí chemických principů sebeorganizace narostou do šupinek a překryjí celý povrch skluznice, je nutné ještě rozleštit jednotlivé přechody mezi šupinkami do jednolité lesklé tvrdé vrstvy, pevně navázané na molekulární bázi povrchu skluznice, vrstvy, která je vodivá, špíno-odpudivá a resistentní vůči oxidaci.

Zkrátka a dobře, Isantin je podle všeho dosavadního poznání malý krok pro člověka, ale velký pro lidstvo. Minimálně to lyžující!

Autor článku se poprvé potkal s Dr. Buetzerem přibližně před 4 lety. Nejprve vůbec nechápal ani souvislosti, ani princip, jakým Isantin funguje. Po desítkách e-mailů, hodinách studia a bezpočtu telefonátů, jako člověk celkem slušně obeznámený s teoretickými principy skluzu i praktickými zkušenostmi ze servisní praxe, pochopil, ze Isantin je přízrak, který boří vše, s čím se v servisní praxi doposud setkal. Proto se - po víceletém kontaktu s Dr. Buetzerem, které přerostlo v osobní přátelství - rozhodl značku Isantin v ČR i dalších evropských zemích zastupovat.

 

Teorie skluzu, část II. - teorie třecího tepla a hydrodynamický režim tření

 Teorie skluzu, část II., teorie třecího tepla a hydrodynamický režim tření

 

Asi nejrozporuplnější teorie skluzu… Teorie třecího tepla tvrdí, že tření mezi povrchem skluznice a povrchem sněhové pokrývky produkuje teplo, které má dostatečně velký energetický potenciál na to, aby docházelo k natavování sněhové pokrývky a produkci vodního filmu mezi povrchem skluznice a povrchem sněhu.

 

S teorií třecího tepla jsou následně „provazovány“ tři základní režimy tření:

 

·      Hydrodynamický režim tření

·      Smíšený režim tření

·      Hraniční režim tření 

Hydrodynamický režim tření 

V hydrodynamickém režimu tření má být povrch skluznice a povrch sněhové pokrývky zcela oddělen „silným“ vodním filmem. Produkce další „vody“ a tedy nárůst tloušťky vodního filmu v důsledku třecího tepla mezi povrchem skluznice a povrchem sněhové pokrývky jsou považovány za nežádoucí či negativní jev. Tvar křivky na obrázku č. 2 zobrazující závislost koeficientu tření na tloušťce vodního filmu naznačuje, že s narůstající tloušťkou vodního filmu narůstá rovněž koeficient tření, nicméně i při maximálních v grafu zohledněných tloušťkách vodního filmu je COF výrazně nižší než tam, kde se žádný vodní film nevyskytuje, tedy v hraničním režimu tření. V hydrodynamické režimu tření tedy teorie třecího tepla „vysvětluje“ nárůst tření, tedy vyšší COF, tedy horší skluzné vlastnosti tím, že tepelná energie vytvářená třením produkuje další vodu a tím zvyšuje tloušťku vodního filmu, narůstající tloušťka vodního filmu pak zvyšuje tření, tedy zpomaluje lyži, zhoršuje skluz. Tření = třecí teplo, třecí teplo = více vody, více vody = silnější vodní film, silnější vodní film = horší skluz.

 

Je tomu ale opravdu tak?

 

Trochu ano, ale více ne!

 

Na úvod je nutné říci, že nejnovější výzkumy a měření ukazují, že právě v hydrodynamickém režimu tření jsou koeficienty tření absolutně nejvyšší, jsou dokonce výrazně vyšší než v tzv. hraničním režimu tření, tedy na vodě lyže jednoduše nejedou, nebo jedou velmi špatně… Každý z nás si jistě vybaví zkušenost, když ve vysoké rychlosti vjel z tvrdé umrzlé stopy ve stínu do měkkého mokrého sněhu na osluněných partiích tracku či sjezdovky, jeden má v tu chvíli co dělat, aby to ustál bez pádu.

 

Dalším omylem je produkce vody způsobená třecím teplem. V hydrodynamickém režimu jsou oba povrchy opravdu velmi často zcela odděleny vodním filmem. Ačkoli je voda špatný lubrikant, neprodukuje skluz po vodním filmu a s ním spojené tření žádné závratné množství tepelné energie. Za vysoké hodnoty koeficientu tření odpovídají zjevně jiné efekty.

