ISANTIN, část I - zcela nový princip skluzu

 

 

Úvodní fotografie 

 

Vosky používané pro zlepšení skluzných vlastností běžeckých a sjezdových lyží mají vedle celé řady výhod také zásadní až fatální nevýhody, které jsou navíc zakotveny v samém základu či podstatě vosků jako chemické a fyzikální látky. Existuje ale již také něco úplně jiného!

 

Začněme příběhem, jak se ten tajemný vynález (ne)dostal na svět, protože onen příběh je přinejmenším stejně zajímavý jako přípravek sám.

Švýcarské městečko Altstaetten někdy kolem roku 2016. Dr. Peter Buetzer, chemik, molekulární biolog, docent pro oblast řízení rizik a bezpečnostní ekonomiku, ale také nadšený lyžař a veliký odborník na problematiku skluzu lyží nabízí přednímu švýcarskému výrobci lyžařských vosků a servisních přípravků se sídlem v Altstaettenu svoji převratnou novinku.

Bohužel, nebo vlastně bohudík neúspěšně. Technologický gigant si nenechal radit od nějakého nadšence a podivína, jak vyvíjet a vyrábět lyžařské vosky… Ale kdo tady mluví o voscích, že?

Díky odmítnutí, kterého technologický gigant hořce litoval již o několik málo let později, se začíná psát historie společnosti Isantin a s ní – a to je důležité – éra zcela nových kluzných přípravků, na hony vzdálených tomu, co známe z běžné servisní praxe běžeckých a sjezdových lyží, které dominují již více než padesát let přípravky obecně známé jako vosky.

Dr. Buetzer si díky své dlouholeté lyžařské praxi všiml, že vosky používané pro zlepšení skluzných vlastností běžeckých a sjezdových lyží mají vedle celé řady výhod, také zásadní až fatální nevýhody, které jsou navíc zakotveny v samém základu či podstatě vosků jako chemické a fyzikální látky.

Z tohoto uvědomění či zjištění pak Dr. Buetzer vyvodil závěr, že vosky jako kategorii či druh prostředků pro zlepšování skluzných vlastností sjezdových a běžeckých lyží lze zlepšovat, optimalizovat, upravovat nejrůznějšími aditivy, nanočásticemi, recepturami, technologickými procesy, ale bude to v podstatě pořád ten starý vosk…

Jednou s přísadou fluoru, pro lepší hydrofobii a enormní elektronegativitu, jindy s přísadou molybdenu, pro lepší špíno-odpudivost, opět jindy s větším podílem dlouhých řetězců pro vyšší tvrdost, pak zase s nanočásticemi pro změnu kontaktních ploch… A tak dále a pořád dokola. Vosk, jen tisíckrát jinak.

Panu Buetzerovi došlo, že pokud se bude chtít zbavit nevýhod, které vosk, má, a že jich není zrovna málo (čtěte článek Slabé stránky skluzných vosků), nemá smysl voskům dávat nový kabát nebo střeva, ale je nutné, ba přímo nezbytné se zbavit vosku samotného…

Jako vzdělaný člověk se nechal poučit z chyb předešlých generací a sestavil si základní přehled předností, ale především nevýhod skluzných vosků, které se „inovátoři vosků“ snažili překrýt novým nátěrem, nebo vytěsnit nový obsahem, bohužel ale na stejném starém „kopytu“.

 

Co tedy jsou ty hlavní nevýhody vosků?

·       Skluzné vosky jsou měkké – i nejtvrdší skluzné vosky dosahují přibližně poloviny tvrdosti skluznice.

·       Skluzné vosky drží špatně na skluznici – když na sjezdovkách vydrží vosk za mírně abrazivních podmínek jeden den na sjezdovce, je to skoro zázrak.

·       Skluzné vosky jsou izolant – nevedou ani elektrický proud ani teplo, čímž zhoršují elektrostatický náboj za studených skřípajících podmínek.

·       Skluzné vosky vážou výborně nečistoty – za teplých, mokrých podmínek, kdy je sníh plný vody a špíny je to špíno-lapka (někdo ty stopy vyčistit musí, že?)

Neorganizovaný, slabě provázaný cluster molekul skluzných vosků

Organizovaný, pevně provázaný cluster molekul e-indigo, které jsou základem jednoho z přípravků ISANTIN

A co jsou tedy ty zásadní výhody vosků, pro něž se „voskoví inovátoři“ snaží již více než padesát let toto staré kopyto stále a znovu oživovat?

