Zažehlovací teploty skluzných vosků

 Zažehlovací teploty skluzných vosků

 

Když jsem se servisem běžeckých lyží začínal, určovali zkušení servisáci zažehlovací teplotu podle toho, jak hodně nebo málo se z parafínu kouřilo. Vzhledem k tomu, že se tehdy jednalo primárně o uhlovodíky s minimálním množstvím aditiv, byl to celkem dobrý systém, ze zažehlovaného parafínu se muselo kouřit tak akorát…

 

Můj strýc mi tehdy zadal první „výzkumný“ úkol, přinesl mi velikou krabici plnou všech tehdy existujících skluzných vosků a řekl: „uděláme si vlastní tabulku zažehlovacích teplot všech vosků, pokud bys potřeboval další (vosky, poznámka autora), tak mi dej vědět, jo, a potřebujeme to rychle…“

 

S učitelkou chemie na střední škole jsme určovali teplotu skápnutí jednotlivých voskových bločků a následně teplotu, kdy se teplotně nejméně odolná složka daného bločku začala „přepalovat“. Z těchto dvou hodnot jsme se následně snažili odvodit nejlepší zažehlovací teplotu pro daný vosk.

 

Když jsme měli hotovo, poslal mě strýc za starým Weisshautelem, dealoval tehdy ještě v socialistickém Československu produkty jedné významné voskařské značky a jeho rodiče bydleli kousek od mého dědy… Pan doktor pedagogických věd mi v mém traktátu opravil vícero pravopisných chyb, od té doby už jsem psal „signál“ vždy s krátkým měkkým, ale jinak je to prý nepraktická blbost, odmítl pan importér náš první větší výzkum. Krátce na to představil SWIX svoji GLIDING WAX IRONING TEMPERATURE CHART, krásnou barevnou na voskovém papíře, bez pravopisných chyb…

 

Strýc byl tehdy na Honzu pěkně nasraný, ale ten tvrdil, že o ničem neví… A navíc ta naše tabulka zahrnovala vedle přípravků od SWIX všechny tehdy dostupné skluzné vosky, takže byla rozhodně lepší 

 

O několik let později se na scéně objevily první fluory, věhlasná CERA F určená pro teplotní rozsah - 4 až + 4 stupňů C. Se skluznými vosky s obsahem fluoru prudce vzrostly zažehlovací teploty. Čím vyšší podíl fluoru, tím byly teploty zpravidla vyšší. Také hodně záleželo, zda se jednalo o fluorové přípravky ze skupiny PFOA nebo PFOS, sulfidy měly zpravidla ještě vyšší zažehlovací teploty než acidy.

 

Důvodem vysokých zažehlovacích teplot u fluorových přípravků, u přípravků ze skupiny PFOS nebyly žádnou velkou výjimkou zažehlovací teploty přes 180 nebo dokonce přes 200 stupňů C, byly vysoké teploty tání fluoru.

 

Vysoké zažehlovací teploty fluorů měly své velké výhody i své velké nevýhody, ale byly nutné či nevyhnutelné. Teploty tání fluorových sloučenin jsou prostě vysoké. Kdo chtěl používat fluor musel se s tím smířit.

 

K hlavním nevýhodám vysokých zažehlovacích teplot fluorů, zvláště tzv. finishů či coatingů patřila skutečnost, že se nezřídka kdy spálily podkladní vrstvy, které nebyly schopné vysoké zažehlovací teploty fluorů přežít. Do servisních kabin se pak uvolňovaly oblaka štiplavého kouře, přepálený podkladní vosk s sebou zpravila vzal i větší či menší část fluorů.

S těmito extrémními zažehlovacími teplotami měly problém i skluznice, proto se také stávalo, že po opakované aplikaci fluorových prášků za tepla skluznice lyží jaksi „zesklovatěla“, odborně by se řeklo, že ve svrchní vrstvě UHMWPE proběhla tzv. glas transmission phase, jinými slovy povrch skluznice nevratně tepelně degradoval.