 

Zkrátka a dobře není výskyt vodního filmu mezi oběma povrchy, tedy povrchem sněhu a povrchem skluznice způsoben třecím teplem, nýbrž přirozeným táním sněhu a ledu při teplotách vzduchu nad nulou. Jak již víme z článku o metamorfózách sněhu, ustálí se teplota sněhu při teplotách vzduchu nad bodem mrazu na nule a na nule zůstává tak dlouho, dokud se nerozpustí poslední kousek ledu, pak začne teplota vody pozvolně stoupat.

 

Bez ohledu na druh sněhu začínají tát a přecházet z pevného do kapalného skupenství nejprve nejsubtilnější tvary sněhových krystalů nebo zrn. Vzniklá „volná“ voda nejprve vyplňuje vzduchem vyplněné prostory mezi pevnými částicemi. Čím hustší sníh, tím méně vzduchových kavit uvnitř sněhové pokrývky a tím rychleji začne proces tání vytvářet vodní film přímo na povrchu sněhu, tedy stopy.

 

Např. u starého hrubozrnného sněhu tvořeného zpravidla velkými zakulacenými sněhovými zrny navzájem provázanými tzv. můstky či krčky, začínají při teplotách vzduchu nad nulou roztávat nejprve můstky a krčky a následně povrch ledových zrnek. Prostor mezi jednotlivými zrnky začne být vyplňován vodou a postupujícím procesem tání začnou jednotlivá zrna jaksi „plavat“ ve vodním „láku“. Zde již zpravidla mluvíme o velmi mokrém či zvodnělém sněhu, plném volné vody a zpravidla také nečistot.

 

Vodní film mezi skluznicí lyže a povrchem sněhu se buď na povrchu stopy přímo nachází, nebo je voda při skluzu lyže vytlačována k povrchu a následně skluznicí roztahována do délky a do šířky.

 

Co ale způsobuje ony vysoké hodnoty koeficientu tření právě za mokrých podmínek s výskytem vodního filmu?

 

Víme, že hodnoty koeficientu tření jsou za mokra, tedy za přítomnosti vodního filmu zdaleka nejvyšší, a to napříč všemi podmínkami, na kterých se lyžuje. Na vodě to prostě nejede!

 

Nabízí se velmi jednoduchá odpověď: voda je špatný lubrikant a neklouže / nejede. Tato odpověď si bohužel protiřečí s vysvětlením, proč jsou koeficienty tření v tzv. smíšeném režimu, tedy za situace, kde se skluz odehrává dílem na vodě a dílem na pevných částech sněhové pokrývky, extrémně nízké.

 

Pokud by za vysoké koeficienty v hydrodynamickém režimu zodpovídaly pouze a jenom špatné lubrikační vlastnosti vody, pak by se tyto špatné lubrikační vlastnosti musely zákonitě projevit i ve smíšeném režimu.

 

Další možná odpověď jsou sací síly, kapilární krčky a smykové síly uvnitř vodního filmu. Vodní film se má tendenci přisávat k hladkému povrchu skluznice, při následném oddálení povrchu skluznice se mají vytvářet kapilární krčky mezi oběma povrchy, které brzdí, než prasknou. Vedle toho mají uvnitř kapaliny, na jejímž povrchu se odehrává skluz pevného tělesa, tedy lyže, působit smykové či střižné síly, které opět brzdí.

 

Dlouho se myslelo, že právě hrubé a hluboké vzory struktur určené pro mokré až velmi mokré podmínky zodpovídají za to, že tyto sací, kapilární a smykové síly zvyšující tření, a tedy zhoršující skluzné vlastnosti lyží za mokrých podmínek, mohou být omezovány právě a díky hrubým a hlukovým strukturám. Hluboké a široké drážky měly zabraňovat tvorbě velkoplošných kapilárních krčků. 

 

Aktuální četné výzkumy a testy však ukazují, že pozitivní efekt tzv. hrubých struktur za mokrých podmínek není zdaleka tak přímočarý, jak bylo po mnoho let tradováno, což zároveň oslabuje význam sacích sil a kapilárních krčků pro vysoké hodnoty COF za mokrých podmínek.