·       Skluzných vosků existuje nepřeberné množství, na každou teplotu, každou vlhkost, každý druh sněhu, na každý podíl volné vody atd. existuje vždy minimálně jeden specifický vosk.

·       Skluzné vosky velmi dobře fungují za mokrých a měkkých podmínek, kde se může uplatnit jejich hydrofobie, zvláště skluzné vosky s krátkými řetězci mají velmi dobré hydrofobní vlastnosti již v základu, bez doplnění dalších přísad.

·       Skluzné vosky se celkem dobře snáší s dalšími aditivy jako nosič, což je základ pro jejich enormní variabilitu

Ačkoli je vidět, že vosky mají určité dobré uplatnění, je pravděpodobně na čase je doplnit o alternativy, které budou schopny vykompenzovat primárně jejich nevýhody. Ale čím ho nahradit / doplnit? Přesně tuto otázku si položil Dr. Buetzer.

Něčím, co tvrdost skluznice nesníží, ale naopak zvýší. Něčím, co se na skluznici – v našem případě ve většině případů vyráběné z UHMWPE nebo alespoň z HDPE – váže tak dobře, aby tam vydrželo alespoň několik dní v případě sjezdovek (sjezdařské pobyty na horách bývají min. 4 až 5 dní), nebo alespoň několik týdnů v případě běžek (řekněme aspoň nějakých 150 km), něčím, co je alespoň polovodič, když nikoli přímo vodič, aby nebylo nutné do skluznice cpát tolik grafitu, který tam jednak špatně drží, a jednak je velmi problematický z hlediska tvrdosti a abraze, něčím, co je přirozeně špíno-odpudivé díky negativnímu náboji…

Povrch skluznice před (A) a po (B) aplikaci přípravku ISANTIN, NANO-chloupky byly zcela překryty novou skluznou vrstvou, pevně a zároveň pružně navázanou k nejsvrchnější vrstvě skluznice.

Špíno-odpudivost jde zpravidla ruku v ruce s hydrofobií, takže přípravek, který je špíno-odpudivý, má vždy i základní míru hydrofobie. Navíc se ukazuje, že tzv. statický kontaktní úhel příliš nevypovídá o dynamických vlastnostech skluzných prostředků. A tzv. superhydrofobní povrchy nemají problém ani s úhlem 150 stupňů, což je daleko, ale opravdu daleko více než to, co uměly – v tomto hledisku jedinečné – fluory.

Pokud se tedy něco takového najde, tak je celkem jedno, že se to něco bude hůře či špatně míchat či snášet s něčím dalším (třeba fluorem, molybdenem, oxidy zinku, grafitem, grafémem, silikony, siloxany, bornitridem, disulfidem wolframu nebo jakoukoli jinou pro životní prostředí zpravidla problematickou látkou).

A právě toto NĚCO Dr. Buetzer na přelomu let 2016/17 objevil a nabídl švýcarskému technologickému gigantu, kterému však i odpověď byla za těžko.

A tak Dr. Buetzer tento nový přípravek začal společně se svým synem Ing. Marcelem Buetzerem rozvíjet a ladit, aby světlo světa spatřil Isantin, zcela nový přípravek pro skluz běžeckých i sjezdových lyží a snowboardů, který je vedle svých technických a technologických vlastností, o kterých si povíme více příště, ekologický a pro vše živé i neživé na naší modré a zelené planetě zcela bezpečný.

Vrstva E-indigo na skluznici skate lyže, v lupě je 200-násobné zvětšení 

 

A co to tedy ten zázrak s názvem Isantin vlastně je?

Představte si hustý smrkový les. Jednotlivé stromy jsou nano-chloupky v délce cca 100 až 250 nm v nejsvrchnější vrstvičce skluznice. Na vrcholky těchto stromů alias nano-chloupků se nejprve nachytají či naváží miliony nano-částeček. Nano-částice se na chloupky naváží podobně jako pevně jako jmelí. Na rozdíl od jmelí se ale nano-částečky při následném „zapracovávání“ pomocí fliesu, tlaku a tepla začnou mezi sebou propojovat a provazovat pomocí chemických principů sebeorganizace do jakýchsi destiček či šupinek, které pružně a pevně navázány na nano-chloupky skluznice, začnou překrývat celý povrch skluznice jako šupiny na kapřím těle. Jakmile nano-částice pomocí chemických principů sebeorganizace narostou do šupinek a překryjí celý povrch skluznice, je nutné ještě rozleštit jednotlivé přechody mezi šupinkami do jednolité lesklé tvrdé vrstvy, pevně navázané na molekulární bázi povrchu skluznice, vrstvy, která je vodivá, špíno-odpudivá a resistentní vůči oxidaci.