 

Hlavní výhodou vysokých zažehlovacích teplot přípravků s fluorem byla velmi solidní životnost výsledku na sněhu, a to i za velmi abrazivních podmínek. Vysoké až extrémní zažehlovací teploty (za vysoké považujeme teploty do cca 160 stupňů C, za extrémní pak zažehlovací teploty přes 180 stupňů C) způsobovaly natavování svrchní vrstvy skluznice, v důsledku čehož došlo na molekulární úrovni k propojení či promíchání základního materiálu skluznice a aplikovaného skluzného vosku. Výsledkem tedy byla jakási „směs“ obou látek. A právě toto promíchání obou látek na molekulární úrovni, tedy základního materiálu skluznice na straně jedné a skluzného vosku s fluorem na straně druhé, propůjčovalo výsledné směsi velmi dobrou až vynikající odolnost vůči abrazi. A že přitom docházelo k nevratnému poškození skluznice, o tom přece nikdo nevěděl… A těm pár teoretickým vědátorům stejně nikdo nevěří 

 

Vlastností chronosu, tedy lineárního času je, že neustále, nezadržitelně a nesmlouvavě plyne, v každém okamžiku se z přítomnosti stane minulost a chronos ukousne v každém zlomku vteřiny malý kousek z budoucnosti, kterou svou čarovnou mocí obratem přetaví do přítomnosti, v jejíž podstatě je zakotvena minulost. Vše nezadržitelně plyne a v prach se obrací. A přípravky s obsahem fluoru se díky chronosu pomalu a jistě propadají na smetiště dějin.

 

Zajímavé ale je, že společně s fluory do propadliště dějin nespadly vysoké zažehlovací teploty. Ty vysoké zažehlovací teploty, které měly u skluzných přípravků s fluorem své technické a fyzikální opodstatnění. U nových tzv. fluor-free vosků se ve většině případů nevyskytuje nic, co by takto vysoké zažehlovací teploty „opodstatňovalo“ či „vysvětlovalo“. I tak ale zůstaly vysoké, nikoli však extrémní zažehlovací teploty u většiny výrobců i u tzv. fluor-free přípravků zachovány. Jednoho nemůže nenapadnout otázka, proč, co je za tím?

 

Kolegy ze Švýcarska napadlo, že by vysoké zažehlovací teploty mohly být výhodné pro životnost fluor-free skluzných vosků a že pouze „vysoké“, a nikoli „extrémní“ zažehlovací teploty mohou vést k minimálnímu poškození svrchní vrstvy skluznice, zvlášť pokud se to dělá šikovně… A nový výzkumný projekt byl na světě!

 

A světe div se, předpoklady z hypotézy se v rozsáhlých laboratorních a polních testech potvrdily. Vysoké zažehlovací teploty, řekněme teploty v rozmezí 140 až 150 stupňů C, lehce nataví nejsvrchnější vrstvu skluznice a umožní promíchání základního materiálu skluznice s aplikovaným skluzným voskem na molekulární úrovni, v důsledku čehož dojde k enormnímu zvýšení odolnosti vůči oděru takto vytvořené skluzné vrstvy na straně jedné a k minimální degradaci základního materiálu skluznice na straně druhé. Vzniká tedy jednoznačně WIN-WIN situace.

 

Shrnutí

 

V osmdesátých letech minulého století zažehlovací teploty skluzných vosků nikdo neřešil. Pro měkké vosky se nastavovaly nižší teploty, pro tvrdé vosky pak teploty vyšší. Rozhodovala asi jen míra či množství kouře, který zažehlování generovalo.

 

Někdy v druhé polovině osmdesátých a na počátku devadesátých let se objevily první nesmělé pokusy o IRONING TEMPERATURE CHARTS, tedy tabulky či grafy zažehlovacích teplot, od počátku devadesátých let se již na obalech skluzných vosků zažehlovací teploty běžně udávaly.

 

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se začaly masově používat skluzné vosky s fluorem. Primárně u tzv. čistých fluorů zažehlovací teploty enormně vzrostly, což bylo primárně dáno vysokými teplotami tání fluorových sloučenin.

 

Běžné vosky nebyly schopné takto vysoké zažehlovací teploty „přežít“, a tak se roztrhl pytel s různými LF a HF skluznými vosky, které byly doporučovány jako podkladní vrstvy pod tzv. čisté fluory.

 

Po zákazu fluorů v roce 2023 se přestaly více či méně používat tzv. extrémní zažehlovací teploty, tedy teploty přes 180 stupňů C, nicméně vysoké zažehlovací teploty, tedy teploty v rozpětí 140 až 160 stupňů C se staly naopak standardem. Důvodem je WIN WIN situace, kdy mírným natavením povrchu skluznice může dojít k promíchání základního materiálu skluznice a skluzného vosku, díky čemuž významně stoupne životnost skluzných vosků na straně jedné, zároveň ale dojde minimálnímu riziku poškození povrchu skluznice.