 

Jinou odpověď na otázku, proč lyže za mokra nejedou, lze hledat v kontaktní ploše. Za mokrých podmínek se skutečná plocha skluznice, u běžeckých lyží např. 4,5 x 180 cm = 810 cm2, u sjezdových lyží např. 10 x 180 cm = 1800 cm2, rovná více či méně kontaktní ploše. Kontaktní plocha je tedy v důsledku přítomnosti vodního filmu maximálně možná, či extrémní. Pro srovnání si uveďme velikost skutečné kontaktní plochy mezi skluznicí a sněhem za podmínek tzv. hraničního režimu tření, která odpovídá přibližně 1% celkové plochy skluznice, u běžeckých lyží tedy cca 8 až 10 cm2, u sjezdových lyží pak cca 18 až 20 cm2.

 

Extrémní kontaktní plocha představuje extrémní potenciál pro interakce mezi oběma povrchy, a právě v extrémní ploše a v extrémním množství vzájemných interakcí je – dle našeho názoru – nutné hledat příčiny oněch extrémních hodnot COF za mokrých podmínek, tedy skutečnou odpověď na otázku, proč lyže za mokra nejdou!

 

O jaké interakce se jedná, jak působí a proč mají tak velký vliv na skluz lyží, proč právě vosky s fluorem zásadně zlepšovaly skluz za mokra? Tak to vše si povíme zase někdy příště 

 

 

 

 

 

 

 

 

Teorie skluzu, část I. - slepé uličky

 Teorie skluzu – část I., slepé uličky 

 

Abychom mohli správně provádět servis lyží pro zlepšení skluzných vlastností na sněhu či ledu, měli bychom – vedle mnoha dalších znalostí, např. těch o sněhu a vlivech počasí, těch o skluznicích a jejich složení, těch o vlastnostech lyží a způsobu přenášení zatížení a silových účinků od lyžaře, přes stavbu lyže až po skluznici klouzající po sněhové pokrývce, těch o složení a aplikaci nejrůznějších skluzných prostředků – znát alespoň základní principy, na základě kterých se skluz mezi povrchem skluznice a sněhové pokrývky odehrává.

 

Ano, dnes bude řeč o principech tření mezi povrchem skluznice a sněhové či ledové pokrývky.

 

Na úvod si musíme říci, že bádání a výzkum v této oblasti jsou extrémně komplikované, v důsledku čehož docházelo – a bohužel stále dochází – k četným zjednodušením, v jejichž důsledku nebyly a nejsou informace o podmínkách skluzu mezi lyží a sněhem právě příliš spolehlivé.

 

Na úvod se tedy připomeneme některé ze slepých uliček a omylů.

 

Testování na ledu

 

Většina starších odborných či vědeckých prací popisujících či zkoumajících podmínky skluzu mezi povrchem skluznice a povrchem sněhové pokrývky čerpala svá experimentální data z testů a zkoušek na ledu.

 

Důvod byl a je velmi prostý. Sníh podléhá enormně rychle velmi složitým transformacím, které je velmi složité podchytit. Důvodem je komplexnost sněhové pokrývky, která je tvořena 1) pevnými částicemi, tedy různě velkými a různě tvarovanými sněhovými krystaly a zrny, 2) vzduchovými kavitami o různé velikosti a různého celkového poměru ve sněhové pokrývce, 3) primárně při teplotách vzduchu nad nulou tzv. volnou vodou vyskytující se v prostorech mezi zrny a krystaly nebo přímo na povrchu sněhu, 4) propojujícími či provazujícími prvky, které dílem pružně a dílem křehce provazují a propojují jednotlivé pevné částice do matrice či rastru. 

 

Změny / transformace či metamorfózy sněhové pokrývky pak vedou ke změnám podmínek testů. Testy za proměnlivých zkoušek nejsou validní.

 

Proto se celá řada výzkumníků uchylovala k ledu. Transformace u ledu jsou jednak mnohem pomalejší, jednak se led mnohem jednodušeji reprodukuje. Led je tedy ve srovnání se sněhem velmi stabilní a snadno reprodukovatelný.

 

Dlouho se myslelo, že výsledky z testů a zkoušek prováděných na ledu platí, s drobnými korekcemi pro podmínky na sněhu, vždyť sníh je koneckonců tvořen ledem.

 

Bohužel se ale ukazuje, že tento předpoklad byl velmi nesprávný. Podmínky tření na ledu a sněhu se zásadním způsobem liší, a to tak zásadním způsobem, že informace získané ze zkoušek a testů na ledu jsou pro podmínky na sněhu prakticky nepoužitelné.