Zkrátka a dobře, Isantin je podle všeho dosavadního poznání malý krok pro člověka, ale velký pro lidstvo. Minimálně to lyžující!

Autor článku se poprvé potkal s Dr. Buetzerem přibližně před 4 lety. Nejprve vůbec nechápal ani souvislosti, ani princip, jakým Isantin funguje. Po desítkách e-mailů, hodinách studia a bezpočtu telefonátů, jako člověk celkem slušně obeznámený s teoretickými principy skluzu i praktickými zkušenostmi ze servisní praxe, pochopil, ze Isantin je přízrak, který boří vše, s čím se v servisní praxi doposud setkal. Proto se - po víceletém kontaktu s Dr. Buetzerem, které přerostlo v osobní přátelství - rozhodl značku Isantin v ČR i dalších evropských zemích zastupovat.

 

Teorie skluzu, část I. - slepé uličky

 Teorie skluzu – část I., slepé uličky 

 

Abychom mohli správně provádět servis lyží pro zlepšení skluzných vlastností na sněhu či ledu, měli bychom – vedle mnoha dalších znalostí, např. těch o sněhu a vlivech počasí, těch o skluznicích a jejich složení, těch o vlastnostech lyží a způsobu přenášení zatížení a silových účinků od lyžaře, přes stavbu lyže až po skluznici klouzající po sněhové pokrývce, těch o složení a aplikaci nejrůznějších skluzných prostředků – znát alespoň základní principy, na základě kterých se skluz mezi povrchem skluznice a sněhové pokrývky odehrává.

 

Ano, dnes bude řeč o principech tření mezi povrchem skluznice a sněhové či ledové pokrývky.

 

Na úvod si musíme říci, že bádání a výzkum v této oblasti jsou extrémně komplikované, v důsledku čehož docházelo – a bohužel stále dochází – k četným zjednodušením, v jejichž důsledku nebyly a nejsou informace o podmínkách skluzu mezi lyží a sněhem právě příliš spolehlivé.

 

Na úvod se tedy připomeneme některé ze slepých uliček a omylů.

 

Testování na ledu

 

Většina starších odborných či vědeckých prací popisujících či zkoumajících podmínky skluzu mezi povrchem skluznice a povrchem sněhové pokrývky čerpala svá experimentální data z testů a zkoušek na ledu.

 

Důvod byl a je velmi prostý. Sníh podléhá enormně rychle velmi složitým transformacím, které je velmi složité podchytit. Důvodem je komplexnost sněhové pokrývky, která je tvořena 1) pevnými částicemi, tedy různě velkými a různě tvarovanými sněhovými krystaly a zrny, 2) vzduchovými kavitami o různé velikosti a různého celkového poměru ve sněhové pokrývce, 3) primárně při teplotách vzduchu nad nulou tzv. volnou vodou vyskytující se v prostorech mezi zrny a krystaly nebo přímo na povrchu sněhu, 4) propojujícími či provazujícími prvky, které dílem pružně a dílem křehce provazují a propojují jednotlivé pevné částice do matrice či rastru. 

 

Změny / transformace či metamorfózy sněhové pokrývky pak vedou ke změnám podmínek testů. Testy za proměnlivých zkoušek nejsou validní.

 

Proto se celá řada výzkumníků uchylovala k ledu. Transformace u ledu jsou jednak mnohem pomalejší, jednak se led mnohem jednodušeji reprodukuje. Led je tedy ve srovnání se sněhem velmi stabilní a snadno reprodukovatelný.

 

Dlouho se myslelo, že výsledky z testů a zkoušek prováděných na ledu platí, s drobnými korekcemi pro podmínky na sněhu, vždyť sníh je koneckonců tvořen ledem.

 

Bohužel se ale ukazuje, že tento předpoklad byl velmi nesprávný. Podmínky tření na ledu a sněhu se zásadním způsobem liší, a to tak zásadním způsobem, že informace získané ze zkoušek a testů na ledu jsou pro podmínky na sněhu prakticky nepoužitelné.

 

Testování v laboratořích na malých vzorcích

 

Aby se pro testy a zkoušky zajistily co možná nejpřesnější a nejlépe kontrolované podmínky (teplota vzduchu a sněhu, vlhkost, podíl vody, struktura sněhu / ledu atd.) prováděla se měření v laboratořích na zařízeních zvaných tribometry.

 

Aby však bylo možné měření realizovat v laboratorních podmínkách, bylo nutné reálné lyže (běžecké či sjezdové) zásadním způsobem zmenšit. Vznikly tak vzorky lyží pro laboratorní zkoušky vyrobené ze stejných materiálů jako lyže skutečné (tělo lyže, skluznice, hrany, patka, inserty atd.), nicméně mnohonásobně zmenšené.

 

Bohužel se také ukázalo, že výsledky získané na mini-vzorcích používaných v laboratořích se významně liší od podmínek na skutečných / reálných lyžích. Zkrátka a dobře mini-lyže se na sněhovém či ledovém povrchu chová úplně jinak, než lyže reálné velikosti a tvaru.

 

Zjištění, že výsledky získané v laboratořích pomocí mini-lyží jsou pro praxi a reálný popis podmínek skluzu mezi skluznicí lyže a povrchem sněhu či ledu nepoužitelné, vedlo k zavedení tribometrických zařízení, která umožňují testovat v laboratorních, tedy kontrolovaných a replikovatelných podmínkách reálně lyže. Vznikl tak např. large scale tribometer in Innsbruck umožňující testování skutečných lyží za kontrolovaných a replikovatelných podmínek.

 

Zajíždění stopy

 

Asi největší problém pro replikovatelnost testů prováděných na sněhu (od testů na ledu se na přelomu století začalo upouštět) je tzv. zajíždění stopy, a to jak při testech laboratorních, tak při testech polních.

 

Sníh je látka, která velmi rychle podléhá velmi komplexním transformačním procesům. Zkrátka a dobře sníh se neustále mění a přetváří. Sníh se přetváří a proměňuje také tím, že se ve stopě jezdí. Jinými slovy: druhý pár testovaných lyží již jede v jiné stopě, než ve které jel pár první. Jsou sněhové podmínky, kde jsou transformace povrchu sněhu velmi rychlé a rozsáhlé, existují také sněhové podmínky, které jsou spíše stabilní a změny probíhají spíše pomalu, nicméně změny – rychlé a zásadní nebo pomalé a drobné – probíhají vždy.

 

Zajíždění testovacích stop a jejich proměny vlivem skluzu projíždějících lyží je téma, se kterým je nutné se zjevně smířit.

 

Kontaminace testovacích stop

 

Servisní team jednoho tuzemského národního teamu jezdí pravidelně testovat nové lyže, skluznice a skluzné přípravky do tunelu v Oberhofu, Německo.

 

Po jednom rozsáhlém testování těsně před začátkem sezóny „Rybis“ uvedl, že společně s nimi testovaly ve skluzné stopě další dva teamy, ale že je to „OK“, protože stoupací přípravky se testovaly ve stopě jiné.

 

Když si uvědomíme, 1. že každý přípravek se musí otestovat v několika jízdách, 2. že mnoho přípravků – zvláště liquidů a speederů – drží na skluznici spíše silou vůle, než chemickými vazbami, 3. že každý průjezd více či méně proměnil testovací stopu po tribologické stránce, 4. že desítky až stovky průjezdů, při kterých se do testovací stopy uvolňovaly nejrůznější chemické látky, proměňovaly testovací stopu chemicky i fyzikálně, 5. že servisní team našich biatlonistů nemohl tušit, co v testovací stopě zkouší další teamy, tedy že podstatná část chemických látek, které se do stopy uvolňovaly, byly neznámé, pak mohli kluci šikovní jít raději někam na dobré pivo, neb posezení u vychlazeného Kozlíka s přáteli by bylo zcela jistě mnohem smysluplnější 

 

Závěr

 

Získávání spolehlivých a věrohodných informací o podmínkách skluzu mezi povrchem skluznice a sněhové pokrývky je velmi složité. Nicméně i slepé uličky evoluce jsou pokrokem. Tedy s výjimkou diletantismu v podání českého biatlonového servisního týmu. To je pouze ztráta času a mrhání prostředků 

 

 

 

Jak fungují struktury - teorie abraze

Druhá zásadní teorie objasňující podmínky tření v tzv. hraničním režimu staví do středu zájmu oděr a tvrdost, sníh a led.