 

Testování v laboratořích na malých vzorcích

 

Aby se pro testy a zkoušky zajistily co možná nejpřesnější a nejlépe kontrolované podmínky (teplota vzduchu a sněhu, vlhkost, podíl vody, struktura sněhu / ledu atd.) prováděla se měření v laboratořích na zařízeních zvaných tribometry.

 

Aby však bylo možné měření realizovat v laboratorních podmínkách, bylo nutné reálné lyže (běžecké či sjezdové) zásadním způsobem zmenšit. Vznikly tak vzorky lyží pro laboratorní zkoušky vyrobené ze stejných materiálů jako lyže skutečné (tělo lyže, skluznice, hrany, patka, inserty atd.), nicméně mnohonásobně zmenšené.

 

Bohužel se také ukázalo, že výsledky získané na mini-vzorcích používaných v laboratořích se významně liší od podmínek na skutečných / reálných lyžích. Zkrátka a dobře mini-lyže se na sněhovém či ledovém povrchu chová úplně jinak, než lyže reálné velikosti a tvaru.

 

Zjištění, že výsledky získané v laboratořích pomocí mini-lyží jsou pro praxi a reálný popis podmínek skluzu mezi skluznicí lyže a povrchem sněhu či ledu nepoužitelné, vedlo k zavedení tribometrických zařízení, která umožňují testovat v laboratorních, tedy kontrolovaných a replikovatelných podmínkách reálně lyže. Vznikl tak např. large scale tribometer in Innsbruck umožňující testování skutečných lyží za kontrolovaných a replikovatelných podmínek.

 

Zajíždění stopy

 

Asi největší problém pro replikovatelnost testů prováděných na sněhu (od testů na ledu se na přelomu století začalo upouštět) je tzv. zajíždění stopy, a to jak při testech laboratorních, tak při testech polních.

 

Sníh je látka, která velmi rychle podléhá velmi komplexním transformačním procesům. Zkrátka a dobře sníh se neustále mění a přetváří. Sníh se přetváří a proměňuje také tím, že se ve stopě jezdí. Jinými slovy: druhý pár testovaných lyží již jede v jiné stopě, než ve které jel pár první. Jsou sněhové podmínky, kde jsou transformace povrchu sněhu velmi rychlé a rozsáhlé, existují také sněhové podmínky, které jsou spíše stabilní a změny probíhají spíše pomalu, nicméně změny – rychlé a zásadní nebo pomalé a drobné – probíhají vždy.

 

Zajíždění testovacích stop a jejich proměny vlivem skluzu projíždějících lyží je téma, se kterým je nutné se zjevně smířit.

 

Kontaminace testovacích stop

 

Servisní team jednoho tuzemského národního teamu jezdí pravidelně testovat nové lyže, skluznice a skluzné přípravky do tunelu v Oberhofu, Německo.

 

Po jednom rozsáhlém testování těsně před začátkem sezóny „Rybis“ uvedl, že společně s nimi testovaly ve skluzné stopě další dva teamy, ale že je to „OK“, protože stoupací přípravky se testovaly ve stopě jiné.

 

Když si uvědomíme, 1. že každý přípravek se musí otestovat v několika jízdách, 2. že mnoho přípravků – zvláště liquidů a speederů – drží na skluznici spíše silou vůle, než chemickými vazbami, 3. že každý průjezd více či méně proměnil testovací stopu po tribologické stránce, 4. že desítky až stovky průjezdů, při kterých se do testovací stopy uvolňovaly nejrůznější chemické látky, proměňovaly testovací stopu chemicky i fyzikálně, 5. že servisní team našich biatlonistů nemohl tušit, co v testovací stopě zkouší další teamy, tedy že podstatná část chemických látek, které se do stopy uvolňovaly, byly neznámé, pak mohli kluci šikovní jít raději někam na dobré pivo, neb posezení u vychlazeného Kozlíka s přáteli by bylo zcela jistě mnohem smysluplnější 

 

Závěr

 

Získávání spolehlivých a věrohodných informací o podmínkách skluzu mezi povrchem skluznice a sněhové pokrývky je velmi složité. Nicméně i slepé uličky evoluce jsou pokrokem. Tedy s výjimkou diletantismu v podání českého biatlonového servisního týmu. To je pouze ztráta času a mrhání prostředků 