 

Provádět laboratorní i polní zkoušky na sněhu je s ohledem na jeho specifické vlastnosti, jako jsou extrémní proměnlivost, enormní tvarová a strukturní pestrost, velmi problematické. Proto se také velká část – zvláště laboratorních – výzkumů provádí na vzorcích ledu, a nikoli sněhu. Výsledky získané na ledu se následně aplikují na sníh.

 

Zdá se, že teorie třecího tepla vyvinutá v oblasti skluzu na ledu (zvláště v oblasti bruslení, závodního sáňkování či bobování) platí pro kontakt ledu s kovovou čepelí, v oblasti skluzu plastové lyže na sněhu však zásadně pokulhává.

 

I přesto, že sníh se skládá z drobných ledových zrnek či krystalů vzájemně provázaných a propojených, má sníh natolik specifické vlastnosti, že výsledky výzkumu prováděné na ledu se ukazují být pro sníh nepoužitelné.

 

Alespoň teorie abraze sněhových krystalů na tyto skutečnosti odkazuje. Teorie abraze sněhových krystalů postuluje, že při teplotách hluboko pod bodem mrazu se zvyšuje tvrdost, ale také křehkost jednotlivých sněhových krystalů či zrn. Jak víme z teorie třecího tepla, dochází v režimu tzv. hraničního tření k přímému kontaktu asperit na povrchu skluznice a sněhové pokrývky. V místě kontaktních bodů působí velký tlak a velké tření. Dle teorie abraze však nedochází k natavování mikroskopických kontaktních míst a k produkci vodního filmu, jak pro kontakt ledu s kovovou čepelí postuluje teorie třecího tepla, nýbrž k odlamování drobných částí křehkých sněhových krystalů či zrn, nebo k vylamování celých zrn ze sněhové mřížky.

 

 

Obrázek č. 1, snímky a) až d) ukazují postupné zvětšování kontaktních bodů a jejich spojování do větších ploch při skluzu UHMWPE na suchém jemnozrnném sněhu, snímek e) ukazuje výslednou kontaktní plochu: červeně orámována jsou zvětšená a abrazí zploštělá sněhová zrna, červené šipky označují odlomené části sněhových zrn, které se zcela integrovaly do porézních oblastí sněhové pokrývky, modré šipky pak ukazují částečně integrované odlomené části sněhových zrn, kde ještě neproběhl proces sintrace, hvězdička označuje vývoj konkrétního zrna v průběhu testu, zdroj: J. H. Lever et. col., Evidence that abrasion can govern snow kinetic friction, Journal of Glaciology, 2018

 

Pokud dochází k odlamování drobných částí sněhových krystalů vlivem tlaku a tření, vyplňují tyto odlomené části sněhových krystalů porézní oblasti sněhové pokrývky. Odlomené části sněhových krystalů, které vyplnily porézní oblasti sněhové pokrývky, jsou extrémně rychle integrovány bleskurychlými sitračními procesy, a to v řádu zlomků vteřin. Jakmile jsou integrovány do sněhové pokrývky, dochází k jejich uhlazování dále probíhajícím skluzem a třením.

 

Pokud dochází k vylamování celých zrn ze sněhové mřížky, umožňují vylomená sněhová zrnka valivé tření mezi oběma povrchy, a to do okamžiku, než dojde k jejich zatlačení do porézního povrchu sněhové pokrývky. Jakmile jsou vylomená sněhová zrna zatlačena do porézního povrchu, následují již proces odlamování.

 

Je přirozené, že oba procesy – jak proces odlamování drobných částí ze sněhových zrn, ukládání odlomených částí do porézních oblastí sněhové pokrývky, rychlá integrace a následné uhlazování, tak proces vylamování celých zrn, valivého tření s následným zamáčknutím do porézní oblasti sněhové pokrývky – probíhají paralelně. Předpokládá se, že čím nižší jsou teploty pod bodem mrazu a čím sušší, a tedy tvrdší a křehčí sníh je, tím více narůstá podíl vylamování celých krystalů či zrn.

 

Pokud dochází k vylamování jemnějších či hrubších zrn, které jsou již méně či více zaoblená, dochází bezprostředně k valivému tření. Pokud však dochází k vylamování málo transformovaných zrn až krystalů, pak je jízda na lyžích extrémně náročná. Každý z nás si jistě vybaví skřípající prašen hluboko pod nulou… I jízda na písku by byla pohodlnější 

 

A tady jsme se propracovali k druhému fenoménu, který určuje skluzné vlastnosti za podmínek tzv. hraničního režimu tření, a tím je tvrdost.

 

Tvrdost skluznice je konstantní. U závodních lyží bývá kolem 65 shore D. Tvrdost sněhu je ale proměnlivá. Tvrdost sněhu je přímo závislá na vlhkosti. Čím vyšší vlhkost, tím měkčí sníh, a naopak, čím nižší vlhkost sněhu, tím tvrdší sníh. Vlhkost sněhu pak závisí na teplotě a vlhkosti vzduchu. Čím vyšší teplota a/nebo vlhkost vzduchu, tím měkčí sníh, a naopak, čím nižší teplota vzduchu a/nebo vlhkost vzduchu, tím tvrdší a křehčí sníh.

 

Je-li sníh dostatečně suchý, tedy jsou-li teploty dostatečně nízké, vzroste tvrdost jednotlivých sněhových zrn a krystalů nad tvrdost skluznice. V tento okamžik se sněhové krystaly začnou zarývat do skluznice. Proces „pluhování“ skluznice sněhem probíhá – naštěstí – souběžně s procesem elastické deformace vrchní části sněhové pokrývky, pokud by tomu tak nebylo, lyže by prakticky nemohla klouzat.

 

Co z toho vyplývá? Vedle strukturování ovlivňuje kvalitu skluzu za podmínek tzv. hraničního režimu tření především tvrdost skluznice. Ano, je to tak: čím tvrdší skluznice, tím dále se posune hranice, kdy sněhové krystaly začnou „pluhovat“ skluznici, což je jev, který je doprovázen enormním nárůstem tření.

 

 

Obrázek č. 2: i přesto, že tento graf je už hodně „vousatý“ a UHMWPE bude vykazovat výrazně lepší vlastnosti než prostý polyethylen (PE), ukazuje smutnou pravdu, jakýkoli skluzný vosk tvrdost skluznice vždy pouze sníží, a tvrdost ledu narůstá s úbytkem vlhkosti relativně příkře, sníh – díky oblasti elastické deformace – bude sledovat méně příkrou křivku, nicméně a UHMWPE bude o něco tvrdší než PE, ale i tak bude tvrdost sněhových zrn v určitém okamžiku vyšší než tvrdost skluznice, což se projeví jejím „pluhováním“ a enormním nárůstem tření, zdroj: S.C. Colbeck, Friction of Snow Skis, 1991

 

A zda jsme narazili na jeden z hlavních problémů aplikace kluzných vosků pro tzv. hraniční režim tření. Na světě prakticky neexistuje skluzný vosk, po jehož aplikaci by nedošlo ke snížení základní tvrdosti skluznice. Ano, je to tak! Vůbec nejtvrdší HF vosky dosahovaly tvrdosti cca 50 až 55 shore D, zatímco měkké vosky s krátkým molekulárním řetězcem mají tvrdost jen cca 10 až 15 shore D. Tedy jakoukoli aplikací kluzných vosků základní tvrdost skluznice vždy pouze snížíme.

 

 

 

 

Obrázek č. 3: křivky zobrazující změnu tvrdosti grafitové (GB = grafit base) a transparentní (TB = transparent base) skluznice po aplikaci tvrdého a měkkého vosku, jak je vidět, po aplikaci vosku dojde vždy pouze ke snížení tvrdosti základního materiálu, zdroj: L. Kuzmin, Hot Glide Wax Treatment and the Hardness of Ski Running Surface, Conference Article, 2008

 

Kolegu Kuzmina tedy napadlo, že bude lepší min. pro podmínky hraničního tření žádný skluzný vosk neaplikovat a nesnižovat tak tvrdost základního materiálu skluznice. Bohužel to příliš nefunguje, protože skluzný vosk skluznici nejenom adaptuje na aktuální sněhové podmínky za účelem zlepšení skluzu, nýbrž ji také chrání. Nechráněná skluznice bohužel nefunguje a zde také teorie kolegy Kuzmina naráží tak trochu do zdi!

 

Co s tím? O tom opět příště!